Za vlády prezidenta Díaze byla v zemi pouze jediná strana, a to strana liberální. Roku 1908 byl prezident u moci již téměř třicet let a blížily se jeho osmdesáté narozeniny. V rozhovoru pro americký časopis v únoru 1908 uvedl, že lid již dozrál pro demokracii a že v dalších volbách nebude usilovat o znovuzvolení. To však nebyla pravda. Bylo založeno několik nových politických stran, z nichž většina navrhovala jako kandidáta na prezidenta generála Díaze. Ten takto počítal se svým znovuzvolením. Během volební kampaně se však ukázalo, že by mohla zvítězit Národní strana proti znovuzvolení (Partido Nacional Antirreeleccionista), jejímž kandidátem na úřad prezidenta byl Francisco I. Madero. Proto ho Díaz nechal zatknout, a tak dosáhl roku 1909 svého dalšího zvolení. Madero byl po krátké době podmínečně propuštěn. Jeho stoupenci ho přesvědčili, aby vyhlásil povstání a Díaze svrhl. Madero uprchl do USA, kde sestavil program povstalců. Ten obsahoval zrušení výsledků posledních prezidentských voleb, odvolání generála Díaze a zavedení principu zakazujícího znovuzvolení prezidenta, viceprezidenta a guvernérů federálních států. Program vybavoval Madera mimořádnými pravomocemi, aby mohl vést povstaleckou vládu.

      Začátek povstání byl stanoven na 20. listopadu 1910. Tím byla zahájena mexická revoluce. Snad by k ní nedošlo, pokud by se Díaz vzdal moci, jak sliboval, a ponechal vítězství Maderovi. Po delší době klidu se ozbrojený boj stal znovu prostředkem k prosazování zájmů jednotlivých skupin. Episkopát vydal v lednu 1911 pastorační list, ve kterém katolíkům zakazoval použítí násilí k odstranění nedostatků režimu. 75  Vládní vojsko v síle asi 30 000 mužů, kterému veleli přestárlí generálové, nebylo schopno účinně vzdorovat rychle se šířícímu povstání. Prezident Díaz svolal kongres, aby projednal a schválil reformní zákony (také zákon o zákazu znovuzvolení). Dále vyhlásil, že by odstoupil, ale že nemůže ponechat národ na pospas chaosu.

      V březnu 1911 ve státě Morelos se postavil do čela povstání proti Díazově vládě Emiliano Zapata. Tento venkovan byl svědkem častého bezpráví, kterého se na vesničanech dopouštěli majitelé haciend, kteří jim protiprávně zabírali půdu. Vesničané se snažili dosáhnout nápravy u státních autorit, často však bezvýsledně. Zapata se rozhodl odstranit bezpráví se zbraní v ruce, a když zjistil, že Madero ve svém programu slibuje navrácení půdy drobným vlastníkům, kteří o ni byli připraveni za Díazovy éry, připojil se k povstání.

      10. května 1911 povstalci dobyli Ciudad Juárez, a vláda tak byla přinucena zahájit s nimi jednání. Bylo dosaženo dohody, která obsahovala odstoupení prezidenta Díaze, jmenování Francisca León de la Barra prozatímním prezidentem a rozpuštění revolučních oddílů. 7. června 1911 vstoupil Francisco Ignacio Madero triumfálně do hlavního města. Setkal se zde také se Zapatou - ten se ho ptal, kdy bude splněno to, co revoluce slíbila vesničanům. Madero odpověděl, že všechno musí proběhnout zákonnou cestou. Oba vůdci k sobě sice zpočátku chovali vzájemné sympatie, avšak tisk hlavního města brojil proti zapatistům, a tyto antipatie sdílel i prozatímní prezident León de la Barra, úzce spojený s Díazovým režimem. Za jeho vlády vypukla povstání ve státech Chiapas a Oaxaca. De la Barra ignoroval dohody, které Madero uzavřel s jednotlivými revolučními vůdci, a ihned poslal generála Victoriana Huertu, aby zpacifikoval povstalce v Morelos. Zapata žádal na Maderovi okamžité stažení vojska. Madero ihned podnikl cestu, aby se setkal se Zapatou. To se podařilo a oba uzavřeli dohodu. Ihned potom však generál Huerta zahájil boj proti zapatistům - nejprve se snažil zajmout Zapatu, ale to se mu nepodařilo. Zapata se domníval, že Madero ho zradil, nechápal, že nemá moc nad vládou de la Barry. Když se Francisco Madero 6. listopadu 1911 stal prezidentem, Zapata důvěru k němu již definitivně ztratil a vypracoval vlastní plán, který obsahoval vyvlastnění pozemků pro veřejné projekty, konfiskace majetku nepřátel lidu a navrácení pozemků zabraných majiteli haciend. Zapatistické gerily znovu zahájily boj. Prezident Madero vystavený tlaku majitelů haciend nakonec poslal do Morelos generála Roblese. Ten postupoval vůči venkovanům tak krutě, že si hned všechny znepřátelil. Shromažioval je do vyhrazených míst a rozkázal zastřelit každého, kdo by se nacházel mimo tato místa. Stejnou taktiku později použijí vládní vojáci proti cristerům. Zapatisté přepadali vlaky a zabírali vesnice. Madero generála Roblese odvolal a nahradil ho generálem Angelesem, který postupoval mnohem mírněji. Tak se situace v Morelos poněkud uklidnila, až do února 1913. Obnovit v zemi pořádek se však Maderovi nepodařilo. Revolucionáři žádali splnění svých požadavků. Reakce (stoupenci režimu Porfiria Díaze, porfiristé) naopak obviňovala Madera z neschopnosti skoncovat s chaosem. Proti Maderovi stál kromě Zapaty i Pascual Orozco, bojující za agrární a politické požadavky. Orozco byl poražen generálem Huertou v červnu 1912. V čele reakce stáli generálové Bernardo Reyes a Felix Díaz. Ti byli uvězněni v hlavním městě. Jejich stoupenci se však zmocnili zbraní a osvobodili je. Následovalo deset dní bojů mezi vládními vojáky a reakčními oddíly přímo v hlavním městě. Americký velvyslanec pohrozil možností intervence. Vládním vojákům (byli nazýváni federálové a byla to táž armáda s týmiž veliteli, proti kterým Madero nedávno vyhlásil povstání - povstalecké jednotky byly naopak rozpuštěny) velel generál Victoriano Huerta. Ten se 18. února 1913 postavil proti vládě a prezidenta Madera zatkl a uvěznil. Madero podepsal abdikaci a 23. února 1913 byl spolu s viceprezidentem zavražděn (zřejmě na Huertův pokyn) - dle Jeana Meyera teprve tohoto dne začíná de facto revoluce a Mexiko se stává zemí války a chaosu, až do roku 1920. Madero, ač sám revoluci zahájil, věřil v demokracii a své uvězněné protivníky nenechával popravovat, přestože ho k tomu mnozí nabádali. Huerta se zmocnil úřadu prezidenta, nastolil diktaturu, rozpustil kongres, omezil svobodu tisku a vedl proindiánskou politiku (sám byl Indián). Arcibiskup Morélie Mons. Ruiz y Flores se od puče distancoval. Huerta byl jedním z mála mexických prezidentů té doby, který byl katolíkem a nebyl členem žádné zednářské lóže. 76  Za jeho vlády, v době národní agónie, biskupové požádali Řím, aby země mohla být zasvěcena do ochrany Krista Krále. V tom má Mexiko prvenství, když nepočítáme Florencii za Savonaroly. 11. ledna 1914 se poprvé, když je v mexické katedrále Ježíš Kristus prohlášen králem Mexika, ozývá volání "Viva Cristo Rey!" (Ať žije Kristus Král!). Tato slova se zakrátko stanou heslem katolíků. Budou volána na poutích i demonstracích, za více než deset let se stanou posledními slovy popravovaných křesťanů i bojovým pokřikem cristeros. 77  Huerta poslal proti zapatistům znovu generála Roblese, aby proti nim postupoval co nejtvrději. Vládu Victoriana Huerty odmítlo uznat několik guvernérů. Jeden z nich, Venustiano Carranza, guvernér v Coahuile, začal organizovat na severu země boj proti Huertovi - stal se vůdcem jeho odpůrců, konstitucionalistů. Na straně Carranzi bojovala tři vojska, v čele kterých stáli generálové Pablo González, Francisco Villa a Álvaro Obregón. Konstitucionalisté měli podporu USA, odkud nakupovali zbraně.

      Generál Huerta byl nucen většinu svých vojáků poslat na sever proti konstitucionalistům. V Morelos tak zůstalo jen několik posádek. Zapata od konce roku 1913 do dubna 1914 vládní oddíly izoloval a rozdrtil.

