Za co bojovali cristeros? Byla rozhodujícím motivem obrana víry? Nebo měli k boji ještě jiné, pro ně stejně důležité důvody? Někteří autoři, snad proto, že nemohou uvěřit tomu, že by se takové množství lidí rozhodlo riskovat svůj život "jen" pro Boha, se snaží tyto důvody objevit. Poukazují na to, že rančeři a svobodní rolníci byli vyřazeni z možnosti podílet se na moci a chtěli zastavit (respektive zvrátit) agrární reformu, která ohrožovala jejich vlastnictví a se kterou nesouhlasili. 259  Podle jiných byli cristeros podporováni bohatými majiteli haciend, kteří chtěli uchránit svůj majetek a k povstání napomohla i nespokojenost s ekonomickou situací v zemi (začátek krize v roce 1926, největší rozšíření povstání v důlních oblastech, kde se propouštělo)  260 Pochopitelně, že lze najít důvody, které zvyšovaly nespokojenost obyvatelstva s revoluční vládou. Ale tyto důvody sami o sobě by nikdy nestačily k tomu, aby cristeros začali bojovat. Když pronásledování katolíků v roce 1929 (na čas) ustalo, cristeros uposlechli církve a složili zbraně. Mezi povstalci je majitel haciendy jediný (haciendě náleží více než 1000 ha půdy). Haciend bylo ve státě Jalisco 856 a jejich majitelé vlastnili 44 % obdělávané půdy a většinou podporovali vládu a ke cristeros se stavěli nepřátelsky. Agrární reforma, prováděná do té doby, je totiž vůbec neohrožovala - byla prováděna na úkor rančerů (viz 4. kapitola). Těch je však mezi cristeros méně než 10 %! Asi 30 % cristeros mělo svoji půdu, ale polovina z nich méně než 5 hektarů - ti by tedy v reformě o svoji půdu nepřišli. 60 % povstalců svoji půdu nemělo vůbec - živili se většinou jako peóni (námezdní dělníci v zemědělství). Zejména oni by na pokračování agrární reformy mohli vydělat, mohla jim být přidělena půda. Některé oddíly povstalců byly tvořeny výhradně peóny. 261

      70 000 padlých vojáků a cristeros, mnoho obětí na životech a strádání mezi civilisty. Lze povstání cristeros ospravedlnit? Není zaplacená cena příliš vysoká vzhledem k tomu, jak málo (pokud vůbec něco) bylo získáno? Mnozí, přímo či nepřímo, oprávněnost povstání odmítají.  262  José Gutiérrez Casillas sice nazývá povstání "šíleným dobrodružstvím" a někde přirovnává boj povstalců k zápasu dona Quijota s větrnými mlýny. Zároveň však dodává, že povstání cristeros bylo pro mexické katolíky prospěšnou zkušeností, kterou byli vytrženi ze své lhostejnosti. Další "skromná" zásluha, kterou připisuje povstání, je uzavření dohody mezi církví a státem.  263 Jezuita Lothar Groppe, autor jednoho z životopisů mučedníka P. Miguela Pro, soud nevyslovuje. 264  Jean Meyer, který rozhovory s pamětníky a studiem pramenů strávil v Mexiku čtyři roky, a dalším výzkumem mimo Mexiko tři roky, přiznává, že jeho hledisko je pro cristeros "na 100 % příznivé".  265 Konečně, Andrés Azkue neváhá nazvat cristeros "posledními velkými křižáky křesťanství".  266 Jestliže se podíváme na zbožnost Mexičanů a jejich zaměření na věčný život (viz konec 5. kapitoly), nalezneme skutečně mnoho rysů, které nám středověk připomínají. Použití interdiktu, tak časté ve středověku, a naopak tolik překvapující ve 20. století, tento dojem ještě umocňuje. Kdyby Calles byl středověkým panovníkem, pravděpodobně by papež proti němu vyhlásil křížovou výpravu. Doba křižáků však již dávno skončila. Povstání cristeros se od křížových výprav liší v tom, že nebylo vyhlášeno církví. Episkopát nevyzýval katolíky, aby bojovali. Tím, že povstání vzniklo "zdola", má rysy revoluce, revoluce jistě výjimečné svým cílem, kterým byla obrana víry.

