Koncem 15. století, před příchodem Evropanů se na území Mexika, v okolí dnešního hlavního města, nacházel stát Aztéků. Mayové žili v městských státech na poloostrově Yucatán. V ostatních částech země žilo obyvatelstvo v kmenovém zřízení. Pouze Mayové měli písmo schopné vyjadřovat abstraktní pojmy. Aztécké písmo bylo obrázkové, sloužilo pouze jako pomůcka při slovním projevu, znaky zachycovaly významy slov. V srpnu 1519 začíná Hernán Cortés tažení na Tenochtitlán, aztécké hlavní město. O rok později je s pomocí 50 tisíc indiánských spojenců aztécká říše dobyta. Pokusy o dobytí poloostrova Yucatán z východu byly nejprve neúspěšné. Teprve třetí výprava, které velel Francisco de Montejo, dosáhla svého cíle. Západní část poloostrova se mu dokonce podařilo získat bez bojů roku 1542. Mayský náčelník, poté co byl přítomen obřadu uctívání sv. kříže, se rozhodl stát se křesťanem a získal pro podrobení se Španělům i další okolní vládce. Východní část poloostrova byla dobyta roku 1546. Nejdéle vzdorovali Itzové žijící u jezera Petén Itzá. Jejich vládce sice nejprve vlídně přijal misionáře, ale po jejich brzkém odchodu se tam křesťanská víra nemohla udržet. Itzové byli rozprášeni silným vojskem až roku 1697. Na severu země v řídce osídlených oblastech žily i nadále nepodrobené, divoké indiánské kmeny. 14

      Dnes často slyšíme hlasy odsuzující dobytí a obsazení Ameriky Španěly. Tato námitka se objevila již na samém počátku kolonizace. Vznesl ji velký obhájce práv Indiánů, biskup v Chiapas, Bartolomé de las Casas. Zúčastnil se mnoha disputací, ve kterých hájil tezi, že Indiáni, stejně jako Španělé, jsou lidmi. Nejslavnější je jeho disputace ve Valladolidu roku 1550 s dvorním kaplanem a kronikářem Karla V., Juanem Ginésem Sepúlvedou, který pomocí Aristotelovy filosofie dokazoval, že Indiáni jsou přirození otroci a že dobytí jejich území i válka proti nim byla spravedlivá. Disputace skončila porážkou Sepúlvedy, jeho kniha "O spravedlivé válce proti Indiánům"  15 byla inkvizicí zakázána. Las Casas obhájil tezi, že Indiáni nejsou nevěřící, ale pohané, svá území obývají proto zcela legitimně a Španělé nemají právo jim je zabavit. V praxi se ale mnohé nezměnilo. Se závěrem valladolidské disputace se ztotožňujeme, avšak pokud by americká území neobsadili Španělé, jistě by to učinila jiná evropská mocnost a Indiánům by se nevedlo o nic lépe.

      V první fázi Conquisty neměl stát prostředky, aby dobývání vedl sám. Conquistadoři si museli své podniky hradit sami a pak se snažili získat vynaložené náklady nazpět - zneužívali svá práva, neřídili se pokyny, které zasílala koruna. Ke změně došlo v polovině 16. století, kdy král soustředil ve svých rukou moc i funkce - pak se dařilo hájit práva Indiánů lépe. Koruna, které církev udělila moc spravovat v Americe záležitosti světské i duchovní, ponechala Indiánům svobodu, avšak dovolila také "repartimientos" - Španělům byla přidělována indiánská pracovní síla za účelem nucené, byť placené pracovní povinnosti. Proti tomu roku 1510 tvrdě protestovali dominikáni na Hispaniole. Brzy bylo uznáno právo Indiánů na půdu, jíž obdělávali. Zbylé pozemky byly majetkem státu, který je uděloval soukromým osobám (hlavně dobyvatelům). 16  Po Indiánech byla vyžadována práce, na kterou nebyli zvyklí a ani na ni fyzicky nestačili. To spolu s epidemiemi vedlo k silnému demografickému poklesu obyvatelstva. Odhaduje se, že před Kolumbem žilo na území dnešního Mexika asi 25 milionů obyvatel. Mezi léty 1519 - 1568 poklesl počet domorodců na méně než tři miliony. Sestup pokračoval až do období 1580 - 1620. Tento stav vedl korunu ke snaze o ochranu Indiánů. Burgoské zákony z roku 1512 z důvodu péče o duchovní a hmotné potřeby nařizovaly shromažiování Indiánů do redukcí a kongregací poblíž měst. Karel V. a Filip II. si přáli, aby se to dělo dobrovolně. Domorodci měli být přesvědčeni, že jde o jejich prospěch. Roku 1551 král vydal zákaz vstupu bělochům do kongregací, kromě mnichů. Kasikové, nižší indiánská šlechta, byli často ponecháni ve svých funkcích, pokud spolupracovali s koloniální správou. 17  Indiánské obce měly svoji půdu a svoji samosprávu. Půdu nevlastnili jednotliví Indiáni, ale celá obec. S touto půdou nebylo možné volně nakládat, nebylo možno ji prodat, pouze pronajmout. Indiánská obec tak měla poměrně jistý zdroj obživy. Občinové vlastnictví půdy bylo zrušeno až při získání nezávislosti roku 1821. 18  Období koloniální správy provázela sociálně motivovaná povstání původních obyvatel a, v daleko větší intenzitě, války s Indiány na severní hranici (které byly ekonomicky značně nákladné). Mezi největší patří povstání v Oaxace roku 1660 (Indiáni vypalovali obce, které se k povstání nepřipojily, vyháněli kněze a zabírali majetek Španělů; mírového urovnání konfliktu dosáhl biskup z Oaxaky), v Chiapas 1695 a v roce 1712 (kdy "nepokoje byly vyvolány církví a biskupem, kteří násilně vyžadovali dávky a pracovní povinnost" 19  ), dále povstání sta indiánských obcí v Michoacánu, Guanajuatu a San Luis Potosí 1767. Dalším ohniskem nepokojů byl Yucatán, kde došlo k povstáním v letech 1610, 1639 a 1652. 20

      Již spolu s prvními dobyvateli přicházeli misionáři, kteří obhajovali práva Indiánů proti svévoli conquistadorů, proti jejich zneužívání a zotročování. Překládali Písmo svaté do indiánských jazyků, vyučovali křesťanské víře. Prvními misionáři byli mniši žebravých řádů, zejména františkáni a dominikáni. Studovali strukturu domorodých jazyků, sestavovali slovníky. Školy byly téměř výhradně církevní, církev podporovala i rozvoj umění. 21  "Setkáváme se s inženýrskými konstrukcemi, velkými hrázemi, vodovody nebo zavlažovacími systémy vybudovanými misionáři v 16. století ve středním a západním Mexiku ... , z nichž některé slouží dodnes svému původnímu účelu. Vnesení jistých nových druhů zeleniny a ovoce do pěstitelského systému Indiánů také provázelo evangelizační práci misionářů." 22

      Jedním z nejdůležitějších momentů při evangelizaci Mexika bylo zjevení Panny Marie v Guadalupe v roce 1531. Indián Juan Diego předal biskupovi Mexika, Juanovi de Zumárraga, plášť se zázračným obrazem, na kterém je snědá Panna Maria. Tento plášť i s obrazem je dodnes možné vidět v chrámu v Guadalupe. Po zjevení následovaly masové konverze Indiánů. 23