      Mezi Carranzovými generály dosáhl největších úspěchů Francisco Villa, který bojoval již v povstání Francisca Madera. Na dobytých územích zabavoval majetek bohatých státních úředníků a rozděloval potraviny chudým. Zakazoval prodej alkoholu svým vojákům, kdo z nich byl přistižen opilý, byl zastřelen. Když se nebojovalo, nechával vojáky pracovat v elektrárnách, na údržbě vodovodů a kanalizací a na jatkách. Mnohé haciendy byly děleny jako válečná kořist mezi Villovy generály, což zabránilo přidělování půdy bezzemkům. Těch ale nebylo tolik jako v jižnějších částech země, protože věšina obyvatel zde žila ve městech. Další neřestí villistů bylo časté rabování domů. Popravovat nechával Villa nejen své odpůrce, ale ve špatném rozmaru i ty, kdo ho obtěžovali. 78  Mezi Villou a Carranzou však byla nedůvěra. Villa byl nevzdělaný venkovan, zatímco Carranza byl intelektuál a obával se Villovy nekontrolovatelnosti. Když Carranza nařídil Villovi, aby dobytí Zacatecasu přenechal jinému generálovi (aby ještě více nevzrostla jeho popularita), Villa to odmítl (s ním všichni jeho generálové) a Zacatecas dobyl sám. Carranza mu však neposlal uhlí pro lokomotivy, čímž mu znemožnil postup na hlavní město. Tak na místo Villy do Ciudad de México triumfálně vstoupil 15. srpna 1914 generál Álvaro Obregón - to byl konec Huertovy diktatury. Ještě krátce před tím se asi 20 000 zapatistů přiblížilo k hlavnímu městu, kde zlikvidovali zbytky vládních jednotek a vypalovali domy, ve kterých tito bydleli. Carranzisté jim však zabránili do hlavního města vstoupit. Vyjednávali se Zapatou a snažili se ho přesvědčit, aby se připojil ke konstitucionalistům. Ten k tomu byl ochoten pouze v případě, že konstitucionalisté přijmou jeho program. To Carranza odmítl. V září 1914 již byla roztržka mezi ním a Zapatou definitivní. Carranza se stal prezidentem 20. srpna 1914. Aby se zabránilo válce mezi villisty a carranzisty, sešli se v řijnu revoluční generálové v Aguascalientes, kde hledali řešení krize spolu se zapatisty. Byla uzavřena dohoda (la convención, odtud konvencionisté), dle které měl Carranza rezignovat na úřad prezidenta a zároveň se Villa měl vzdát velení vojsk. Carranza to odmítl. Jako další řešení Villa nabídl, že by oba (on a Carranza) spáchali sebevraždu - Carranza opět odmítl. Konvencionisté pověřili velením vojsk Villu a prezidentem zvolili Eulalia Gutiérreze. Generál Obregón se nakonec postavil na stranu Carranzi a stáhl se za ním do Veracruz, kam Carranza přemístil svoji vládu. Počátkem prosince 1914 vstoupil Villa do hlavního města a o několik dní později tam na jeho pozvání přišel Zapata. Villovo vojsko čítalo asi 40 000 mužů, bylo dobře organizované, vojáci měli uniformy ušité v USA. Zapatovi vojáci uniformy neměli, byli oblečeni jako venkované. Narozdíl od villistů, kteří nakupovali zbraně v USA, sestávala jejich výzbroj z toho, co ukořistili od svých protivníků. Dohodli se, že Zapata zaútočí na Pueblu a Villa bude bojovat na severu. Zdálo se, že takto spojeni rychle ovládnou celé Mexiko. Avšak Villovi i Zapatovi vojáci zabili v Ciudad de México několik lidí, aniž jim v tom prezident Gutiérrez mohl zabránit. Když viděl, že nad zapatisty ani villisty nemá kontrolu, odešel v lednu 1915 z hlavního města. V zemi tak byly tři vlády: zapatisté a villisté v hlavním městě zvolili prezidentem Roqua Gonzáleze Garzu, ve Veracruz vládl Venustiano Carranza a do San Luis Potosí se stáhl Eulalio Gutiérrez. Krátce na to González Garza odešel do státu Morelos, Gutiérrez rezignoval. Spojenectví Zapaty a Villy netrvalo dlouho - ani jeden z nich se neřídil dohodou, kterou spolu uzavřeli - Zapata se stáhl do svého domovského státu Morelos a dále se již neúčastnil bojů mimo něj. Ofenzivu převzali carranzisté.

      Celý rok 1915 ovládal Zapata stát Morelos, nikým nerušen, protože carranzisté věnovali všechnu svou energii střetu s Villou. Probíhala zde relativně pokojná revoluce. Půda a lesy byly přidělovány nemajetným, začala obnova hospodářství zničeného boji, začali se stavět nové školy a byla zavedena nová měna. Zapata se snažil oživit výrobu ve zničených cukrovarech, protože si byl vědom toho, že to je jediná možnost, jak zemědělský stát může zbohatnout. Zatímco hlavní město trpělo hladem, ve státě Morelos nebyl nikdy takový dostatek potravin, jako v roce 1915.

      V dubnu 1915 se Villa chystal k útoku na Celayu, ve které se opevňoval generál Obregón. Villa měl sice k dispozici 30 000 vojáků, avšak vybral si k útoku nevhodnou dobu - jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem a neměli k dispozici ani dostatečné množství střeliva - to bylo příčinou jeho porážky. V tuto chvíli se Američané definitivně rozhodli, že místo Villy budou podporovat Carranzu. Villa, namísto aby se stáhl na sever, kde by mohl obnovit své vojenské síly, byl naplněn touhou po odplatě. 4. června 1915 mu v bitvě u Leónu ve státě Guanajuato udělil rozhodující porážku za Carranzu bojující generál Obregón, který začal používat zákopy a ostnatý drát. Villa se zbytkem vojáků se stáhl na sever do Chihuahuy, kde se s několika stoupenci uchýlil do hor. USA uznaly oficiálně Carranzovu vládu, která nyní mohla všechny své síly věnovat boji proti zapatistům. 79  V květnu 1916 zaútočilo 30 000 vládních vojáků na zapatisty ve státě Morelos. Jejich velitel, generál Pablo González, zasahoval vůči místnímu obyvatelstvu s ještě větší krutostí, než dříve Huertův generál Robles. Zapatisté byli nuceni používat taktiku partizánské války. Carranzisté se mstili vypalováním domů, vražděním obyvatel, ničením kostelů. Kromě toho však ničeho nedosáhli a v prosinci 1916 byli nuceni se z Morelos stáhnout. V roce 1917 tak Zapata znovu ovládl Morelos, připravil zákony upravující pracovní podmínky, vlastnictví, školství, vojsko, manželství a svobodu projevu. Ukázalo se však, že vláda zapatistů má řadu problémů, a navíc se začaly objevovat vážné rozpory mezi nimy. V zimě 1918 postihla Morelos epidemie španělské chřipky a vrátila se vojska generála Gonzáleze. Zapatisté se stáhli do hor a podnikali jen menší výpady. Jejich porážky byly stále častější. 80

      Carranza, aby udržel generály na své straně, byl nucen s jednotlivými veliteli uzavírat smlouvy, kterými jim uděloval moc na vymezených územích, kde se tito stávali neomezenými vládci. Pancho (Francisco) Villa, vojensky silně oslabený, se pokusil vyvolat mezinárodní konflikt útokem na osadu Columbus v Novém Mexiku. To vyvolalo intervenci 10 000 amerických vojáků, kteří však ani po roce Villu nedopadli. Když Carranza Američanům pohrozil, že splní německé požadavky, byla jejich intervence ukončena a Mexiko se v první světové válce zavázalo neutralitou. Villisté, zapatisté i někteří stoupenci Díazova režimu bojovali sice i nadále proti Carranzovi až do konce jeho funkčního období (1920), nemohli však již zásadně ohrozit jeho moc. 81

      Cílem zapatistů i villistů a v poněkud jiné podobě i Venustiana Carranzy byla sociální a agrární reforma. V jakém stavu se společnost nacházela před revolucí? Většina obyvatelstva žila a pracovala na venkově. Ještě roku 1910, přestože to ústava z roku 1857 zakazovala, bylo ve 41 % obcí nějakým způsobem uchováno komunální vlastnictví půdy. Před vypuknutím revoluce mělo 39 % rodin nějakou vlastní nebo pronajatou půdu, ale bylo i velké množství peónů, kteří žili a pracovali na haciendách. Na větších haciendách bývala škola. Mnozí peóni vůbec neměli v úmyslu haciendu opustit, dostávali zde stravu, nízkou, ale relativně jistou mzdu, mnozí mohli chovat vlastního vepře či krávu, půjčit si od pána peníze na rodinné slavnosti, přestože věděli, že je zřejmě nebudou moci splatit. Hacienda však měla i své negativní stránky: špatné životní podmínky, ekonomická závislost na pánově haciendě a morální rozklad. Obzvláště špatná byla situace v rodinách - mnozí peóni si vyměňovali manželky a nestarali se o své děti - rodina tak pro ně neexistovala. Mnoho peónů také propadalo alkoholismu. Za vlády Porfíria Díaze došlo k nahromadění velikých území do několika málo rukou, značné množství obdělávané půdy a ložisek přírodních zdrojů bylo prodáno zahraničním majitelům. Naproti tomu velké množství obyvatel žilo v bídných podmínkách, obzvláště dělníci ve městech. To vše vytvářelo příznivé předpoklady pro revoluci.  82

