... Aktivistická trojice Herman, dalajláma, Brady spolu s barevným Staromákem samozřejmě vyvolává nad pozadím jejich akčního představení otazník. Celkový kontext událostí na mezinárodním i domácím poli, ke kterému bezesporu patří severoatlantický „Drang nach Osten“ spolu s plány na další americké základny v Evropě, Zemanovo vybočení z transatlantického mainstreamu a tzv. kroměřížská výzva, vyvolává vážné pochyby o tom, že by celá kauza byla dílem souhry náhod a spontánních rozhodnutí. I když tuto otázku ponecháme pro tento okamžik stranou, zůstává zásadní problém celé kauzy: vztah mezi morálkou a právem, ústavou a ulicí. Poměr k němu formuje kvalitu politické kultury, vztah k ústavním institucím a společenskou atmosféru v zemi.

Právní stát a jeho ústavu lze vytunelovat nárůstem moci průmyslově-finanční oligarchie nebo zničit státním převratem. Existuje ale ještě i třetí, subtilní možnost, jak jej postavit mimo hru, a tou je absolutizace interpretování politických událostí morálkou. V ní přebíjí kvazi mravní hledisko vše ostatní, tedy i právo a demokratická pravidla hry. Právní stát se nestává obětí bajonetů nebo politických pučistů popřípadě obojího, nýbrž je podle potřeby postaven mimo hru společenskou „elitou“ národa, která si na základě morální nadřazenosti nad všemi ostatními nárokuje politickou exkluzivitu. Tedy něco jako mravnostní policie nebo strážci pravého náboženství v konzervativním politickém islámu. Co je k tomu zapotřebí kromě nároku na absolutní pravdu? Vedle sebestředného přesvědčení o vlastní výjimečnosti finančně i politicky silní sponzoři a zaštítění aurou „nepoliticky politické“, morální autority. Zde nastupují na scénu všechny ty NGOs, myšlenkové fabriky a nadace, ponejvíce za prachy amerických miliardářů a bývalých členů vládních kruhů USA, zde dostává svoji historickou roli takový dalajláma.

Pražádnou roli naopak nehraje narůstající kritika autoritářského stylu panování „svatého muže“ samotnými buddhisty, problém nepředstavuje ani jeho úzké přátelství s horolezcem Heinrichem Harrerem, autorem knihy „Sedm let v Tibetu“ a členem SS. Nebo třeba okázalé přivítání nacistické expedice (1938-39) v hlavním městě Lhase tibetskou vládou, která hledala úzké politické vztahy jak k Německu, tak Japonsku. Tento postoj má svoji logiku: proč by měly našim strážcům demokracie, pravdy a lásky vadit sympatie „tibetskych míromilovníků“ pro nácky a japonské militaristy během II. světové války, když jim aktuálně nevadili a nevadí ukrajinští neonáckové z kyjevského Majdanu? A proč by se měli pohoršovat nad masakrováním a upalováním zaživa etnických Číňanů a těch, kteří „čínsky“ vypadali, Tibeťany během násilného povstání na jaře 2008? ...

Celý článek zde.