      Velkým přínosem pro zemi bylo působení jezuitů. Byli to členové Tovaryšstva Ježíšova, kteří podstatným způsobem přispěli k rozvoji intelektuálního potenciálu země a stali se téměř jedinými hlasateli evangelia v oblasti frontery na severozápadě, kde žili divoké indiánské kmeny. Roku 1767 měli jezuité v Novém Španělsku 30 kolejí, 11 seminářů a 100 misií, které byly ekonomicky nezávislé. Přicházeli také do pustých míst, která zúrodňovali a kam kromě evangelia přinášeli i technický pokrok.  24

      Církev nepotřebovala materiální podporu státu, protože sama hodnoty vytvářela. Každá misie byla střediskem zemědělství, každý klášter byl místem práce. Církev byla tvůrkyní bohatství uprostřed barbarství. Celibát a trvalý charakter církve umožňovaly růst bohatství. 25

      Dnes slýcháme námitky, že to byli právě misionáři, kteří zlikvidovali starou indiánskou kulturu, svazky, na kterých spočívala indiánská společnost, že jejich působením zanikly klanové školy.  26 Indiánská literatura i kultura však byla úzce spojena s pohanskými náboženstvími.  27 Pokud se Indiáni měli stát křesťany, pak se museli se starým náboženstvím rozloučit. Jistě bylo obtížné určit, co z indiánské kultury je pro křesťana přijatelné a co již ne.

      Výkyvy počasí způsobovaly velmi rozdílnou výši úrody. To vedlo ke vzniku haciend. Aby dopad nepříznivého výnosu jedné plodiny mohl být kompenzován výnosem plodin jiných, pěstitelé se snažili získávat co možná největší plochy půdy. Pozemek haciendy někdy dosahoval takové velikosti, že na jednotlivých částech bylo odlišné podnebí. Drobní zemědělci v období neúrody nebyli schopni přežít a museli své pole prodat. Často se pak stávali peóny, dělníky na haciendě. Tam dostávali mzdu většinou tak nízkou, že jim pán k různým příležitostem (např. svatba) musel peníze půjčovat. Peón tento dluh většinou už nikdy nebyl schopen splatit, a tak pracoval na haciendě po celý život. Dělníci v manufakturách ve městech žili v podstatně horších životních podmínkách. Často to byli trestanci a černoši. Naproti tomu horníci měli vždy svobodu pohybu a vysoké mzdy - mohli získat podíl z toho, co vytěžili. 28

      Dějiny koloniálního Mexika jsou úzce spojeny s dějinami Španělska, proto se nyní budeme zabývat situací na Pyrenejském poloostrově. Katoličtí králové Ferdinand II. Aragonský (+1516) a Isabela I. Kastilská (+1504) dosáhli od papeže rozšíření královského patronátu při udělování církevních hodností. Kandidáty, které panovník na tyto funkce navrhl, pak papež jmenoval. Bulou Sixta IV. byl vytvořen inkviziční tribunál, což ve španělském případě byla státní instituce s církevními rysy. Jeho úkolem byla ochrana víry, vyhledávání bludů a odpadlíků od katolické víry a jejich náprava. Katoličtí králové se rozhodli odstranit veškerou náboženskou nejednotu země. Roku 1492 byli všichni Židé nuceni bď konvertovat ke katolictví, nebo odejít. Odešlo asi 150 tisíc Židů, kolem 50 tisíc konvertovalo (tzv. conversos, někteří z nich se obrátili jen naoko, takže conversos se stali terčem pronásledování). "Katoličtí králové věnovali značné úsilí reformě španělské církve a byli to do značné míry oni, kdo probudili hluboké duchovní zaujetí, jež španělským církevním představitelům umožnilo zaujmout význačné postavení v průběhu katolické reformace." 29  Přestože se snažili získat větší kontrolu nad církví, byli oddáni katolické víře. Španělsko bylo v 16. století největší oporou katolického tábora a reformace tam vůbec nepronikla. Také renesance na Pyrenejském poloostrově měla své specifické rysy. Rozkvetla tu právě v době Katolických králů. Její zvláštnost spočívala v tom, že nové myšlenkové tendence byly začleněny do křesťanského humanismu, a proto ve Španělsku prakticky nedošlo k laicizaci kultury. Harmonicky se pojila filologie s teologií a všechny výdobytky renesance stály ve službách křesťanství. Ale potřeba čelit protestantismu vedla ke zpřísnění inkvizičního dohledu, k ještě pevnějšímu spojení státu a církve, k potlačení křesťanských humanistických proudů a ke snaze o naprostou ideovou jednotu země. Proto Filip II. ve 2. pol. 16. století zakazuje studium na zahraničních universitách, zavádí se cenzura a moriskové (muslimové, kteří roku 1502 neodešli ze země, ale naoko se obrátili ke křesťanství) jsou přísně kontrolováni. Když ztroskotaly pokusy přivést je opravdu ke křesťanské víře, Filip III. nařizuje jejich vyhnání ze země (1609 - 1614). Jednalo se asi o 300 tisíc obyvatel. 30  Ale ani v ostatních zemích nebylo tehdy místa pro toleranci ke stoupencům jiné víry.

      V 17. století se šíří sekularizace, klesá politická moc papeže a pojem "křesťanstvo" je stále častěji nahrazován pojmem "Evropa". Ve většině zemí se dostávají k moci absolutističtí panovníci. Starý kontinent je rozdělen na katolickou a protestantskou část, snahy o obnovení jednoty vojenskou silou selhaly, sjednocení se zdá být v nedohlednu. Panovníci jsou zatím křesťany, katolíky nebo protestanty, snaží se prosadit všemi prostředky víru, kterou sami vyznávají, a jinověrce přinutit ke konverzi.

      V 18. století se situace začíná měnit. V důsledku náboženského rozdělení sílí hlasy, že pravdu nemají katolíci ani protestanti. Vše začíná být zpochybňováno. Dle některých Bůh neexistuje vůbec, jiní vyznávají deismus a racionalismus. Objevují se svobodní zednáři - tajná sdružení, jejichž členové se snaží rozšiřovat a uvádět do praxe myšlenky osvícenství, tedy blíženskou lásku, náboženskou toleranci, důraz na rozum a přírodu. V něčem skutečně osvícenství pokrok přineslo. Bylo odstraněno upalování čarodějnic, zrušeno nevolnictví, přestalo se užívat útrpné právo a ustoupila pověrčivost v náboženských věcech. Klement VII. roku 1738 katolíkům účast v zednářských lóžích zakázal. Tento zákaz byl opakován i pozdějšími papeži a je platný i dnes, jak dokládá kodex církevního práva. 31  Myšlenky osvícenství se rychle šíří po celé Evropě a dostávají se i do Ameriky. Jsou provázeny snahou omezit moc a vliv církve, zabavit církevní majetek. První obětí jsou jezuité - jezuitský řád ruší papež pod nátlakem v roce 1773. V Rakousku Josef II. roku 1780 vydává dekret zakazující těm, kdo vstupují do kláštera, odkázat klášteru svůj majetek; o dva roky později začíná rušení klášterů zvláště rozjímavých řádů - odhaduje se, že bylo sekularizováno 35 000 řeholníků a zrušeno 2000 klášterů, jejichž majetek propadl státu. Josef II. usiluje o uvolnění místních církví ze "závislosti" na Svatém stolci a sám se snaží získat nad nimi co největší kontrolu.  32 Francouzská revoluce přináší zabavení veškerého církevního majetku, zrušení řeholí, popravu 191 kněží, kteří nechtěli přísahat na ústavu, emigraci dalších 40 000 kněží, zboření téměř 2000 kostelů. Když vojska revoluční Francie obsadila německý levý břeh Rýna, rozhodla se poškozená knížata roku 1803 odškodnit se uvnitř říše na církevním majetku - všechna církevní knížectví, panství a majetek asi 200 klášterů byl zabrán. Následkem toho zaniklo množství charitativních ústavů a katolických škol, miliony katolíků se dostaly pod protestantskou vrchnost.  33

      Vraťme se však nazpět do koloniálního Mexika. Myšlenky encyklopedismu, materialismu a kritiky církve nacházejí živnou půdu mezi kreolskými statkáři a obchodníky.