      V této době nebylo postavení dělníků o mnoho lepší ani v jiných zemích. Ukázat řešení se snažil papež Lev XIII. encyklikou Rerum Novarum, vydanou v roce 1891. Mexičtí katolíci začali hledat řešení v návaznosti na tento dokument od roku 1903 na katolických kongresech (do roku 1909 se konaly čtyři), "katolických sociálních týdnech" (v letech 1908 až 1912 proběhly čtyřikrát) a na dvou sněmech konfederace katolických odborů (1911 a 1913). Byly tam jednak předkládány studie popisující stávající situaci i praktické návrhy na zlepšení situace, jako například stanovení minimální mzdy pro jednotlivce a pro rodinu, maximální délka pracovní doby 7, 8 nebo 9 hodin dle věku a pohlaví pracujících. Biskup Mora y del Río pořádal ve své diecézi 83  setkání s majitely haciend, na kterých se je snažil přimět ke zlepšení morální i materiální situace peónů (zemědělské kongresy). Druhý sněm Národní konfederace katolických odborů (La Confederación Nacional de Círculos Católicos obreros), který se sešel roku 1913, přišel s požadavky směřujícími k podpoře rodiny, zvláště stanovení minimální mzdy umožňující život v důstojných podmínkách, omezení práce vdaných žen a dětí mladších dvanácti let, zabezpečení hygienických a morálních podmínek pro práci svobodných mladých žen, nezabavitelnost rodinného příbytku (ať již domku na venkově nebo bytu ve městě), založení institucí pečujících o nedobrovolně nezaměstnané, nemocné a nuzné ve stáří. Sněm dále žádal podíl pracujících na vlastnění a zisku podniků prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, vytvoření profesních sdružení chránících zájmy drobných živnostníků, podpoření práce žen pracujících v domácnosti (šití) a založení profesních sdružení, která by hájila zájmy pracujících při jednání se státní mocí. Jako řešení agrární otázky na venkově sněm navrhl reformu, která respektovala práva legitimních vlastníků, přičemž pracovitým a poctivým vesničanům umožňovala získat do vlastnictví nebo stálého užívání pole potřebné pro obživu rodiny. Sněm žádal státní orgány, aby jeho požadavky realizovaly. 84

      V roce 1911, kdy bylo opět možné zakládat politické strany, vznikla Katolická národní strana (Partido Católico Nacional, dále PCN). Pokud jde o účast v politickém životě, katolíci byli tehdy rozděleni na příznivce a odpůrce. Nicméně založení PCN podporovali biskupové i Francisco Madero. 85  Strana si zvolila program, který obsahoval: reformu zákonů demokratickými prostředky na základě ústavy (z roku 1857) deklarované náboženské svobody, obranu celistvosti národního území v případě potřeby i s nasazením životů a majetku členů strany, skutečnou svobodu vyučování, dosáhnout, aby demokratické instituce, zvláště svobodné volby, byly funkční na celém území Mexika - k tomu měl sloužit zákaz znovuzvolení do funkcí v exekutivě a do čela federace i jednotlivých států. Program PCN dále zahrnoval neodvolatelnost soudců, jako nejlepší záruku jejich nezávislosti, řešení sociálních problémů, které vycházelo z pokojného kompromisu mezi právy zaměstnavatelů a zaměstnanců, a dále podporu při poskytování úvěrů určených na rozvoj drobného podnikání v zemědělství a v průmyslu. Hlavními pilíři programu byly demokracie, vlastenectví a víra - odtud heslo: "Bůh, vlast a svoboda" (Dios, Patria y libertad). Prezident Madero přivítal založení strany i demokratičnost jejího programu blahopřejným telegramem. Počítal se spoluprací své strany a PCN. Mezi liberály se ale ozývaly i hlasy žádající rozpuštění strany, někde zorganizovali demonstrace, při kterých se ulicemi neslo volání "smrt PCN!". Již roku 1912 byli někteří členové a příznivci Katolické národní strany zavražděni.  86 Strana měla 783 center a 485 000 členů v celé federaci (Mexiko tehdy mělo něco přes patnáct milionů obyvatel), počtem členů byla nejsilnější stranou ve státech Jalisco, Michoacán, Guanajuato, México, Zacatecas a Colima, dále měla silný vliv i ve státech ostatních, vyjma pohraničních, kam se v roce 1912 ještě nestačila rozšířit. "V celé své historii nemělo Mexiko svobodnější volby než ty, které se konaly v letech 1911 a 1912." 87

      Biskupové prostřednictvím pastoračních listů, které kněží četli z kazatelen, vyzývali věřící k účasti ve volbách a podporovali PCN. Protože duchovní měli značnou autoritu u věřících a protože většina populace byla katolická, měla tato podpora velmi podstatný vliv na výsledek voleb. Socialisté si toho byli vědomi, a proto zapracovali o několik let později do ústavy zákony, které by tomuto vlivu zabraňovaly. I dnes se občas setkáme s hlasy kritizujícími církev za to, že z kazatelen nabádá věřící, aby nevolili některou stranu (například v Polsku nástupkyni bývalé PSDS). Má církev právo vyslovovat se k politickým otázkám? Prvotním posláním církve je péče o spásu duší jí svěřených. Dosažení věčného života ale není nezávislé na vnějších okolnostech, na tom, co stát předkládá žákům ve školách jako pravdu, na tom, jak se stará o potřebné, a zda prostřednictvím legislativy schvaluje zabíjení nenarozených dětí či svazek osob stejného pohlaví staví naroveň manželství. Z titulu péče o duše má církev právo vyslovovat se k politickým otázkám a podporovat politické strany, jejichž program jí umožní plnit své poslání.

      Po federálních volbách v červnu 1912 do kongresu zasedlo 29 poslanců PCN, přičemž jich bylo zvoleno 75, ale volba 46 z nich nevyhověla kritériu, které zavedli progresisté. V náhradních volbách v březnu 1913 byli zvoleni další dva poslanci PCN, celkem jich tedy v kongresu federace bylo 31. V obecních volbách, které se konaly zároveň, vyhrála PCN ve většině volebních obvodů v Jaliscu, ve 26 v Michoacánu, v několika městech v Chiapasu, Guanajuatu a v hlavních městech Aguascalientes, Oaxaca, Puebla, Querétaro a Veracruz. V Ciudad de México a na několika místech v Chiapasu bylo vítězství PCN překaženo anulováním volebních výsledků. Při volbách do zákonodárných shromáždění jednotlivých států byli úspěšní kandidáti PCN v Aguascalientes (1), Michoacánu (2), Veracruz (2), México (4) a Jalisco (12). Kandidáti PCN zvítězili ve volbě guvernéra ve státech Querétaro, Jalisco, México, Zacatecas, Chiapas, Puebla a Michoacán. Vítězství však bylo přiznáno jen prvním čtyřem, v ostatních třech bylo intrikami zmařeno. Poslanci PCN předložili v kongresu řadu užitečných návrhů v souladu s programem strany (novelizace volebního zákona - zavedení systému poměrného zastoupení, zákony o rodinném dědictví, o nedělním odpočinku, daňové úlevy pro venkovské usedlosti a další). Mnohé z nich se staly součástí nových zákonů. Některé z těchto reforem byly začleněny do nové ústavy z roku 1917. Ochota PCN navrhovat i liberály jako své kandidáty, jestliže měli lepší předpoklady než vlastní členové, rozptylovala obavy nestranných pozorovatelů, že PCN chce uzurpovat moc v zemi. Činnost PCN lze hodnotit jako příkladnou, její členové se pustili s velkým nasazením a nadšením do budování spravedlivější a lepší vlasti, a získali tak mnoho pochvaly i od liberálů a nekatolíků. 88

      Demokracii, do které katolíci činní v PCN vkládali své naděje a jejímiž prostředky chtěli čelit "zednářskému socialismu", 89  učinil konec puč Victoriana Huerty v říjnu 1913. Zákazem tisku bylo postiženo i periodikum Katolické národní strany (La Nación), její předseda uvězněn, když odmítl nabídku spolupracovat s diktaturou výměnou za 100 křesel v parlamentu. PCN tak rychle zmizela z politické scény.  90 Přestože Hueta jistě neměl v úmyslu omezovat práva církev, jeho pučem byly volební úspěchy PCN znehodnoceny a katolíci byli zbaveni možnosti podílet se na uspořádání země.

      V celosvětovém měřítku měli v této době (zejména evropští) katolíci k republice spíše negativní vztah. V monarchii většinou spatřovali trvalou instituci, která nemá být odstraněna, protože je součástí Bohem daného řádu. Naopak republikánské zřízení spojovali s liberály a zednáři. Roku 1904 ve Francii vyšlo najevo, že na ministerstvu války byla vedena kartotéka důstojníků ve dvou kategoriích. Do první kategorie patřili svobodní zednáři a ateisté, do druhé důstojníci, jejichž děti docházely do církevních škol a jejichž manželky chodily na mši - tito z druhé kategorie nebyli proto určeni k povýšení. To utvrdilo část katolíků i hierarchie v přesvědčení, že existuje velké spiknutí z kruhů zednářů za účelem zničení církve. Jejich nedůvěra k parlamentní demokracii ještě vzrostla a spíše než křesťanské demokratické strany podporovali radikální pravicová uskupení usilující o nastolení nějaké formy diktatury. To vidíme před i po první světové válce ve Francii, kde mezi katolíky nacházela podporu krajně pravicová a antisemitská Action francaise, přestože v jejím čele stál ateista, zatímco činnost křesťansko-demokratického hnutí byla hierarchií omezována. Ani v Itálii se křesťanští demokraté nedočkali zastání od hierarchie - ta naopak podpořila Mussoliniho, když se roku 1922 chopil moci. V Německu na setkání biskupů ve Fuldě v srpnu 1931 se nepodařilo dosáhnout jednomyslného odsouzení nacismu, a tak mnozí němečtí katolíci o dva roky později neviděli důvod proč namísto některé křesťanské demokratické strany nevolit Hitlera. Ve Španělsku, které bylo od roku 1931 republikou, se v roce 1933 konaly předčasné parlamentní volby, ze kterých vyšla jako nejsilnější CEDA (Confederación Española de Derechas Autónomas - Španělská konfederace autonomních pravicových stran), sdružující strany katolické orientace. Jedním z důvodů, proč v dalších volbách již nezvítězila, bylo, že se během své vlády nepokusila odstranit republiku a obnovit monarchii či nastolit diktaturu, a tak přišla o hlasy takto orientovaných katolických voličů. Ti dali své hlasy falangistům, stoupencům diktatury podle italského vzoru. Vítězem voleb v únoru 1936 se však stala antiklerikálně a krajně levicově orientovaná Lidová fronta, a Španělsko tak stanulo na prahu občanské války.  91 Negativní postoj k parlamentní demokracii byl tedy ve své době mezi katolíky poměrně častý.