      Církev spravedlivou válku nikdy neodmítala.  267 A nejen to - nebránila rakouským ani italským katolíkům, aby proti sobě bojovali v první světové válce, nebránila Italům, aby se podíleli na Mussoliniho intervenci v Habeši, ani Němcům, aby válčili za třetí říši. Důvodem byla obava, že by její zákaz způsobil ještě větší zlo (což je zejména v posledních dvou případech přinejmenším sporné). Revoluce však byla církví vždy odmítána - jednak proto, že se stavěla proti autoritě, protože přinášela chaos a smrt mnoha lidem, a konečně proto, že se většinou stavěla proti církvi. Pavel VI. v encyklice Populorum progressio revoluci připouští jen v nejkrajnějším případě.  268 Pokud by tato encyklika byla napsána již ve dvacátých letech, domníváme se, že by na jejím základě bylo možno povstání cristeros ospravedlnit. Vždyť revoluční režim lze jistě považovat za diktaturu, těžce poškozující základní lidská práva, tedy právo svobodně vyznávat svoji víru. V případě, že by bylo dosaženo cíle, tedy dekatolizace země, jistě by to obecnému dobru země přineslo těžkou škodu. Katolíci však tehdy encykliku neměli a pro určení dovolenosti povstání byl rozhodující hlas Svatého Otce a biskupů. Pius XI. se o povstání nikdy veřejně nevyslovil. Biskupové sice nejprve ozbrojený boj odmítali, nakonec však Biskupský výbor svůj souhlas dal, byť jen ústní, nicméně jasnou formou. O tomto dovolení k ozbrojenému boji nemůže být pochyb (viz text poznámky 165). To, že někteří biskupové stanovisko biskupského výboru od počátku nepřijali, zabránilo rozšíření povstání do některých států. Mnohem závažnější však bylo, že někteří z biskupů, kteří povstání nejprve dovolili, začali svoje stanovisko měnit a vyslovovat se proti němu (především Mons. Pascual Díaz a Mons. Ruiz y Flores). Tak povstání nejvíce škodili a zároveň oslabovali svoji pozici při vyjednávání s vládou. Přestože to vzbuzovalo odpor cristeros i Ligy, církev jistě měla právo jednat s vládou o uzavření dohody. Oba preláti pověření Římem a zastupující při jednáních s vládou episkopát však vážně pochybyli (to samé lze vyčíst Vatikánu, který jim to umožnil), když zradili to, k čemu se zavázali v pastýřském listu z léta 1926: "S pomocí Boží a za vaší spolupráce budeme usilovat o změnu tohoto dekretu i antiklerikálních článků ústavy a neustaneme, dokud naše úsilí nebude korunováno úspěchem" (poznámka 147). Důvodem, který vedl uvedené biskupy a Řím ke spěchu a k ústupu od původních, jistě oprávněných požadavků, byla zřejmě obava z toho, že věřící trpí nemožností přistupovat ke svátostem, ale asi také strach z toho, že by si věřící mohli zvyknout na bohoslužby bez kněží, že už by se bez kléru obešli. 269  Námitky arcibiskupa Guadalajary, který zůstal v Mexiku a znal místní situaci a tyto obavy nejen odmítl, ale varoval před ustoupením od původních požadavků, nebyly vzaty v potaz. Věřící jistě trpěli omezenou možností přistupovat ke svátostem, ale byli ochotni to vše snášet, aby církev získala svobodu. Dohoda, tím způsobem, jakým byla uzavřena, způsobila daleko větší duchovní škodu, než by způsobily další měsíce interdiktu. Naproti tomu je třeba ocenit jednání arcibiskupa Orozco y Jiméneze, který, ač povstání nikdy výslovně nepodporoval, nestíhal své věřící za účast v něm církevními tresty a moudře vyzýval vyjednávající biskupy k věrnosti tomu, co slíbili v létě 1926. Když se po uzavření dohody v červnu 1929 objevilo mezi lidem i kněžími reptání, všechny tyto hlasy napomínal a uklidňoval.