      Tažení proti jezuitům se nevyhnulo ani Novému Španělsku. Roku 1767 bylo deportováno 678 členů řádu, z toho 418 kněží, 137 noviců a 123 koadjutorů. Lid si jezuity velmi oblíbil, stál na jejich straně, a na některých místech dokonce kvůli jejich vyhnání vypukly vzpoury. "Ve prospěch jezuitů svědčí to, že právě oni zabránili vážnějším nepokojům a srážkám." 34  "Během celé akce, která trvala 4 měsíce a jíž se účastnilo 5000 ozbrojených mužů a jež stála 60 000 pesos, bylo popraveno 85 lidí, zbičováno 75 osob, posláno na nucené práce 664 osob a 110 vypovězeno ... Neúnosné podmínky dlouhé a smutné cesty, jako nepříznivé klima na pobřeží, nedostatečná hygiena během deportace po souši i na lodích, ... (způsobily) smrt více jak stovky jezuitů během dvou a půl let."  35

      Příjmy církve v posledním desetiletí 18. století činily 22 miliónů pesos (z toho 18 miliónů z desátků, 3 miliony z vlastního kapitálu a 1 milion ze zemědělské produkce), kdežto příjmy státu jen 20 milionů, z nichž ještě 4 miliony byly odváděny koruně do Španělska. Bourbonští ministři se snažili řešit státní finanční problémy na úkor tohoto církevního bohatství. Dekretem z roku 1798 byl převeden kapitál bratrstev, nemocnic a náboženských sdružení Nového Španělska do královské pokladny na poloostrově v hodnotě asi 46 milionů pesos. To mělo vážný dopad na celé mexické hospodářství a vedlo to k zániku nebo ochromení mnohých z těchto sdružení, zanikl fond na vzdělávání církevní mládeže a na poloostrov bylo převedeno několik milionů mexického oběživa.  36

      Osvícenství získává své stoupence především mezi členy různých církevních řádů, mezi lékaři, advokáty, obchodníky a důstojníky; shlížejí se ve francouzské revoluci i v americké ústavě, chtějí rovnoprávnost všech před zákonem, rozdělení občinové půdy Indiánům, chudým a vládu lidu. Roku 1793 je odhaleno spiknutí 200 kreolů (bělochů narozených v Americe) vedených P. Juanem A. Montenegrem, další drobná spiknutí jsou zmařena v pozdějších letech.

      Myšlenka nezávislosti Mexika se stává blízkou i bohatým kreolům. Nechtějí se dělit o své bohatství se Španěly, nechtějí poslouchat španělské úředníky, kteří přišli z Evropy a často nerozuměli místním poměrům. Příležitost k odtržení přichází roku 1808. Napoleon v rámci rozšiřování svého impéria se snaží obsadit i Španělsko. Pod záminkou ochránit španělské přístavy před britským loistvem vstupuje do země francouzská armáda. Zároveň se Ferdinand VII. pod nátlakem vzdává trůnu ve prospěch Josefa Bonaparta. Španělský lid to však vnímá jako národní potupu a vypuká válka za nezávislost (proti Francii). Nastává politická krize, moc přebírají junty. Proti Francouzům bojují tři skupiny. Početně nejsilnější jsou absolutisté, stoupenci návratu Ferdinanda VII. a obnovení absolutistického režimu. Mají podporu lidu a venkovského duchovenstva, protože tito důvěřují daleko více králi než intelektuálům. Druhou skupinu tvoří jovellanisté, kteří chtějí obnovit konstituční monarchii z doby před panováním Habsburků na základě prastarých zákonů. Třetí jsou liberálové, žádají ústavu dle francouzské z roku 1791 a jednokomorové shromáždění bez rozlišení stavů, tedy de facto složené pouze ze členů třetího stavu - buržoazie. Juntou zmocněná rada roku 1810 svolává do Cádizu (ten jediný Francouzi neobsadili) kortesy - národní shromáždění. Rada svolala kortesy bez stavovského rozdělení, tedy podle liberálního klíče. Sešli se tam zástupci střední vrstvy, venkovské šlechty a mnozí liberální kněží. Kortesy likvidují ekonomické a právní základy stavovské společnosti, roku 1812 přijímají ústavu. Ta obsahovala omezení královské moci, rovnost práv Španělů a Američanů (tedy obyvatel kolonií v Americe), zákaz zneužívání Indiánů, svobodu tisku, zákaz mučení, svobodu pro černošské otroky, podporu veřejnému (t.j. necírkevnímu) vyučování, zrušení inkvizice, stanovení limitu počtu církevních komunit. Na druhou stranu se lišila od ústavy francouzské etickým a náboženským duchem. V záhlaví se odvolávala na "jméno Boha všemohoucího, Otce, Syna a Ducha svatého, původce a nejvyššího zákonodárce společnosti", čl. 6 stanovil jako povinnost Španělů "lásku k vlasti ..., a rovněž (povinnost) býti spravedlivým a dobročinným".  37 Jeden poslanec měl být volen nepřímou volbou ze 70 000 obyvatel. Ale v zemi byla naprostá většina analfabetů (roku 1803 to bylo 94 %) a slovo "konstituce" pro ně nemělo žádný význam; ti chtěli jen vyhnání Francouzů a návrat Ferdinanda na trůn.  38