      Během revolučních bojů byli mnozí, zejména majetnější obyvatelé, nuceni opustit své domovy a zachránit si holý život útěkem na klidnější místa. Také řeholníci a řeholnice v přestrojení prchali před řádícími revolučními oddíly z Mexika do ciziny.  92  "Mexiko se nesporně zmítalo ve složité situaci, v níž pole posetá mrtvými těly či tucty oběšenců visící na sloupech a stromech patřily mnohde k otřesné každodenní realitě. Materiální rozvrat způsobený revolucí byl daleko citelnější než pozitivní novinky." 93  Rozkvět, kterému se církev těšila za vlády prezidenta Díaze, byl trnem v oku radikálním liberálům - ti proto, spolu se socialisty, vtiskli revoluci antiklerikální ráz a obviňovali katolíky, že zneužívali kazatelen k podpoře Huertova puče a k výpadům proti revoluci. Jisté je jen to, že z kazatelen skutečně zaznívala slova proti carranzovým revolucionářům. Avšak ve srovnání s kongresem, guvernéry či diplomatickým sborem církev z těchto vynaložila nejmenší úsilí, aby se přiblížila Huertovi. Socialisté byli církvi nepřátelští již dříve. Sociální nauka církve a její aplikace v politickém životě jim bránila v plném ovládnutí mas a v uchopení moci.  94 Biskupové byli buď vyhnáni ze země nebo uvězněni (s výjimkou biskupa v Cuernavace, který mohl vykonávat svůj úřad díky tomu, že byl na území ovládaném zapatisty). V některých diecézích dosadili carranzisté do čela diecézí kněze, které sami vybrali - ty později jejich církevní nadřízení jmenovali vikáři. Někteří kněží byli zastřeleni, většina uvězněna. Za jejich propuštění bylo požadováno výkupné, po jehož zaplacení následovalo vyhoštění ze země, zvláště byl-li dotyčný cizinec. Řeholnice byly téměř všude vyhnány z klášterů, mnohé z nich byly znásilněny. Když carranzisté vstoupili do některého města, vnikli do kostela, znesvětili proměněné hostie, oblékali se do posvátných rouch, vynášeli ven zpovědnice a pak je zapalovali. Revoluce tak dostávala rozměr náboženské války a katolíci nepochybovali o tom, že Carranza chce zničit církev. 95  V San Luis Potosí bylo zakázáno slavit mši sv. v pracovní dny a byla tam zakázána i ušní zpověi, vyjma nebezpečí smrti - v tom případě ji ale musel zároveň vyslechnout přítomný státní úředník. Stejný předpis platil i v Pueble, v Guanajuatu a Irapuatu dokonce pod trestem smrti. V Monterrey, Aguascalientes a v Toluce bylo zakázáno udělovat všechny svátosti a veřejně vykonávat kult, přičemž v Toluce byl zákaz rozšířen i na umrtvování a půst. Téměř všechny katolické školy v zemi byly zavřeny. Církevní budovy byly zabaveny, většinou značně zchátraly, protože byly bď zcela opuštěné, nebo se jejich správci o ně nestarali. Tak se staly obětí zkázy mnohé cenné knihovny. 96  Za zmínku stojí postoj zapatistů k církvi. Na území, které ovládali, nebylo církvi nijak bráněno v činnosti, kostely zůstaly otevřeny, biskup navštěvoval vesnice a uděloval svátost biřmování (a snad byl i Zapatovým zpovědníkem). Když zapatisté vstoupili do Ciudad de México, nesli standarty s Pannou Marií Guadalupskou, otevřeli kostely a zvonili na zvony. Jednou z příčin rozkolu mezi carranzisty a zapatisty byla úcta těchto druhých ke guadalupské Panně a to, že carranzisté ničili její obrazy. Pokud jde o villisty, jejich útoky vůči církvi byly poměrně řídké, někteří z nich, když dobyli Guadalajaru a Morelii, otevřeli kostely a propustili uvězněné kněze. Proto je pochopitelné, že katolíci do Zapaty i Villy vkládali své naděje a mnozí z nich jako dobrovolníci vstupovali do jejich vojsk (jako například pozdější známý katolický vůdce mládeže Anacleto González Flores, o něm viz níže).  97 Avšak Zapatu ani Villu nelze považovat za příkladné katolíky. 98

      Jakmile dobyl moc Venustiano Carranza, sešli se v Querétaru jeho stoupenci, aby zrevidovali ústavu z roku 1857. Nová ústava příjatá roku 1917 omezovala právo na soukromé vlastnictví půdy (mělo být vlastněno jen takové množství, které byl vlastník schopen sám obhospodařovat), vymezila právo cizinců na získání majetku, obsahovala též právo na stávku, stanovila maximální délku pracovní doby a minimální mzdu. Většina půdy i podloží připadla státu, na těžbu bylo možno získat koncesi. Pokud jde o postavení dělníků a sociálně slabých obyvatel, byla ústava ve své době nesporně pokrokovým dokumentem.

      Všichni, kdo se podíleli na tvorbě nové ústavy, byli antiklerikálové, kteří se lišili jen mírou svého antiklerikalismu. Umírnění kladli v duchu klasického liberalismu důraz na svobodu jednotlivce v jakékoliv oblasti, kdežto radikálové považovali katolickou nauku samu o sobě za rakovinu společnosti, se kterou je třeba zkoncovat (to, že se po věřících žádá, aby věřili dogmatům a ušní zpověi považovali za útok proti svobodě svědomí).  99  Ústavní články dotýkající se církve ve srovnání s ústavou z roku 1857 přinesly zostření ve všech bodech. Jedná se o články 3. (pojednávající o výuce), 5. (zakazující řeholní sliby), 24. (omezující vnější výkon kultu), 27. (II. a III. odstavec, hovořící o církevním majetku) a 130. (zavedení státní registrace kněží a kostelů). Církev zde není uznávána jako právnická osoba, neuznává se moc hierarchie - biskupové jsou pouze úředníci, státy mají pravomoc stanovit maximální počet kněží, výkon kněžské služby je umožněn pouze Mexičanům, vyžaduje se státní registrace představených klášterů. Předchozí ústava se k těmto otázkám nevyjadřovala, naopak obsahovala ustanovení o rovnosti občanských a politických práv všech občanů. Roku 1917 bylo kněžím zákonem upřeno aktivní i pasivní volební právo, právo sdružovat se s politickými cíli a právo kritizovat vládu (i na soukromých setkáních). Dále bylo všem katolíkům zakázáno uveřejňovat v katolických publikacích články týkající se politiky a zakládat konfesijní politické strany. Minulá ústava nehovořila vůbec o manželství, tato jeho uzavření svěřuje do výhradní kompetence veřejných (státních) činitelů. Roku 1857 byla uzákoněna svobodná výuka, nyní se předepisuje laické vyučování na všech stupních státních škol i na školách soukromých, které proto budou podléhat dozoru státního úředníka. Žádné školy nemohou být zakládány nebo vedeny řeholními společnostmi ani kněžími. Zakazuje se uznávat platnost zkoušek a tituly získané při studiu v semináři. Roku 1857 se neuznávaly věčné sliby, nyní byly zakázány všechny sliby, všechny řeholní komunity, dále je dovoleno vyznávat jakékoliv náboženství, avšak je zakázán výkon kultu mimo kostely. Pokud jde o nemovitosti, předchozí ústava nepřiznávala církvi právo na jejich vlastnění, vyjma budov určených ke kultovním účelům. Od roku 1917 je církvi zakázáno vlastnit jakékoliv nemovitosti a jakýkoliv kapitál. Vše, co ji dosud patřilo, je převedeno do vlastnictví státu, kláštery jsou národním majetkem a federální vláda rozhodne, které z nich budou určeny pro potřeby kultu a které ne. Je nově zaveden státní registr chrámů (aby kostel mohl sloužit kultovním účelům, musel být zapsán v tomto registru) a registr kněží (pro výkon kněžské služby nutná registrace). Oba registry sloužily vládě k ovládání církevní správy.  100  Biskupové, z nichž většina se v této době nacházela v exilu v USA, proti nové konstituci podepsali protest odsuzující ústavu za to, že popírá svatá práva církve a hlásá principy protichůdné tomu, co učil Pán Ježíš Kristus. Protest zároveň obsahoval odmítnutí ozbrojeného boje proti nové státní moci.

