V roce 1924 je zvolen prezidentem Plutarco Elías Calles. Založil Národní revoluční stranu (Partido Nacional Revolucionario), která se stala stranou jedinou a později byla přejmenována na Instituční revoluční stranu (Partido Revolucionario Institucional, PRI). Ta (díky volebním podvodům a zastrašování) byla u moci nepřetržitě až do roku 2000 a i dnes má poměrně silné zastoupení v parlamentu. Calles sjednotil zemi, zmodernizoval vojsko a omezil moc revolučních generálů. Za jeho vlády došlo k obnově státní správy a začalo se s budováním velkých veřejných projektů. Opíral svou moc o vojsko, odbory CROM, agraristy na venkově a podporu USA. Od roku 1923 měla mexická vláda plnou podporu Američanů a kdo se proti ní postavil, neměl možnost v Americe svůj odboj organizovat ani tam získávat zbraně. Členové Ligy sice Callese nazývali "bolševik", avšak ten si udržoval odstup od malých levicových skupin a také od sovětského velvyslanectví - Američané ho tak považovali za odpůrce komunismu. Po Obregónově smrti v roce 1928 putovali komunisté do vězení spolu s katolíky. Kominterna nazvala mexickou vládu fašistickou a imperialistickou.  126

      Oficiální mexická historiografie Callesovu proticírkevní politiku ospravedlňuje: "Reformy podniknuté prezidentem Callesem sledovaly, jak bylo řečeno, modernizaci země a její realizace byla závislá na posílení státu, aby byl schopen podporovat rozvoj kapitalismu. Proto bylo třeba vyloučit mocenský vliv církve."  127 Církev je obviňována, že ani po přijetí ústavy z roku 1857 nepřestala zasahovat do politiky - poukazuje se na podporu, kterou poskytla diktatuře prezidenta Díaze a vládě pučisty Victoriana Huerty, 128  dále na snahu katolíků odstranit z ústavy antiklerikální články, jako kdyby to bylo něco nelegitimního - postup proti církvi sleduje "pouze" zachovávání ústavy z roku 1917.  129  Církev však proticírkevní články ústavy nikdy neuznala a ani uznat nemohla - kdyby to učinila, znemožnila by sama sobě plnit své hlavní poslání - pečovat o spásu duší. Bylo přímo povinností katolíků snažit se formou pasivního odporu uvedené změny ústavy dosáhnout. Revoluční garnitura pochopitelně církev podezírala, že ji jde o to samé o co šlo revolucionářům: o moc a majetek. Církev jistě moc měla - moc morální autority (podobný vliv měl i Gándí v Indii). Její slovo brali věřící (tedy většina obyvatelstva) velmi vážně. Zednářští socialisté se o své pozice obávali právem - získali je totiž násilím a násilím a volebními podvody se na nich udržovali. Jestliže by se konaly demokratické volby (jako v letech 1911 a 1912) dlouho by se na svých postech neudrželi (je však třeba říci, že v tuto dobu již většina mexických katolíků nevidí ideál v demokracii, ale spíše ve spravedlivé katolické diktatuře). Pokud jde o spolupráci s Díazovou a Huertovou diktaturou, církev musela jednat s každou vládou - prostě proto, že katolíci byli zároveň občany, tedy podléhali duchovní moci církve i světské moci státu a účelem jednání bylo předcházet konfliktu obou mocí a zajišťovat fungování církve ve státě. Je pochopitelné, že církev více spolupracovala s režimy, které jí lépe umožňovaly plnit její poslání (a to je právě případ Porfiria Díaze a Victoriana Huerty), než s těmi, které se ji snažily přímo či nepřímo zlikvidovat. Avšak, jak jsme viděli na událostech roku 1919, neodmítala ani jednání s revoluční vládou a její vstřícné kroky oplatila tím, že se vyslovila proti americké intervenci. Apoštolský stolec se ostatně i v následujících letech snažil s mexickou vládou vyjednávat a dosáhnout pro církev přijatelného kompromisu.

      Jaký byl vztah katolíků k novému, revolučnímu státu? Často bylo možno zaslechnout slova chvály na doby Porfiria Díaze. Díazova éra byla skutečně mnohem klidnější a bezpečnější. Calles pozval do Mexika amerického novináře a svého obdivovatele Ernesta Grueninga - a umožnil mu přístup i do vládních archivů. Ten pak po návratu publikoval stostránkovou práci o situaci v Mexiku.  130 Pokud jde o demokracii, konstatuje, že poslanci získávají svá místa v parlamentu výhradně na základě volebních podvodů. Zákony se často nedodržují ani formálně - bratři Proové jsou v listopadu 1927 zatčeni a popraveni bez soudního procesu. Korupce dosahuje obřích rozměrů - Gruening uvádí že v roce 1923 byli z 28 guvernérů nezkorumpovaní jen dva - ostatní brali kolik mohli. Násilí provází Mexičany na každém kroku - kdo se nedá koupit, je zlikvidován. Obregón, Calles, guvernéři - nechávají vraždit nepohodlné osoby, dokonce i za hranicemi Mexika. 10 % senátorů umírá násilnou smrtí. Mučí se, usekávají se hlavy, stahuje se z kůže, rozčtvrcuje se, další oběti jsou kastrovány - to vše se fotografuje. Mrtvoly jsou házeny psům a ptákům. Toto násilí není namířeno zdaleka jen proti katolíkům - jde o všeobecný jev. Revoluční garnitura si zvykla na to, že má neomezenou moc a tu také bezohledně využívá. Vědomí neustálého ohrožení života i majetku jsou příčinou silné emigrace v letech 1925 - 1929 (oficiální údaje uvádí 52 000 odchodů ze země každý rok v tomto období).  131