      Podívejme se nazpět do Mexika. Vláda vnucená Napoleonem Španělsku se stala podnětem k pokusům o získání nezávislosti. V září 1810 zahajuje povstání P. Miguel Hidalgo pod hesly: Ať žije Panna Maria Guadalupská! Ať žije Ferdinad VII.! Smrt špatné vládě! Povstání se rychle šíří, ale nedostatek výcviku, výzbroje i disciplíny vede k porážce - vůdce je popraven 30. 7. 1811. Do čela dalšího povstání se roku 1811 postavil P. José María Morelos. Tomu se postupně podařilo dobýt poměrně velkou část území - v dubnu 1813 obsadil Acapulco. Téhož roku místokrál Venegas vyhlásil konstituci, která byla přijata v Cádizu. Tato ústava se však v Mexiku setkala s velkým odporem u Španělů i bohatých kreolů, ale, stejně jako ve Španělsku, ani prostý lid za ní nestál. Zdálo se, že španělská nadvláda je v koncích. Mezitím se roku 1814 vrátil na španělský trůn Ferdinand VII. a konstituci zrušil. Návratem Ferdinanda i zrušením ústavy z roku 1812 odpůrci nezávislosti v Novém Španělsku opět posílili své pozice. Morelos svolal národní politický kongres, aby vypracoval ústavu. Zastoupeni byli hlavně kreolští intelektuálové z církevních řad. Kongres musel putovat před postupujícím královským vojskem. V říjnu 1814 vyhlásil ústavu, která se inspirovala cádizským vzorem - obsahovala rovnost občanů, zaručovala svobody, nastolovala republikánské zřízení a prohlašovala katolické náboženství za jediné pravé. Tato ústava však nikdy nevstoupila v platnost. Koncem roku 1815 byl Morelos vyzrazen, zajat a popraven. Zbytek povstalců se omezil na partyzánskou válku v malých skupinách. Mnoho povstaleckých oddílů bylo poraženo, další získal místokrál nabízenou amnestií. Veřejné mínění bylo ovlivňováno propagandou, která dávala povstalcům za vinu olupování civilního obyvatelstva a další zločiny. Tato obvinění byla částečně pravdivá, protože povstalci neměli jinou možnost, jak získávat obživu. Povstalecké hnutí tak bylo v naprostém útlumu, jen v jižních lesích zůstaly menší gerily. Zlom způsobily až události roku 1820 ve Španělsku. V období 1814 - 1820, kdy byl obnoven absolutismus, se "zvláště aktivní stoupenci (myšleno liberalismu) ... shromažiovali v zednářských lóžích, které od konce 18. století představovaly jednu z hlavních sil buržoazní revoluce".  39 V lóžích byli mladí vojáci, kteří organizovali vzpoury. Po řadě neúspěchů se jim roku 1820 podařilo zvítězit a přinutit Ferdinanda, aby přísahal na konstituci z roku 1812. "Prokazatelně existoval úzký kontakt mezi "vzbouřenými" vojáky ve Španělsku v roce 1820 a vůdci osvobozeneckého hnutí prostřednictvím lóží ..."  40  V Novém Španělsku, ale cádizskou konstituci kromě malé skupiny liberálů nikdo nechěl. Proti ní je kreolská aristokracie, bohatí Španělé i vysoký klérus. Jejich zájmy zastupuje Agustín Iturbide, který navazuje kontakt s vůdcem povstalců Vicentem Guerrerou, proti němuž dosud bojoval. Výsledkem je dohoda obsahující tři zásady: jednotné náboženství, jednota země (jako nabídka pro Španěly žijící v Mexiku) a nezávislost. Místokrál po krátkých bojích tuto dohodu přijal a Agustín Iturbide v čele povstaleckých vojsk vstoupil 27. září 1821 do města Mexika - od tohoto dne je Mexiko nezávislým státem.  41 Válka za nezávislost nejvíce dolehla na venkov, jehož obyvatelé se stěhovali do lépe chráněných měst. "Podle některých, možná poněkud přehnaných údajů, si boje vyžádaly kolem 500 000 lidských životů." 42

      Jak se církev zapojila do boje za nezávislost? Protože na jmenování biskupů měl rozhodující vliv král, stáli biskupové v tomto boji na jeho straně. Byli rozhodnými odpůrci ozbrojeného povstání za nezávislost. Biskup z Mitry, Manuel Abad y Queipo byl sice stoupencem nezávislosti, avšak neozbrojenou cestou. Mezi nižším klérem byla situace odlišná. Někteří duchovní se do bojů zapojili přímo (dva z nich - Hidalgo a Morelos - byli dokonce vůdci). Většina z těchto na straně povstalců (146 duchovních), někteří však bojovali za krále (31 duchovních). 43  Biskupové využívali svou moc a některé kněze - povstalce exkomunikovali. Po získání nezávislosti byla většina biskupských stolců několik let uprázdněna. 44  Vzhledem k důsledkům francouzské revoluce pro církev byli papežové proti ozbrojenému boji proti světské autoritě. To je plně pochopitelné, když vezmeme v úvahu to, jak krvavá a dlouhá byla válka za nezávislost Mexika, i to, že až do sedmdesátých let 19. století byla země nepřetržitě zmítána povstáními, státními převraty a občanskými válkami. Roku 1831 Řehoř XVI. jmenoval šest biskupů do opuštěných diecézí a zahájil normalizaci vztahů s Mexikem. Konkordát se však uzavřít nepodařilo, ani tehdy, ani nikdy potom. Mexická vláda totiž kromě redukce desátků na polovinu požadovala také patronátní právo (jaké měl dříve španělský král).  45

      Jakmile bylo dosaženo nezávislosti, Iturbide byl vojskem provolán císařem a chopil se moci, aniž by vyčkal, až ho kongres zvolí. Přikročil k zatýkání stoupenců republiky, což vedlo k tomu, že zednáři a vojsko se přiklonili k republikánům. Císař roku 1822 rozpustil kongres, aby mu, jak byl přesvědčen, nekladl překážky. Katastrofální hospodářská situace však vedla k tomu, že část vojska svolala provinční kongres a Iturbide byl nucen abdikovat. Roku 1824 byl popraven. V říjnu téhož roku kongres přijal federativní republikánskou ústavu.

      Protože Španělsko dohodu, kterou místokrál uzavřel (a tím i nezávislost), neuznalo, bylo třeba vydržovat velkou armádu pro případ španělské intervence. To zatěžovalo městské obyvatelstvo velkými daněmi, na venkov doléhaly odvody branců. Důsledkem byl rozkvět banditismu, často jediné možnosti pro dezertéra. Postavení pracovníků na haciendách se také zhoršilo. Majitelé totiž platili peónům poukázkami, za které bylo možno nakupovat pouze v obchodě haciendy. "Zemědělští dělníci se ocitali v bludném kruhu, jejich tradiční jistoty a privilegia nenávratně mizely". 46

      Postupně se utvářejí dva základní politické proudy: liberálně-reformní a konzervativní, které se v příštích desetiletích budou střetávat. Konzervativci a liberálové spolu bojují o moc. Na zákony a platné ústavy se přitom nebere příliš velký ohled. Legitimně zvolení presidenti jsou nahrazováni osobami prosazenými různými skupinami, nebo jsou zbavováni moci vojenskými převraty. Konzervativci se více méně snaží uhájit středověký stavovský systém, kdy měl každý stav určitý objem majetku, který nemohl být zcizen, ani prodán, systém, který uděloval prvním dvěma stavům určité výsady, který zajišťoval vzdělání i chod celé společnosti v souladu s katolickou naukou. Naproti tomu liberálové jsou spojeni se zednářskými lóžemi, usilují o rovnost všech občanů před zákonem, "dekatolizaci" školství i společnosti, zrovnoprávnění všech náboženství. Prosazovali také zrušení občinového vlastnictví, tedy rozdělení občinové půdy mezi jednotlivé Indiány. Dříve tuto půdu nebylo možno prodat. Indiáni se této změně bránili, v některých mexických státech to však zákony výslovně nařizovaly. To umožnilo Indiánům bez omezení s touto půdou nakládat, "což také ke své škodě a mnohdy pod nátlakem činili".  47  Nerozuměli obchodu a prodávali pole za nízké ceny. Církev stála na straně konzervativců - i když liberální názory zastávala i část duchovenstva. Hranice mezi liberály a konzervativci není ostrá, např. otázky centralistického či federativního uspořádání země, konstituční monarchie nebo republiky, rozdělovaly napříč oba tábory. Dnes, kdy se požadavky tehdejších liberálů staly dávno skutečností, se možná někdo zeptá, proč se církev tolik snažila udržet si svůj vliv na společnost i na vzdělání. Naprostá většina obyvatel tehdejšího Mexika (99,16 % celkové populace v roce 1910 ) byli pokřtění katolíci.  48  Proto je pochopitelné, že si přáli, aby jejich děti byly ve školách vzdělávány v souladu s vírou a aby i zákony a řízení společnosti byly v tomto souladu. Myšlenky a postoje vedoucí k odpadu od víry vnímali jako škodlivé pro jednotlivce i celou společnost, nebylo důvodu, proč by je stát měl šířit prostřednictvím zákonů a škol. Ostatně i dnes, kdy se tolik mluví o toleranci, je šíření a propagace některých myšlenek (fašismus, rasismus) trestně stíhána.