      V červenci 1918 byl vydán kongresem státu Jalisco dekret, který nařizoval, že na každém kultovním místě může vykonávat obřady jen jediný duchovní, a to pouze s dovolením vlády. Duchovních přitom nesmí být více, než aby jeden připadal na pět tisíc obyvatel. Protestantům, vzhledem k tomu, že tvořili menšinu, toto opatření nevadilo. Místní biskup Orozco y Jiménez, který se několik měsíců skrýval, byl nyní zatčen a deportován do USA. Katolíci, pobouření rozhodnutím kongresu i deportací biskupa, uspořádali v Guadalajaře masovou demonstraci. Guvernér na ně poslal jízdní policii. Církev odpověděla pozastavením bohoslužeb - generální vikář přikázal kněžím, aby opustili kostely. Katolíci poprvé sáhli po nové formě pasivního odporu - přestali kupovat vládní tisk, který proto brzy přestal být vydáván, v Guadalajaře nepoužívali autobusy, tramvaje ani automobily a dveře svých domů označili černými stuhami. Guvernér byl nucen zahájit jednání. Katolíci trvali na tom, že stát nemá právo stanovovat počty duchovních a v únoru 1919 dosáhli vítězství. Jistě proto, že prezident Carranza, který nikdy nepatřil k radikálním antiklerikálům, se v této době snažil o smířlivější postoj vůči církvi - a také proto, že Mexiko se kvůli antiklerikálním článkům ústavy dostalo do mezinárodní izolace. V prosinci 1918 zveřejnil svůj záměr zrušit ústavní články zakazující působení zahraničních kněží, dávající státům možnost stanovit maximální počet duchovních, a církev měla mít možnost vlastnit určité nemovitosti. Na tuto zamýšlenou reformu ústavy však již neměl dostatek času. V lednu 1919 přijal apoštolského protonotáře, a tak potvrdil svou snahu přiblížit se církvi. Následoval návrat zbylých biskupů z exilu. Církev státu jeho vstřícnost oplatila, když USA v roce 1919 hrozily Carranzově vládě intervencí. Američtí katolíci, kteří byli dříve stoupenci vojenské akce v Mexiku kvůli omezování svobody svědomí, se nyní díky zásahu mexického episkopátu stali odpůrci intervence.

      Americké vládě však spíše než o svobodu svědomí šlo o ztrátu ekonomického vlivu a majetku amerických společností - nicméně intervence se neuskutečnila i díky změně postoje katolíků k mexické vládě. Když se 17. října 1919 konala velká pouť u příležitosti výročí korunovace obrazu Panny Marie Guadalupské, nebránila vláda veřejnému slavnostnímu průvodu s vyzváněním zvonů.

      Vítězství katolíků v Jaliscu se stalo precedentem. Nespokojili se s tím, že vláda je aktivně nepronásleduje, ale začali se spojovat a organizovat v boji za změnu ústavy. Na socialistické a bolševické demonstrace odpovídali velkými náboženskými slavnostmi. 101

      Prezident Carranza se snažil o ekonomickou obnovu země, provedl rázné změny v oblasti agrární, finanční a bankovní. Zasazoval se o posílení nezávislosti Mexika budováním vlastního zbrojního průmyslu a založením vojenského učiliště a vyhýbal se zahraničním půjčkám. Carranzova konsolidace země prostřednictvím schválení ústavy z roku 1917 přiměla některé z jeho protivníků k ukončení ozbrojených bojů. Ve zbrani však nadále setrvávali: Francisco Villa, Emiliano Zapata a Felix Díaz. Zapata byl zavražděn v dubnu 1919. Mimo to se vyskytovala ještě drobná lokální povstání a banditismus. V prezidentských volbách roku 1920 se snažil Venustiano Carranza prosadit konzervativního kandidáta (z řad revolucionářů) - on sám již podruhé zvolen být nemohl, zákon to zapovídal. Vzbouřila se však proti němu většina generálů, proto musel uprchnout, avšak v květnu 1920 byl na útěku zavražděn. Kongres zvolil prozatimním prezidentem Adolfa de la Huerta. Za jeho vlády (červen až listopad 1920) bylo dosaženo úplné pacifikace země. Dalším mexickým prezidentem je generál Álvaro Obregón (prosinec 1920 až listopad 1924). Ten svoji moc opíral zejména o odbory CROM (Confederación Regional Obrera Mexicana). V tuto dobu se začíná uskutečňovat ve větším měřítku agrární reforma. Tam, kde proběhla, byly pozemky přidělovány obecním společenstvím a prohlášeny za nepřevoditelné, což bylo jisté navázání na koloniální principy. Radikální hlasy volající v bolševickém duchu po předání moci dělníkům a rolníkům se vláda snaží eliminovat podporou odborů CROM a podporou Národní zemědělské strany (Partido Nacional Agrarista). Povstalci bojující proti Obregónovi byli zabiti nebo uvězněni (v červenci 1923 je zastřelen najatými vrahy Francisco Villa). Obregónovým nástupcem v úřadu prezidenta je Plutarco Elías Calles. Za jeho vlády (prosinec 1924 až listopad 1928) dochází k velkému konfliktu s církví a k povstání cristeros. 102

      V letech 1921 - 1934 bylo rozděleno mezi 800 000 rolníků 10 000 000 hektarů půdy, což je plocha přesahující rozlohu státu Oaxaca. Ve třicátých letech za prezidenta Cardenase k tomu přibylo dalších 18 000 000 hektarů, takže rolníkům byla rozdělena téměř polovina obdělávané půdy v zemi. Půda přidělovaná rolníkům nebyla získávána dělením velkých latiundií (o to se snažil až Cardenas ve třicátých letech), protože jejich vlastníky byli generálové, kteří je získali v době revoluce - Obregón i Calles byli také velkými pozemkovými vlastníky. Aby vláda mohla uskutečňovat agrární reformu, zabírala majetek středně velkých vlastníků, přičemž jim ne vždy za zabranou půdu vyplácela náhradu, někdy dokonce ani částečnou. 103  Církev se k sociálním otázkám nepřestala vyslovovat ani ve dvacátých letech. Měla svůj program agrární reformy, který se odlišoval od programu revolučních vlád - nepočítal s násilím. Například biskup v Zamoře se v roce 1921 obracel na majitele haciend a snažil se je apelováním na lásku k bližnímu přimět, aby zajistili pro peóny dostatečné množství potravin, ubytování v hygienicky vyhovujících prostorách, možnost chovat dobytek, vyučování pro děti peónů, lékařskou péči, podporu v nemoci, dále žádal zákaz prodeje alkoholických nápojů peónům, a aby na haciendách nebyly ubytovány ženy žijící nemravným životem. Tato výzva byla některými vlastníky žijícími v blízkosti Zamory přijata. Biskup v Tacámbaro se nespokojil jen s apelováním na svědomí majitelů, ale pod svým patronátem založil zemědělské odbory Lva XIII. (Sindicato Agrario de León XIII.), jehož cílem bylo v rámci řádu a spravedlnosti dosáhnout rozdělení velkých pozemkových celků, aby všem byl otevřen přístup k vlastnictví půdy. 104

      Adolfo de la Huerta, Carranzův nástupce, se snažil o smířlivou politiku vůči církvi. I vláda generála Obregóna tolerovala působení zahraničních kněží a činnost církevních kongregací ve školství a v charitě. Radikální katolíci dříve činní v PCN využili uvolnění a založili Národní republikánskou stranu (Partido Nacional Republicano), která kritizovala stávající ústavu a netajila se snahou odstranit z ní zvláště její proticírkevní články. Obregón při nástupu do úřadu navrátil církvi všechny kostely, které byly uzavřeny v letech 1914 - 1919. Někdy se sice vlády jednotlivých států pokoušely zavést registr kněží a dovolit činnost jen kněžím se státní registrací, narazily však na rozhodný odpor biskupů, takže ani tento zákon nebyl aplikován. Čas od času nechal Obregón církev postihnout, zvláště když šlo o výkon kultu na veřejnosti. Jeho vláda se snažila církev oslabovat tím, že netrestala viníky ani nebránila útokům namířeným proti katolíkům a proti jejich laickým organizacím. Postupovalo se podle následujícího schématu: socialisté či komunisté spáchali zločin, který mezi katolíky vyvolal velké pobouření. Katolické organizace na protest proti tomu svolaly povolenou demonstraci. Demonstranti pak byli napadeni bď socialisty nebo přímo policií. Vládní orgány pachatele nikdy nepotrestaly, ale vždy obvinily katolíky. Prezident Obregón však nepřipustil, aby útoky vůči katolíkům překročily jisté meze - tím se vyhýbal velkému střetu s církví.