      Povstání rozhodně nebylo jedinou cestou, kterou katolíci mohli získat svobodu. Vždyť křesťané před rokem 314 také nebojovali se zbraní v ruce. Mnoho katolíků se k povstání, v souladu se svým svědomím, nepřipojilo - i mezi nimi je mnoho mučedníků a 24 už jich bylo svatořečeno. 270  Jan Pavel II. říká v encyklice Sollicitudo rei socialis: "... jako je možno hřešit sobectvím, honbou za ziskem a touhou po moci ... tak je možno hřešit ... strachem, nerozhodností a v podstatě zbabělostí".  271 Z toho hříchu rozhodně cristeros obviňovat nemůžeme. Šli bojovat za Krista a za práva církve, tedy za ten vůbec nejvyšší ideál.

259. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 249
260. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 220 - 224
261. Srv. J. MEYER, La Cristidada, III, s. 8 - 23
262. "Válka cristeros byla krvavá a plná oboustranného fanatismu" Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 250; "... Vatikán i místní klérus konečně pochopili, že ozbrojený boj nevede k žádnému řešení, což vedlo ke změně jejich jednání, a tím, že přestali podporovat cristeros, se otevřela možnost uzavřít dohodu s vládou." ("... el Vaticano y los clérigos del país finalmente comprendieron que con la lucha armada no se llegaría a ninguna solución por lo que hubo un cambio de actitud y retiraron su apoyo a los cristeros abriéndose las posibilidades para llegar a un acuerdo con el gobierno.") Alejandra LAJOUS et al., o. c. s. 248
263. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 402, 403
264. Srv. Lothar GROPPE, P. Michael Pro SJ, Praha: Zvon, 1992, s. 124
265. "He publicado La Cristiada que es mi tesis de doctorado, con un punto de vista favorable en un 100 % a los cristeros." Jean MEYER, o. c., I, s. VIII
266. "Los cristeros mexicanos, ... pueden considerarse, en pleno siglo XX, los últimos grandes cruzados de la Cristianidad." Andrés AZKUE, La Cristiada. Los cristeros mexicanos (1926 - 1941), Barcelona: Balmes, 2000, s. 11
267. Dnes církev považuje válku za spravedlivou, jestliže slouží k odstranění nespravedlnosti k jejímuž odstranění nemohlo být použito jiného prostředku, a jestliže je vedena na základě kolektivního rozhodnutí (ne jednoho státu, ale společenství států) srv. Jiří SKOBLÍK, Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum, 1997, s. 194 - 196
268. "Jistě existují situace, jejichž nespravedlnost volá k nebi. Když se brání celým národům, trpícím nedostatkem nejpotřebnějších věcí, něco z vlastní iniciativy podniknout k většímu vzdělání, k podílu na sociálním a politickém životě, pak je velké pokušení odstranit takové bezbráví, působící proti lidské důstojnosti, násilím. Vzdor tomu každá revoluce, vyjma případ jednoznačné a dlouhotrvající diktatury, která těžce poškozuje základní práva člověka a přináší obecnému dobru země těžkou škodu, plodí nové násilí, přináší s sebou nové poruchy rovnováhy, vyvolává nové otřesy. Zlo, které existuje, nelze zahnat ještě větším zlem." Pavel VI., Populorum progressio, 1967, čl. 30, 31; nicméně týž papež roku 1975 v exhortaci Evangelii nuntiandi čl. 37 říká: "Církev nemůže přijmout násilí, především násilí zbraněmi, které je nekontrolovatelné, když je rozpoutáno, a také smrt někoho jako cestu k osvobození, neboť ví, že násilí vždy plodí opět násilí a nezadržitelně plodí nové formy potlačování a otroctví, které je nezřídka horší než to, od kterého ujišťuje osvobodit." srv. Jiří SKOBLÍK, Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum, 1997, s. 181 - 182
269. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 354
270. Viz poslední kapitola
271. Jan Pavel II, Sollicitudo rei socialis, 1987, čl. 47
272. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 11