      Po získání nezávislosti se situace církve zatím příliš nezměnila. Část církevního desátku, který se dříve odevzdával koruně, nyní pobíraly federální státy. V zemi bylo roku 1826 devět biskupství a jedno arcibiskupství (México), celkem 1194 farností, 3463 kleriků a devět diecézních seminářů. 49

      Roku 1829 se dostávají k moci radikální liberálové. Ze země jsou vypovězeni Španělé, je prodán církevní majetek spravovaný vládou, zrušeno otroctví (které se už téměř nevyskytovalo), zavedena daň na bohatství. Po několika měsících se navracejí k moci konzervativci, až do vojenského povstání v roce 1832, v jehož čele stál Antonio López de Santa Anna. Ten se v první polovině 19. století udržel nejdéle u moci. V období 1833 - 1855 byl čtyřikrát prezidentem, dvakrát ve vyhnanství, jednou na straně liberálů, podruhé konservativců. Někdy ustupoval do pozadí a předával moc vicepresidentům. Ve vhodných okamžicích se jí pak znovu chápal. Roku 1833 stát ruší povinnost platit církevní desátek a platnost církevních slibů. Roku 1835 se sblížili konzervativci a odpůrci federace a dosáhli vyhlášení centralistického státu, který trval do roku 1846. Generál Bustamante, který se roku 1837 dostal znovu k moci, žádal církev o pomoc v tíživé finanční situaci. Církev tehdy umožnila zatížit hypotékou své nemovitosti v hodnotě do tří milionů pesos.  50  Země se dostala do sporu s Francií, která požadovala splacení údajných dluhů francouzským věřitelům v Mexiku. Francouzi obsadili Veracruz, došlo k bojům, nakonec bylo Mexiko roku 1839 nuceno zavázat se zaplacením 600 000 pesos. Texas, kde byla většina amerických přistěhovalců, na zrušení federace reagoval vyhlášením nezávislosti. Totéž učinil Yucatán roku 1840 (po obnově federace se k Mexiku znovu připojil). Liberálové se pomocí konspirací znovu dostali k moci. Následovala válka s Texasem, který svoji nezávislost uhájil - zavázal se však nevstoupit do USA. Tato část mírové dohody byla porušena roku 1845. Důsledkem byla válka s USA. Vláda opět žádala církev o podporu, aby mohla ve válce pokračovat. Mexická arcidiecéze se zavázala přispívat částkou 50 000 pesos měsíčně. Aby tohoto závazku mohla dostát, prodávala některé své nemovitosti, často i za třetinu jejich ceny, protože bylo těžké najít kupce.  51  Američané se vylodili ve Veracruz (březen 1847), dobyli město Mexiko (září 1847) a získali dvě pětiny mexického území. Roku 1853 Santa Anna nastoluje skutečnou diktaturu, navrací kléru některá privilegia, liberálové jsou dováženi do přístavů a posíláni do exilu. Nedostatek finančních prostředků a nebezpečí dalšího konfliktu s USA vede k prodeji rozsáhlých severních území Američanům a k vypsání nových daní (také na psy a na okna). V březnu 1845 začíná na jihu povstání liberálů. Ti po letech bojů, roku 1855, získávají moc. Roku 1856 kongres zakazuje Tovaryšstvo Ježíšovo. Prostřednictvím pokut a věznění vydavatelů dosahuje vláda likvidace všech nezávislých opozičních listů a zahajuje v tisku rozsáhlou proticírkevní kampaň - každý den se píše o nemorálnosti či zločinu, kterého se dopustil některý kněz, objevují se zprávy o spiknutích organizovaných církví. 52  Je omezeno vlastnické právo civilních sdružení a církevních kongregací. Nájemci jejich majetků se měli stát vlastníky. Toto opatření postihlo indiánské komunity, obce, ale hlavně bohaté církevní instituce - kostely, nemocnice, kláštery, bratrstva a koleje. Nešlo však o konfiskaci, protože sdružením zůstala hypotéka na majetku, dokud jim tento nebude splacen. Liberálové tak chtěli uvolnit "nepřevoditelné" majetky a z toho podpořit střední vrstvy, "které měly podle očekávání zajistit pokrok v materiální oblasti a přežití liberálního myšlení v oblasti duchovní". 53  Někde se to podařilo, ale většinou bď z nezájmu, nedostatku prostředků na nákup, nebo díky nesouhlasu církve mnozí nájemci nebyli ochotni koupit. Proto vláda uzákonila jejich vydražení. Tak tyto majetky přešly do rukou finančníků, vojenských velitelů a latifundistů, kteří využili nízké ceny. Boháči tedy zbohatli a vláda se ocitla v ještě větší závislosti na lichvářích. Aby bylo dosaženo omezení vedlejších příjmů církve, byly sníženy poplatky za křty, sňatky a pohřby, důsledkem čehož byl zlikvidován téměř jediný zdroj příjmů nižšího duchovenstva. Liberály ovládaný kongres roku 1857 schválil ústavu, "výrazně proticírkevní dokument ....." 54  Ta uzákoňovala svobodnou (tedy nekatolickou) výuku, zrušení řeholních slibů, svobodu tisku s beztrestností útoků proti náboženství, zrušení výsad kléru a moc státu zasahovat do věcí kultu a vnější disciplíny.  55  Ještě před schválením ústavy, jakmile byl znám její návrh, žádali biskupové, kněží i věřící kongres, aby neschvaloval zákony zaměřené proti právům církve. Liberální poslanci se však nesnažili upravit text tak, aby byl pro katolíky přijatelný (narozdíl od podobné situace v Itálii, Francii a Španělsku). Schválení ústavy proto vyvolalo bouři. Církev vyhlásila, že pro katolíky není dovoleno na ústavu přísahat. Následovalo odmítnutí přísahy 4000 kleriků a řeholníků, četných důstojníků, státních úředníků, některých guvernérů. Téměř všichni biskupové byli vyhoštěni ze země. Již v roku 1856 vyvolaly proticírkevní zákony řadu povstání, na které vláda odpověděla represemi. Papež Pius IX. ústavu také odsoudil. Prezident Comonfort proticírkevní charakter dokumentu poněkud zmírnil, snažil se o umírněnou politiku. Avšak santanisté, stará vojenská kasta podporovaná nepřímo klérem, začali organizovat protivládní spiknutí. To liberály ještě více utvrdilo v jejich antiklerikalismu. Nespokojenosti s ústavou využil generál Zuloaga, který v prosinci roku 1857 zahájil konzervativní povstání. Následovala občanská válka trvající až do roku 1860. Konzervativci ovládali střed země, liberálové museli svoji vládu stěhovat. "Válka byla velmi krvavá a zcela zničila velkou část země, i přesto že některé kraje, jako Yucatán, do konfliktu prakticky nezasáhly ... Uprostřed planoucích vášní a finanční tísně vydali liberálové v červenci 1859 další sérii protiklerikálních zákonů: odluku církve od státu, zavedení civilního sňatku, zrušení náboženských řádů a zejména konfiskaci církevního majetku - vláda nabídla majetky držitelům ke koupi a osvobodila je od hypoték". 56