      Leden 1921 byl ve znamení slavné korunovace Panny Marie Zapopanské (la Virgen de Zapopan). V Guadalajaře se 16., 17. a 18. ledna shromáždilo velké množství věřících. Večerními ulicemi města procházelo asi 20 000 katolíků se zelenými, bílými a rudými lampióny (mexické národní barvy) a volali: Ať žije katolická církev! Ať žijí mexičtí biskupové! Ať žije Mexiko! Ať žije Jalisco! Ať žije náboženská svoboda! Odpovědí na tyto události byl výbuch bomby u dveří mexického arcibiskupství 6. února 1921. Exploze naštěstí nezpůsobila velké škody. Katolíci uspořádali demonstraci, kterou vláda povolila, aby tak žádali vyšetření útoku a potrestání viníků. S demonstranty se střetli dělníci - socialisté, kteří se spolu s ozbrojenými policisty snažili katolíky rozehnat, což se jim však nepodařilo. Vláda však neudělala nic proto, aby odhalila viníka bombového útoku, namísto toho prohlásila, že vinu za to, co se stalo, nese arcibiskupství, protože zasahuje do politiky tím, že zneužívá pastorace k protisocialistickým výpadům. 105

      23. března 1921 nechal guvernér státu Michoacán zavřít katolickou Tereziánskou kolej v hlavním městě Morelia. Setkal se však s rozhodným odporem - katoličtí studenti i dělníci kolej obsadili a střežili. 8. května téhož roku se v Morelii konala demonstrace socialistů proti církvi a náboženství. Někteří z demonstrantů vyšplhali na věže katedrály, zvonili na zvony a vyvěsili černo-rudou revoluční vlajku. Jeden z katolických dělníků vlajku z věže odstranil a zapálil. Proti tomu demonstrovalo asi 300 socialistů. Část z nich vešla do katedrály, kde zbili kostelníka a nožem probodali obraz Panny Marie Guadalupské. To vyvolalo pobouření mezi katolíky - asi 7000 jich vyšlo do ulic, kde volali: Ať žije Kristus Král! Ať žije Panna Guadalupská! (Viva Cristo Rey! Viva la Virgen de Guadalupe!). Demonstrantům zatarasily cestu policejní oddíly. Jejich velitel nařídil rozejít se. Katolíci však pochodovali dál, na což policie odpověděla palbou. Bylo zastřeleno deset katolíků, vládní strana ztratila dva muže - oba byli probodnuti. Prezident Obregón nakonec rozhodl, že Tereziánská kolej bude ponechána katolíkům. 106

      Podobně jako v Morelii, i v Guadalajaře byla 1. května 1921 na místní katedrále vyvěšena socialisty černo-rudá revoluční vlajka. Katolíci ji však po chvíli strhli a zničili. 4. června vybuchla bomba v rezidenci místního biskupa. Mladí katolíci z ACJM (Katolické sdružení mexické mládeže - Asociación Católica de la Juventud Mexicana) se proto rozhodli střežit biskupa i svatyni v Guadalupe. Když se během následujících dvou měsíců nic nestalo, hlídky byly odvolány. 14. listopadu 1921 někdo položil bombu ukrytou do kytice květin k obrazu Panny Marie Guadalupské, pocházejícímu ze zjevení roku 1531. Výbuch vyrazil okna kostela, silně poškodil oltář, na kterém byl obraz umístěn, zdeformoval blízký kovový kříž, avšak obraz, ani sklo, které ho krylo, nebyly poškozeny. To vyvolalo řadu pokojných katolických demonstrací po celé zemi. Vládní kruhy, namísto aby útok odsoudily, zachovaly mlčení. Generální prokurátor nezahájil vyšetřování, ale v jistém prohlášení se podivil, že kvůli tak malým škodám se koná tolik demonstrací. Byla šířena hypotéza, že katolíci sami umístili bombu k obrazu, aby se mohli chlubit tím, že obraz byl zázračně zachráněn, obviňovat z útoku socialisty a vybírat peníze od poutníků putujících do Guadalupe. Pachatel zločinu však byl viděn, jak přijel ke kostelu v doprovodu vojáků. Po výbuchu ho vojáci uchránili před linčováním a odvezli. Po roce 1940 se stal guvernérem státu Chiapas. Jeho ochranu zajišťoval generál Obregón, když o ni telefonicky žádal starostu Villa de Guadalupe.  107 

      1. května 1922 zástup ozbrojených socialistů slavících svátek práce napadl sídlo ACJM v hlavním městě. V něm vzdorovalo útoku sedmnáct neozbrojených a osm ozbrojených mladých katolíků, kteří doufali v pomoc policie. Té se však nedočkali. Nakonec se jim podařilo uprchnout a dům byl poté vypleněn socialisty.  108

      V neděli 26. března 1922, když katoličtí dělníci vycházeli z kostela sv. Františka v Guadalajaře, byli napadeni demonstrujícími socialisty - šest katolíků bylo zabito. Generál Obregón ujistil věřící, že viníci budou potrestáni. Někteří z pachatelů byli vyhoštěni ze země. Svým vlivem Obregón dosáhl, že Národní kongres katolických dělníků (el Congreso Nacional de Obreros Católicos) proběhl v dubnu 1922 v Guadalajaře bez provokací, stejně jako setkání Národní rady ACJM, uskutečněné ve stejnou dobu v hlavním městě.

      Představitelé státu Durango pozvali Španělku Belem de Zárraga, aby uskutečnila řadu "osvětových" antiklerikálních přednášek. Její kampaň vyvolala pobouření katolíků. V listopadu 1922 proběhl první kongres katolických žen (Damas católicas), z něhož vzešlo prohlášení, že ústavní články odporující právu rodičů vychovávat svobodně své děti musí být reformovány.  109

      11. ledna 1923 byl položen základní kámen sochy Krista Krále ve státě Guanajuato na pahorku Cubilete, v geografickém středu země. Na místo připutovaly tisíce poutníků a obřadům v ohrazení krytém prkny a látkami předsedal apoštolský delegát Ernesto Filippi. Mexická antiklerikální asociace (Asociación Anticlerical Mexicana) požádala vládu, aby apoštolského delegáta vyhostila, protože došlo k porušení 24. článku ústavy, který neumožňuje výkon kultu na veřejných prostranstvích. Prezident žádosti vyhověl. Svatý stolec žádal neoficiální cestou vysvětlení. Tajemník ministerstva zahraničních věcí se jménem prezidenta Obregóna omluvil s tím, že vláda chce respektovat svobodu církve, ale musí brát na zřetel vážné potíže, které působí nerozumnost a vzpurnost kléru, a také sílu veřejného mínění, které nutí vládu v těchto případech postupovat tak přísně. 110

      Guvernér státu Durango vydal dekret, kterým se k dni 25. května 1923 stanovoval počet duchovních sloužících v tomto státě. Biskup, poté co se marně snažil přesvědčit guvernéra, aby dekret odvolal, zaslal kněžím v diecézi oběžník, ve kterém pro případ aplikace dekretu nařizoval zastavit slavení bohoslužeb. 31. května se před palácem guvernéra shromáždily tisíce lidí, aby protestovaly proti dekretu. Mezitím v paláci jednal o dekretu guvernér s poradci. Lidé nakonec začali volat protivládní hesla a někteří i rozbíjet kameny okna paláce. Následovala střelba z balkónů paláce proti demonstrantům - v nastálém zmatku přišlo o život sedm demonstrantů a tři policisté. Generál Obregón komentoval událost s tím, že redukce počtu kněží má ulehčit břímě lidu a usnadnit život i kněžím samotným. Katolíci v Durangu dosáhli svého, dekret nebyl aplikován. 111

      S blížícími se presidentskými volbami v roce 1924 došlo k rozdělení mezi revolučními vůdci. Generál Obregón podporoval kandidaturu Callese. Adolfo de la Huerta, bývalý prozatimní prezident, který se těšil značné popularitě, se postavil proti Obregónovi a oznámil v řijnu 1923 svoji kandidaturu na úřad prezidenta. Když se dověděl o tom, že se na něho chystá atentát, uprchl do Veracruz. Tamní velitel vojska vypověděl Obregónovi poslušnost. K de la Huertovu povstání se připojilo 60 % armády. Obregonisté i delahuertisté se snažili získat podporu a zbraně z USA. Obojího nakonec dosáhl Obregón (za určité politické ústupky), a to mu spolu s podporou ozbrojených agraristů (kterým přidělil půdu v rámci pozemkové reformy) umožnilo delahuertisty potlačit. V bojích padlo asi 7000 vojáků, povstalečtí generálové, kteří přežili, byli popraveni a poslanci, kteří stáli na straně de la Huerty, byli vyloučeni z parlamentu. V prezidentských volbách v září 1924 získal (dle oficiálních výsledků, kterým nelze důvěřovat 112  ) většinu hlasů Plutarco Elías Calles, před revolučním veteránem generálem Floresem, zastupujícím zájmy latiundistů a majitelů továren. 113

      V červenci 1923 ovládli delahuertisté také stát Jalisco. Guvernér Zuno uprchl a v hlavním městě tvrdil, že hlavní příčinou úspěchu rebelů je arcibiskup Guadalajary Orozco y Jiménez. Jeho ochraně se těšil nejohnivější katolický novinář Anacleto González Flores, jehož články přiváděly guvernéra k zuřivosti. Když však povstalci ovládli Guadalajaru, Orozco y Jiménez ihned město opustil a spravoval arcidiecézi z městečka San Francisco de Asís, aby se tak vyhnul spolupráci s povstalci. V květnu 1924 odcestoval do Itálie, aby předešel očekávaným konfliktům. Vláda využila vzpoury delahuertistů k obviňování kléru z podílu na spiknutí. Když byli rebelové poraženi, následovala přísná opatření proti katolickým organizacím. V Jaliscu byla napadána setkání ACJM, Kolumbových rytířů (Caballeros de Colón) a katolického sdružení zemědělců (Sindicato de Agricultores). Podobná situace byla i ve státě Zacatecas a v menší míře i jinde. Bylo zastaveno vydávání periodika ACJM, někteří členové této organizace byli zbiti, dalším bylo vyhrožováno smrtí a jeden byl zavražděn. Oba tábory (katolíci i antiklerikálové) byly stále více přesvědčeny o komplotu, který proti nim chystá druhá strana. Šířily se zprávy, že ze zahraničí je papežem a katolíky chystána vojenská intervence do Mexika, které se má stát církevním státem, a nahradit tak stát, o který papež přišel v Itálii - důkazem mělo být prohlášení Krista Králem Mexika. Katolíci byli naopak přesvědčeni o zednářsko-protestantském tažení proti církvi. Carranza i Obregón skutečně podporovali příchod a působení protestantských misionářů do Mexika. Schvalování revoluce a vládního antikatolicismu nebylo mezi protestanty ničím výjimečným.  114  V této době bychom ale ve světě těžko nalézali příklady dobrých vztahů mezi katolíky a protestanty.