      Když se podíváme na podmínky, ve kterých se nacházela evropská církev v 19. století, vidíme, že většinou nebyly o mnoho lepší. Ve Španělsku je roku 1837 přijata ústava, která, mimo jiné, nařizuje konfiskaci církevního majetku - nemovitosti, renty, práva, akcie náboženských institucí a komunit obou pohlaví jsou prohlášeny za národní majetek, je rozhodnuto o jejich prodeji veřejnou dražbou. Stát zároveň převzal povinnost vyplácet duchovenstvu rentu. Ani konkordát uzavřený s Římem roku 1851 na tomto stavu nic nezměnil - církev uznala předešlé konfiskace a stát její právo získávat a vlastnit majetek.  57  V Portugalsku po roce 1834 dochází k zabírání církevního majetku, jsou zrušeny všechny mužské kláštery. Zlepšení následuje po roce 1840, avšak stát, ve kterém mají značný vliv zednáři, zasahuje do církevních záležitostí. Roku 1910 jsou z Portugalska vyhnáni jezuité, zkonfiskováno církevní jmění, zavedena radikální rozluka církve a státu, roku 1913 dochází k přerušení diplomatických styků se Sv. stolcem. Ve Francii (kde ke konfiskaci církevního majetku došlo již v 18. století) je rok 1870 ve znamení nástupu antiklerikalismu. Roku 1880 jsou zrušeny všechny jezuitské školy a rezidence, 1882 je uzákoněna manželská rozluka, 1886 zrušeno vyučování náboženství na státních školách. Mnozí katolíci navzdory vybídkám Lva XIII. nadále odmítali republiku - proto byli označováni jako její nepřátelé, a tím se proticírkevní nálady stupňovaly. Roku 1901 byly všechny státně neschválené řehole zrušeny, ostatním bylo zakázáno vyučovat. Roku 1905 jsou přerušeny diplomatické styky se Sv. stolcem a roku 1905 je zavedena odluka církve a státu (stát si ponechal zabraný církevní majetek, na výživu kléru však nijak nepřispíval). Diplomatické styky byly obnoveny roku 1920 a roku 1929 bylo dovoleno většímu počtu misijních kongregací a řeholí usadit se ve Francii. Po sjednocení Německa vyhlásil Otto von Bismarck církvi "kulturní boj". Roku 1872 jsou ze země vypovězeni jezuité, redemptoristé, lazaristé, Dámy Božského srdce Páně. Následovalo zřízení pruského soudního dvora pro církevní záležitosti, který mohl duchovní zbavovat úřadu. Těm přestaly být vypláceny platy (ty vyplaceny zpětně roku 1891). Tato antiklerikální opatření byla postupně rušena v letech 1883 - 1917. V Rakousku vládnoucí habsburská dynastie se vydávala za katolickou, všechna proticírkevní opatření probíhala "v klidu". Roku 1850 byl sice uvolněn styk biskupů s Římem a v roce 1855 uzavřen konkordát, ten však byl porušen roku 1868 vydáním zákonů o škole a o manželství (škola se stala nadkonfesijní). Roku 1874 následovalo zrušení konkordátu a obnovení přísného státního dozoru nad církví. Naproti tomu v Nizozemí přestal být roku 1798 kalvinismus státním náboženstvím a roku 1853 tam byla obnovena katolická hierarchie. Rovněž v Anglii se církev dočkala roku 1850 obnovy hierarchie a postupně byly rušeny protikatolické zákony (dokončeno 1926).  58  Ústava Spojených států amerických od počátku zaručovala katolíkům rovnoprávnost s jinými konfesemi. Katolicismus byl tolerován, avšak rozvoj americké hororové literatury zacílené proti katolíkům způsoboval nárůst antikatolických nálad.  59

      Síly mexických konzervativců i liberálů v občanské válce konce 50. let byly vyrovnané. Liberální vláda na územích, která ovládala, podporovala pronásledování církve. Jednak prostřednictvím zákonů které schvalovala, jednak tolerancí zločinů revolučních vůdců, kteří rabovali i bořili kostely a kláštery, věznili a popravovali kněze. V letech 1856 - 1867 je zaznamenáno zavraždění deseti kleriků a jednoho řeholníka. 60  Arcibiskup města Mexika roku 1859 odmítl obvinění liberálů, že církev vyvolala protivládní povstání roku 1857 a občanskou válku. V pastýřském listě říká: "Současná válka je válkou Liberální strany proti kléru, biskupům a těm, kdo se řídí jejich naukou; krátce řečeno, je válkou proti katolické církvi. Aby tato válka mohla skončit, domnívají se (liberálové), že není jiného prostředku, než skoncovat s klérem, s biskupy, s katolíky."  61

      Šíření antiklerikalismu ve společnosti napomáhal již odpor biskupů k boji za nezávislost země. Kritiku koloniální mocnosti bylo pro zednářské skupiny snadné obrátit v kritiku kléru. Církev vyobrazovaly jako hlavní překážku svobody lidu, odsuzovaly údajný morální úpadek kléru a to, že se prý kněží zpronevěřili svému původním poslání. 62

      Obě válčící strany hledaly podporu v USA. Ty se postavily na stranu liberálů, a válka tak byla rozhodnuta. Americké loistvo ukončilo konzervativní blokádu přístavu Veracruz. V lednu 1861 Benito Juárez v čele liberálního vojska vstupuje do města Mexika. Také potom pokračovalo rušení klášterů a boření kostelů, většinou pod záminkou rozšiřování nebo prodlužování komunikací. 63  Apoštolský delegát i biskupové byli vykázáni ze země. Ve Veracruz, když se biskupové naloiovali, házeli po nich kamením. Skupiny konzervativců pokračovaly v gerilovém boji. Z nestabilní situace těžily zločinecké bandy.

      Liberální vláda se válkou zadlužila, avšak ani konfiskace církevního majetku na zaplacení dluhu nestačily, a Juárez byl nucen splátky o dva roky odložit. Největšími věřiteli byly Velká Británie, Francie a Španělsko. Ty se dohodly, že splacení dluhu zajistí okupací mexického pobřeží a přístavů - dluh měl být splacen z vybraného cla. Intervence původně neměla zasahovat do vnitrozemí. Operace byla zahájena počátkem roku 1862. Poražení konzervativci se spojili s monarchisty a vsadili vše na obnovu císařství. Podpořili Napoleona III. v úmyslu obnovit mexické císařství (ten chtěl rozšířit svůj vliv pod záminkou ochrany katolicismu). Jakmile francouzské vojsko zahájilo tažení na město Mexiko, Britové a Španělé se stáhli. Francouzi však byli v květnu 1862 poraženi a museli vyčkat na posily. V létě 1863 ovládlo padesátitisícové francouzské vojsko téměř celé území. Byla vyhlášena monarchie, s tím, že císař musí být katolík. Korunu nakonec přijal Maxmilián Habsburský, který přistál ve Veracruz v květnu 1864. Panovník a monarchie se sice těšili podpoře mnoha Mexičanů, avšak jeho politika nesla rysy liberalismu. Nechal schválit další liberální zákony a ty již platné odmítl zrušit. 64  Tím ztratil podporu konzervativců, ale nezískal liberály. V USA skončila občanská válka, a protože Američanům vadila francouzská vojenská přítomnost v Mexiku, začali dodávat zbraně Juárezovi. Když Napoleon III. musel stáhnout své vojáky nazpět do Evropy, Maxmiliánova armáda se podstatně zmenšila. V únoru 1867 se Maxmilián postavil do čela svého vojska osobně. V květnu téhož roku se ocitl v obklíčení, byl zrazen, zajat a odsouzen k trestu smrti 19. července 1867. "Konzervativci prohráli na celé čáře a jejich pozdější politické působení na sebe po období přerodu vzalo poněkud jinou tvář. Celá jejich činnost byla liberální historiografií traktována v nejčernějších barvách, zatímco oficiální dějiny se staly oslavou působení liberálů." 65

      Prezident Lerdo nechal vyhostit ze země roku 1873 deset jezuitů, šest pasionistů, dva diecézní kněze, jednoho paulína a v následujících letech všechny Sestry lásky (Hermanas de la Caridad). 66  Pozval naopak do Mexika protestantské pastory z USA. Venkovští katolíci reagovali na antiklerikalismus vlády tím, že se chopili zbraní, a země se tak počátkem roku 1874 ocitla na pokraji občanské války. Tyto religioneros, jak se jim říkalo, lze považovat za předchůdce budoucích cristerů. Jejich provolání byla zakončena zvoláními: Ať žije víra! Smrt špatné vládě! (Viva la religión! Muera el mal govierno!) V době největšího rozmachu povstání bojovalo ve státě Michoacán asi 5000 religioneros, v Guanajuatu 3000, v Jaliscu 2500 a další v Querétaru, Hidalgu, Méxicu a Guerreru. Armáda většinou nebyla schopna proti nim účinně zasáhnout. Povstání nemělo centrální organizaci ani žádný politický program, mimo boje za svobodu církve. Religioneros bojovali v gerilách, podle svých vojenských a ekonomických možností. V době žní a polních prácí zakopávali zbraně a vraceli se domů. Toto ozbrojené hnutí z let 1873 - 1876 (nazývané "La Guerra de los Religioneros", válka religionerů) posílilo pozice katolických politiků, kteří vyjednávali s vládou v hlavním městě, a usnadnilo cestu k moci umírněnému (vzhledem k církvi) Porfiriovi Díazovi - religioneros poté ustali v boji. 67

      Přestože tato doba byla nesnadná pro rozvoj církve, bylo vytvořeno dalších devět biskupství. 68  Starší řeholní společnosti zaznamenaly v této době úbytek svých členů, jako důsledek pronásledování, s výjimkou jezuitů. Přesto však byly zakládány společnosti nové. Zatímco v roce 1851 existovalo v Mexiku devět náboženských společností, v roce 1910 už jich bylo 23, deset z nich domácího původu. Počet katolíků rostl zároveň s růstem populace. Roku 1910 měla země 15 160 377 obyvatel, z toho 99,16 % tvořili katolíci. 69  Praktikujících katolíků bylo ale mnohem méně. Roku 1895 bylo v zemi 9 580 kostelů, roku 1910 již 12 413. V důsledku pronásledování ztratila církev sílu k misiím mezi Indiány. Pouze roku 1900 byla obnovena jezuitská misie Tarahumara. Na počátku 20. století roste úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a obliba eucharistické adorace (i noční). Nemocnice a domy pro staré a postižené, které spravovali řeholníci, se zakládaly pouze tajně. V letech 1865 - 1896 nebyl v zemi zástupce Apoštolského stolce. Později se zde vystřídalo několik apoštolských delegátů. O navázání bližších vztahů neměla vláda zájem.  70  Velkou událostí pro všechny katolíky byla slavnostní korunovace zázračného obrazu Panny Marie v Guadalupe, 12. října 1895, kterou církev potvrdila pravost zjevení z r. 1531.

      Oficiální výuka byla od roku 1867 vedena v pozitivistickém duchu. Pouze v soukromých školách bylo možno vyučovat v souladu s katolickou naukou. Ale jen na státních školách mohli budoucí učitelé získat potřebnou aprobaci. Navzdory tomu, že vyučování na státních školách bylo zcela zdarma a na školách farních téměř zdarma, počet negramotných se příliš nesnižoval: roku 1883 to bylo 93 %, roku 1910 pak 69 %. Jezuité vedli pět přípravných a 30 základních škol, salesiáni 5 středních škol, maristé 35 základních škol, další školy spravovali Obláti Panny Marie a některé ženské kongregace. 71

      Po roce 1867 dochází k pacifikaci země, vláda se snaží o smířlivou politiku. Dochází ještě k různým mocenským zvratům (mezi liberály) a k menším povstáním, naposledy roku 1885. Do roku 1910 se v čele státu vystřídají čtyři prezidenti. Jejich liberální politika je smířlivá vůči konzervativcům, otevřená cizině. Konstituci z roku 1857 respektovali jen tak, jak jim to vyhovovalo. Dva z nich (Juárez a Lerdo) ".... přímo zasahovali do správy jednotlivých států a neváhali upravovat výsledky voleb tak, aby zvítězili jejich kandidáti." 72  Banditismus se vládě podařilo vymítit tím, že bandity získávala do řad četnictva. Roku 1877 se vojenským povstáním chopil moci Porfirio Díaz. Za jeho vlády došlo k velkému rozkvětu hospodářství a k výstavbě železniční sítě. Na druhé straně byly vyhnány tisíce zemědělců ze své půdy zahraničními i domácími podnikateli. Pro dělníky byla běžná čtrnáctihodinová pracovní doba a po sebemenším projevu nespokojenosti následovaly tvrdé represe. "Při útocích na stávkující textilní dělníky v Río Blanco nebo Cananei postřílela armáda tolik lidí, že k odvezení mrtvol musel být vypraven nákladní vlak."  73  Díaz se vyhýbal sporům s církví (proticírkevní zákony ústavy z roku 1857 nebyly příliš dodržovány) a ideovým sporům vůbec. Avšak dekatolizace země za Díazovy vlády pokračovala. Katolická církev, přestože se těšila jistému klidu, nemohla nikdy plně rozvíjet své aktivity. Naproti tomu pod ochranou vlády rozkvétalo školství, oficiálně neutrální, ve skutečnosti však ateistické či sektářské, a liberální tisk, vychovávající nábožensky vlažné a netečné generace.  74 Dle ústavy roku 1857 nebyly uznávány řeholní sliby, církevní sdružení nemohla vlastnit ani získávat nemovitosti (až na jisté výjimky). Zákon neuznával řeholní řády, ani neumožňoval jejich založení, náboženské vyučování bylo zakázáno ve všech státních institucích, žádný náboženský obřad se nemohl konat veřejně. Tyto zákony však byly uplatňovány jen občas. Opozice proti Díazovi zesílila až roku 1909, kdy porušil svůj slib, že již nebude kandidovat na prezidenta. Tak skončilo období klidu a země vstoupila do revolučního chaosu.