      Od roku 1923 se katolíci snaží uspořádat národní eucharistický kongres - to se jim přes mnohé obtíže podaří v říjnu 1924 v hlavním městě. Ačkoliv konání kongresu bylo vládou dovoleno, zaměstnanci státních úřadů, kteří při této příležitosti vyzdobili své domy nebo se kongresu účastnili, byli propuštěni. Některé akce kongresu byly narušeny dělníky z revolučních odborů CROM. Veliké množství katolíků připutovalo do Ciudad de México. Revoluční vláda to vnímala jako provokaci v samém centru země. Poslední slova pronesená na kongresu jsou jakoby předzvěstí následujících událostí: "Svatí andělé, kteří plníte drahocenné kalichy Krví, která tryská z Kristových ran, nenaplňujte je až po okraj! Nechte místo pro krev naši! Chceme, jako velký svatý Pavel, doplnit naším soužením to, co chybí do plné míry utrpení Kristova, aby Mexiko, milované dítě Panny Marie Guadalupské, také bylo statečným vojákem Krále, který byl mrtev a který živý kraluje". 115  Citát ukazuje odhodlání katolíků, kteří tvoří většinu národa, nesmířit se s revolučním antiklerikalismem.

      Félix Díaz, porfirista bojující proti revoluční vládě, se snažil získat (stejně jako dříve Adolfo de la Huerta nebo Ángel Flores a jako všichni, kteří se v této době rozhodli postavit se proti vládě) finanční a morální podporu církve. Arcibiskup Mexika, José Mora y del Río ho odmítl (jako oba předchozí). Národní republikánská strana (PNR), sdružující některé bývalé radikální členy PCN, podporovala v prezidentských volbách protikandidáta Obregóna a později protivníka Callese (Flores). PNR však neměla téměř žádný vliv a církev jí nikdy nevyslovila svoji podporu.  116

      Koncem roku 1924 ve státech Jalisco a Colima začíná intenzivní pronásledování církve. Guvernéři vyžadují důslednou aplikaci ústavního článku 130, který umožňuje vládám stanovit, které kostely budou využívány ke kultu. Guvernér Zuno žádá generálního vikáře v Guadalajaře, aby určil šest kostelů, které budou v Jaliscu otevřeny (arcibiskup tehdy nebyl přítomen) - vikář mu odpověděl, že budou otevřeny bď všechny kostely, nebo žádný. Zuno pokračuje uzavřením šesti katolických škol. V lednu 1925 je založen Výbor na obranu náboženství (Comité de Defensa Religiosa), tvořený radikálními členy ACJM a CNTC (katolické odbory - Confederación Nacional Católica del Trabajo). Výbor na obranu náboženství je brzy nahrazen Lidovou unií (Unión Popular, dále UP) - ta našla svůj vzor v boji německých katolíků proti Bismarckovi. Každý katolík se k ní mohl připojit, jedinou podmínkou bylo být připraven poslouchat. V čele UP stálo pětičlenné direktorium, stát byl rozdělen do zón a ty do sektorů a dále farností. Každá buňka měla svého vedoucího, a ten byl v kontaktu se svým přímým nadřízeným. UP neměla formality ani administrativu. Vše stálo na osobním kontaktu. Leták "Gladium", který UP vydala koncem roku 1925, se tímto způsobem dostal i do nejzapadlejších koutů státu. V direktoriu nechyběly ani ženy, vedoucími byli často dělníci (města) i prostí vesničané (venkov). UP mimo jiné bojovala proti oficiálnímu školství zřizováním základních (tajných) škol. Podle Anacleta Gonzáleze Florese mělo být vítězství dosaženo skrze obrácení a mobilizaci všech katolíků, tedy bez násilí. Někteří katolíci naklonění spolupráci s režimem žádali arcibiskupa, aby vzal UP pod svoji jurisdikci a umírňoval ji. K tomu však nedošlo.  117

      Šéf vládní odborů CROM Morones hledá způsoby, jak oslabit katolické odbory, a tak se zbavit konkurence. Proto nechává založit organizaci Rytíři z Guadalupe (Caballeros de Guadalupe), kteří stojí u zrodu na Římu nezávislé Katolické apoštolské mexické církve (Iglesia Católica Apostólica Mexicana, ICAM). Přestupuje do ní několik kněží, vláda pro ni vyklízí katolické kostely a fary. P. Joaquín Pérez Budar je vládou jmenován patriarchou této nové církve. V roce 1926 přijal biskupské svěcení od schizmatického kanadského arcibiskupa Carmel Henry Carfora. Její založení se zdůvodňuje tím, že mexickým kněžím jsou ponechávána jen horší místa, zatímco zahraničním ta lepší (to odpovídá snaze vlády vykázat ze země zahraniční kněze), peníze vybrané od věřících jsou používány ke zvyšování bohatství zahraničního kléru a pro luxus Svatého Otce v Římě. Schizmatici prohlašovali, že jejich nauka je plně katolická a že mezi sebe nepřijímají žádné protestanty. Existence národní církve nezávislé na Římu byla zdůvodňována poukazem na místní církve v Novém zákoně. ICAM měla od počátku plnou podporu prezidenta Callese. Tato církev měla asi jen třináct kněží (z nichž tři nebyli řádně vysvěceni). Mezi obyvatelstvem nezískala ICAM téměř žádnou podporu a její zakladatel spolu se sedmi kněžími se nakonec smířili s katolickou církví.  118

      Garrido Canabal, guvernér státu Tabasco, využil založení schizmatické církve k masovému zavírání katolických kostelů s tím, že budou předány ICAM. Ve skutečnosti je však v Tabascu nebylo komu předat. Byly jen zavřeny, obrazy a sochy v nich ničeny a rozbíjeny. Garrido šel ve svém antiklerikalismu ještě dál než Calles. Chtěl, aby ze školy vycházeli noví občané, zbavení všech náboženských předsudků. Státní školy, vyučující dle federálních zákonů, se mu k tomu nezdály dostatečné. Proto je nechal v březnu 1925 zavřít a namísto nich založil "soukromé" školy, financované státem Tabasco, kde se vyučovalo v radikálně socialistickém ("proletářském") a antiklerikálním duchu. Přestože po něm federální vláda požadovala, aby navrátil katedrálu katolíkům, nedovolil to, ani návrat arcibiskupa do státu. Nechal dokonce schválit zákon, který nařizoval kněžím oženit se, jestliže dále chtějí zůstat ve službě.  119

      Důsledkem zabírání kostelů za účelem jejich předání schizmatikům bylo, že katolíci je začali střežit (již v únoru 1925). Byla to spontánní, nikým nenařízená reakce. V březnu 1925 je založena Národní liga na obranu náboženské svobody (Liga Nacional de Defensa Religiosa). U jejího zrodu stáli představitelé ACJM, Arcidiecézní federace práce (Federación Arquidiocesana del Trabajo), Noční adorace (Adoración Nocturna), Unie katolických žen (Unión de Damas Católicas), Kolumbových rytířů a odborů CNCT. Biskupové nebyli na svůj postoj k založení Ligy dotázáni, aby se předešlo obviněním vlády, že jde o komplot kléru. Vláda přesto prohlašuje, že činnost Ligy je podvratná a nezákonná, protože je to náboženská organizace a má politické cíle, totiž změnu ústavy. 26. března 1925 posílá prezident Calles dopis guvernérům, aby striktně aplikovali ústavní článek 130, zakazující výkon kultu kněžím, kteří nejsou rodilí Mexičané. Tím chtěla vláda zastrašit klérus, a tak ho přimět, aby zasáhl proti členům Ligy.  120

      27. března 1925 došlo k další protikatolické provokaci. V Aguascalientes se několik dní před tím objevovaly na zdech kostela sv. Marka a na kostele Panny Marie nápisy se schizmatickou propagandou - katolíci se domnívali, že ICAM chce tyto kostely zabrat. Guvernér Aguascalientes pozval na 27. března do města agraristy, aby zde založili místní organizaci Rytířů z Guadalupe (ti se podíleli na zabírání kostelů v hlavním městě). Když v devět hodin večer vycházeli věřící z kostela sv. Marka, viděli přicházet skupinu asi sta osob, mezi nimi policisty. Začali hned zvonit na zvony, což bylo znamení dohodnuté pro případ útoku schizmatiků. Sešlo se takové množství lidí, že uchvatitelé byli nuceni odejít. Vrátili se však s 200 ozbrojenými vojáky a se třemi kulomety. Guvernér nechal vypnout osvětlení, pak byla zahájena střelba. Střetnutí trvalo až do druhé hodiny ranní. Bylo mnoho mrtvých, 257 zraněných. 400 osob bylo zatčeno a vypovězeno ze státu. Místní farář byl obviněn, že nabádal k útoku na federální vojáky. Jako důkazy o údajném spiknutí předložil prokurátor dvě pistole, několik nožů a pytlík s kameny.  121

      V červnu 1925 zaslali katoličtí dělníci z Jalisca prezidentovi protest proti násilnostem, které na nich byly spáchány. 27. a 28. července napadly oddíly domobrany několik kostelů v Guadalajaře. V tutéž dobu vojáci s bajonety vyklidili místní seminář. UP proti tomu zmobilizovala velké množství katolíků. Bylo 600 zraněných a mnoho zatčených.

      8. září 1925 guvernér státu Tamaulipas oznámil kněžím, kteří přišli ze zahraničí, že jim je zakázáno ve státě sloužit. 30. října ve státě Tabasco vstoupil v platnost dekret nařizující povinné manželství kněží. 4. listopadu arcibiskup Ciudad de México, Mora y del Río, tento dekret veřejně odmítl a následně o událostech v Tabascu telegraficky informoval Národní katolickou asociaci USA. To byl začátek korespondence, kterou vláda označila za zradu a organizování zahraniční intervence.

      Koncem roku 1925 jsou přijímána antiklerikální opatření ve všech státech federace. Představitelé Ligy a později i někteří biskupové odjíždí do Říma, aby informovali papeže, že jeho mírný postoj k mexické vládě je neúčinný. Pius XI. i nadále trval na tom, že řešení je třeba dosáhnout vyjednáváním, nad událostmi v Mexiku však vyjádřil vážné znepokojení. 122  Apoštolský stolec se snažil ujednat s mexickou vládou podmínky, za kterých by mohl do země přijet nový apoštolský delegát. Došlo sice k jistému kompromisu, ale Callesova vláda nakonec pobyt žádnému apoštolského delegáta neumožnila.

      Encyklikou Quas Primas je 11. prosince 1925 zavedena pro celou církev slavnost Ježíše Krista Krále, mající zvláštní význam pro mexické katolíky tím, že poukazuje na universální moc Krista, která nemůže být omezena silami světskými.

      Koncem roku 1925 je jasné, že ani katolíci, ani revoluční vláda neustoupí. Calles, narozdíl od Obregóna, se nesnaží zaujímat v konfliktu zdánlivě neutrální postavení. Je přesvědčen o kontrarevolučním komplotu chystaném církví, 123  a je rozhodnut za každou cenu zachovat antiklerikální články ústavy a prosadit jejich plné dodržování - tak by se církev stala plně závislou na státu, jako tomu bývalo někdy ve středověku. Tento stát však otevřeně tvrdí, že církev je nepotřebná, ba dokonce škodlivá.  124 Jestliže nad ní získá moc, udělá jistě vše proto, aby ji zničil. Katolíci jsou si toho dobře vědomi, proto se snaží prosadit změnu ústavy, a tak zajistit církvi svobodu. Mnozí jsou ochotni obětovat i svůj život:

      "Mons. Vera y Zuria, arcibiskup Puebly, stoupenec dohody a dialogu, během vizitace své diecéze, kterou prováděl v horkém roce 1925, nakonec pozoroval, že napjatá situace pozvedla ducha věřících: Uviděl jsem, že katolická víra je hluboce zakořeněna v srdci lidu. Myšlenka na mučednictví, přesvědčení, že boj se blíží, což on sám se zděšením odmítal, se staly zřejmými v řeči na uvítanou, kterou k němu pronesl jeden venkovan ze San Lorenzo Chiautzingo: Vězte, Vaše Excelence, jestliže přijde okamžik, kdy bude třeba obětovat život, zemřou se zvoláním: Ať žije papež! Ať žije Nejsvětější Panna Guadalupská! Ať žije Kristus Král!"  125

75. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 58
76. Srv. Andrés AZKUE, La Cristiada - Los cisteros mexicanos (1926 - 1941), Barcelona: Balmes, 2000, s. 25
77. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 281
78. Margarita de Orellana píše o události z roku 1911, kdy v Ciudad Juárez Villa zastřelil starce, protože ho vyrušil v rozhovoru. Margarita DE ORELLANA, Villa y Zapata - la revolución mexicana, Madrid: Anaya, 1988, s. 38
79. Srv. Margarita DE ORELLANA, Villa y Zapata - la revolución mexicana, Madrid: Anaya, 1988, s. 8 - 27, 48 - 65.
80. Srv. Margarita DE ORELLANA, Villa y Zapata - la revolución mexicana, Madrid, 1988, s. 76 - 105
81. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 359 - 360
82. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 368 - 373
83. Tehdy byl biskupem v Tulancingu, později v Leónu a nakonec arcibiskupem v Méxiku.
84. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México., 378 - 381
85. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 59
86. Srv. Moisés GONZÁLEZ NAVARRO, Masones y Cisteros en Jalisco, México, D. F.: El Colegio de México, Centro de estudios históricos, 2000, s. 32
87. "En toda su historia, no ha habido en México elecciones más libres que las de 1911 y 1912.", Jean MEYER, o. c., II, s. 66
88. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 381 - 384, dále Lothar GROPPE, P. Michael Pro SJ, Praha: Zvon, 1992, s.120 - 122
89. "El socialismo masónico", Jean MEYER, o. c., II, s. 54
90. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 65
91. Srv. Paul JOHNSON, Dějiny křesťanství, Brno: CDK, 1999, překlad Pavel Pšeja, s. 438 - 446; A. UBIETO ARTETA et al., Dějiny Španělska., s. 693 - 700
92. Srv. Lothar GROPPE, P. Michael Pro SJ, Praha: Zvon, 1992, překlad Eva Chaloupecká, s. 47 - 49
93. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 240
94. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 65, 68
95. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 71 - 72
96. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 373 - 376
97. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 95 - 98
98. Zapata měl poměr s mnoha ženami, stejně i Villa, který navíc osobně zastřelil několik kněží - srv. Margarita DE ORELLANA, Villa y Zapata - la revolución mexicana, Madrid: Anaya, 1988, s. 42 - 43, 80, J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 397 - 400
99. Srv. Alejandra LAJOUS, Margarita AVILA RAMÍREZ, Lucía DE PABLO SERNA, Adelaida GARCÍA TRAVESÍ GÓMEZ, Cecilia LANDA FONSECA, Aurora VARGAS HERNÁNDEZ, Manual de historia del México contemporáneo (1917 - 1940), México: Universidad Nacional Autónoma de México, Instituto de investigaciones históricas, 1988, s. 34, 38 - 40
100. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 376 - 378
101. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 101, 105 - 111, 113
102. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 385 - 388
103. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 227 - 237
104. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 212 - 231
105. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 113 - 114
106. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 114 - 118
107. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 118 - 119, J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 389 - 390
108. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 390
109. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 121 - 122
110. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 390 - 392
111. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 127 - 129
112. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 185 - 186
113. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 159 - 164
114. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 132 - 136
115. "Ángeles santos, que en cálices preciosos recibís la Sangre que brota de esas Llagas, no los llenéis hasta los bordes! Dejad lugar para la sangre nuestra! Queremos, como el gran San Pablo, poner con las tribulaciones nuestras lo que falta a la Pasión de Cristo, para que México, el hijito mimado de María de Guadalupe, sea también el soldado más valiente del Rey muerto que reina vivo!", Jean MEYER, o. c., II, s. 137 - 138
116. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 139 - 140, 143
117. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 143 - 147
118. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 388 - 393, J. MEYER, La Cristiada, II, s. 148 - 151
119. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 151 - 152
120. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 160 - 161
121. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 161 - 162
122. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 164 - 166
123. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 135
124. "... tradice lidu se nezmění ze dne na den. Aby lid přestal být katolický, aby cit, který dnes má zanikl, k tomu je třeba výchova - a to ne výchova trvající dva nebo tři dny ...." ("... las costumbres de los pueblos no se cambian de la noche a la mañana. Para que un pueblo deje de ser católico, para que el sentimiento que hoy tiene dezaparezca, es necesaria una educación, y no una educación de dos días ni de tres ...") - José Natividad Macías, poslanec za Guanajuato, úryvek z projevu v ústavodárném shromáždění 13. prosince 1916; "... klérus je instituce, která škodí společnosti - ale nyní je to i politický nepřítel vlády a myslím, že když má (vláda) slabost tolerovat ho, musí mít i sílu nařizovat mu." ("... el Clero es una institución nociva a la sociedad pero al mismo tiempo es un enemigo político del Govierno, y creo que, ya que tiene la debilidad de tolerarlo, debe tener la energía de reglamentarlo.") - José Álvarez, poslanec za Michoacán, z projevu v ústavodárném shromáždění 27. ledna 1917; A. LAJOUS et al., Manual, 1988, s. 34, 40
125. "Mons. Vera y Zuria, arzobispo de Puebla, partidario de la conciliación, del diálogo, de las concesiones, observaba, al final de la visita que hizo a su diócesis en le curso de aquel año candente de 1925, que la tensión no había hecho sino exaltar los ánimos: "He palpado que la fe católica está arraigada muy hondamente en le corazón del pueblo". El pensamiento del martirio, la convicción de que la guerra se acercaba, que él mismo rechazaba con horror, manifestábase en el discurso de bienvenida que le dirigió un campesino de San Lorenzo Chiautzingo: "Saved, Ilustrísimo Señor, que si llega el momento de sacrificar la vida, morirán exclamando: Viva el Papa! Viva la Virgen Santísima de Guadalupe! Viva Cristo Rey!"; Jean MEYER, o. c., II, s. 163