14. Srv. Oldřich KAŠPAR, Dějiny Mexika, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 55-105
15. "Sobre la guerra justa contra los Indios", Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 90
16. Srv. Antonio UBIETO ARTETA, Juan REGLÁ CAMPISTOL, José María JOVER ZAMORA, Carlos SECO SERRANO, Dějiny Španělska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, ze španělského originálu Introducción a la Historia de España, Barcelona: Editorial Teide, 1994 přeložili Simona Binková, Jiří Kasl, Eva Mánková, Blanka Stárková, Vít Urban; s. 283
17. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 99 - 103
18. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 178 - 179
19. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 110
20. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 105 - 110
21. Srv. A. UBIETO ARTETA et al., Dějiny Španělska, s. 229 - 230; 283
22. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 96
23. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 92 - 63; Andrés AZKUE, La Cristiada - Los cristeros mexicanos (1926-1941), Balmes, Barcelona 2000, s. 15
24. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 128 - 139
25. Srv. José GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, México, D. F.: Editorial Porrúa, S. A., 1974, s. 227
26. Srv. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 94, 101 - 102
27. Zejména náboženství Aztéků je proslulé svou krutostí: "Jedním z hlavních úkolů (aztécké) války bylo získání zajatců pro náboženské obřady." Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 44
28. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 111 - 116
29. Antonio UBIETO ARTETA et al., o. c., s. 212
30. Srv. Antonio UBIETO ARTETA et al., Dějiny Španělska, s. 198 - 255
31. Srv. kodex kanonického práva z roku 1917, kán. 2335, 2336; v současnosti platný kodex z roku 1983 zakazuje katolíkům členství v tajných organizacích, které brojí proti církvi - do této kategorie spadají i zednářské lóže - srv. CIC, kán. 1374
32. Srv. Michele MACCARONE, Církevní dějiny - Novověk, překlad a úprava Jaroslav V. Polc, Praha 1995, s. 217 - 222
33. Srv. Jaroslav KADLEC, Dějiny katolické církve III, Olomouc, 1993, s. 404 - 433
34. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 135
35. Oldřich KAŠPAR, o. c., s.138 - 139, o deportaci jezuitů podrobně tamtéž s. 128-139
36. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 227 - 228
37. Antonio UBIETO ARTETA et al., o. c., s. 398
38. Srv. A. UBIETO ARTETA et al., Dějiny Španělska, s.382 - 399; J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 212 - 213, O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 148 - 162
39. Antonio UBIETO ARTETA et al., o. c., s. 407
40. Antonio UBIETO ARTETA et al., o. c., s. 432 - 433
41. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 148 - 162, A. UBIETO ARTETA et al., Dějiny Španělska, s. 400 - 408, J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 213 - 228
42. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 178
43. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 214 - 226
44. Neobsazení (arci)biskupských stolců: México 1822-1839, Oaxaca 1827-1841, Michoacán 1815-1831, Chiapas 1821-1831, Guadalajara 1824-1831, Durango 1825-1831, Linares 1821-1831, Sonora 1825-1837; v biskupstvích Puebla a Yucatán byla doba sedesvacance jen kratší; José GUTIÉRREZ CASILLAS, o. c., s. 239 - 240
45. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 249 - 254
46. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 180
47. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 179
48. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 343
49. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 241
50. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 260
51. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 261
52. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 288 - 289
53. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 193
54. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 193
55. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México., s. 270 - 271
56. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 194
57. Srv. A. UBIETO ARTETA et al., Dějiny Španělska, s. 412, 463 - 464
58. Jaroslav KADLEC, Dějiny katolické církve III., Olomouc 1993, s. 434 - 462
59. Roku 1834 chátra vypálila klášter voršilek v Bostonu. Viníci byli osvobozeni, protože poroty věřily, že v klášterech se páchají zločiny - Paul JOHNSON, Dějiny křesťanství, Brno, CDK, 1999, překlad Pavel Pšeja, s. 404
60. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s.273
61. "La guerra que actualmente hay entre nosotros es la que el Partido Liberal está haciendo al clero, a los obispos, y a los que siguen su doctrina. En una palabra, a la Iglesia Católica, y para poner fin a esta guerra piensan que no hay otro medio sino acabar con el clero, con los obispos y con los católicos.", José GUTIÉRREZ CASILLAS, o. c., s. 305
62. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 325
63. V městě Mexiko byly zbořeny: 1856-1861 klášter sv. Františka (částečně), 1860 klášter sv. Fernanda, 1860 kostel sv. Dominika, 1862 kostel Panny Marie (částečně), 1861 rozestavěný kostel Panny Marie Karmelské (částečně), 1863 dům kde jezuité konali duchovní cvičení; dále bylo zbořeno nebo zpustošeno 20 ženských klášterů; José GUTIÉRREZ CASILLAS, o. c., s. 318-320
64. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, že byl zednářem - srv. Moisés GONZÁLEZ NAVARRO, Masones y Cristeros en Jalisco, México: El Colegio de México, Centro de Estudios Históricos, 2000, s. 13. V této době se proti spolčování církve s liberály a hlavně svobodnými zednáři vyslovil Pius IX. ve svém Syllabu. Poté, roku 1872 následoval v Brazílii konflikt mezi vládou a biskupy. Ti zakročili proti duchovním a katolíkům, kteří se účastnili zasedání lóží. Císař podporovaný liberálním tiskem nařídil biskupům, aby tresty odvolali. Ti neuposlechli, a proto byli dva biskupové odsouzeni ke čtyřem letům vězení ve spojení s nucenými pracemi. Díky protestům katolického světa však byli již po roce oba propuštěni. Srv. Jan KLÍMA, Dějiny Brazílie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 225 - 226
65. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 201
66. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 335
67. Srv. Andrés AZKUE, La Cristiada - Los cisteros mexicanos (1926 - 1941), Barcelona: Balmes, 2000, str. 21, Jean MEYER, La Cristiada, México, D. F.: Siglo XXI editores, 162000, II, s. 39 - 43
68. 1854 biskupství San Luis Potosí, 1861 Tamaulipas, 1863 Tulancingo, Querétaro, Veracruz, Chilapa, Zamora, León a Zacatecas. K jedinému arcibiskupství México (sufragáni: Puebla, Chiapas, Oaxaca, Yucatán, Veracruz, Chilapa, Tulancingo) přibyly r. 1863 další dvě: Guadalajara (sufragáni: Durango, Linares, Sonora, Zacatecas) a Michoacán (sufragáni: San Luis Potosí, Querétaro, León, Zamora); José GUTIÉRREZ CASILLAS, o. c., s. 279 - 281
69. Dle statistiky OSN z roku 1996 má Mexiko 96 578 000 obyvatel, z nichž římští katolíci tvoří 90 %, protestanti 5 % a bez vyznání jsou 3 %; www.unicprague.cz
70. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 342 - 349
71. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 354 - 357
72. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 211
73. Oldřich KAŠPAR, o. c., s. 214
74. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 331