      Několikrát jsme se již zmínili o svobodném zednářství. Tento fenomén hraje v dějinách moderního Mexika důležitou roli. Prezident Portes Gil, který v úřadě vystřídal Callese, řekl: "V Mexiku je stát a zednářství v posledních letech jedno a to samé".  132 V 19. století jsou liberálové úzce spojeni se zednářskými lóžemi - moc konzervativců je definitivně zlomena porážkou Maxmiliána Habsburského v červenci 1867. Vzhledem k tomu, že jde o tajnou společnost, jsou naše informace poměrně kusé. Na území Mexika působilo několik lóží: Velká západní mexická lóže (Gran Logia Occidental Mexicana) ve státě Jalisco i jinde, Velká lóže federálního distriktu (která uznávala existenci Nejvyšší bytosti a nepřijímala ateisty za své členy), Velký orient (Gran Oriente) a další. Jednotlivé lóže se od sebe lišily, zednáři patřili k různým "ritům". V USA rozšířený skotský ritus měl své stoupence i v Mexiku - k nim patřil i Porfirio Díaz, který byl velkým mistrem v letech 1861 - 1895, kdy na tuto funkci rezignoval, protože byl zednáři obviňován z klerikalismu. Skotský ritus byl k církvi tolerantnější než mexický národní ritus - k němu patřil například prezident Benito Juárez. Mezi mexickým národním ritem a americkými zednáři bylo určité napětí. Američané Mexičanům vyčítali to, že mezi sebe přijímali ženy a příliš velkou nezávislost na mezinárodním zednářství - tato nezávislost totiž ohrožovala jejich ekonomické zájmy v Mexiku. Toto napětí po revoluci roku 1910 ještě vzrostlo. Jestliže někdo chtěl ve dvacátých letech zastávat nějakou funkci ve státním aparátu, pak členství v některé lóži bylo nepsanou podmínkou. Mnoho zednářů nalezneme i mezi učiteli, odborovými funkcionáři (CROM), dokonce i mezi železničáři (u posledních je to určitá forma odporu proti státním odborům).

      Proč církev zapovídala (a stále zapovídá) věřícím členství v lóžích? Se vstupem do lóže bylo spojeno i přijetí jistých "teologických" názorů (deistických, ateistických nebo těch, které všem náboženstvím přikládají stejnou hodnotu), neslučitelných s katolickou naukou. Zednáři se obávali, že jestliže by moc v zemi získali katolíci, jistě by proti existenci lóží zakročili. Proto v jejich časopisech a oběžnících lze nalézt prohlášení o nutnosti boje proti církvi.

      Mexické zednářství si ale nemůžeme představovat jako jednotný blok - jak jsme již viděli, zednářští socialisté nesmlouvavě bojují o moc i mezi sebou - nicméně církev vnímají jako svého společného nepřítele. 133

      Od roku 1925 do roku 1927 je mexická vláda v konfliktu se Spojenými státy. Prezident Calles se totiž snažil dosáhnout omezení práv severoamerických ropných společností a mít tak větší kontrolu nad těžbou. V tom však nakonec neuspěl. Ještě více si Američany znepřátelil, když začal v Nikaragui tajně podporovat prostřednictvím zbraní, munice i vojáků liberály v boji proti konzervativcům, kteří zase měli podporu USA. Spojené státy dokonce zvažovaly intervenci ve Veracruz a Tampicu - pro ten případ nechal Calles připravit zničení těžních věží. V intervenci spatřovaly naději všechny poražené skupiny žijící v exilu - porfiristé poražení 1911 i delahuertisté v roce 1923. 134

      Situace je navíc vyostřena ekonomickou krizí, která na zemi dopadla roku 1926. Mexiko bylo producentem primárních surovin, bylo tedy závislé na poptávce a cenách na světovém trhu. Ropný průmysl, doly a rozvinuté zemědělské podniky na severu jsou majetkem zahraničního kapitálu. Příčinou krize byl hlavně propad ropného průmyslu (nová ložiska v Texasu, Kalifornii, Oklahomě, růst produkce SSSR a Venezuely, úmyslný nátlak ropných společností na mexickou vládu) a pokles cen stříbra na světovém trhu (takže doly byly nuceny propouštět své zaměstnance a ostatním snížit plat až o 50 %). Některé společnosti své rafinerie v Mexiku úplně opustily a nechaly je zchátrat, investoři začali obracet pozornost k Venezuele a Kolumbii. Pokles mexického HDP byl trvalý, později ještě zvýrazněný světovou ekonomickou recesí v roce 1929, takže úrovně před rokem 1926 dosáhl až roku 1940, kdy vlivem druhé světové války poptávka po surovinách opět vzrostla. 135

      Za přímý počátek náboženského konfliktu je považován článek v listu El Universal, zveřejněný 4. února 1926. V něm jsou arcibiskupovi José Mora y del Río přiřčena následující slova: "Episkopát, klérus, katolíci - neuznáváme stávající 3., 5., 27., a 130. článek ústavy a budeme bojovat za jejich zrušení." 136  Redaktor listu zřejmě článek sám upravil, aby se proslavil, nebo šlo o provokaci. Calles to vnímal jako útok proti vládě a revoluci - svolal vládu a předvolal arcibiskupa. Ten popřel, že by uvedená slova pronesl, zvlášť rozhodně se distancoval od výrazu "bojovat". Nicméně Liga na obranu náboženské svobody využila situace a publikovala pastorační list mexických biskupů z roku 1917, ve kterém je odmítána ústava, a blahopřála arcibiskupovi k tomu, co řekl v rozhovoru pro El Universal. 13 února Mora y del Río v tisku popřel pravost rozhovoru otištěného 4. února. Episkopát nepřestával pohlašovat, že jde o provokaci. Avšak Calles se nechtěl vzdát příležitosti zakročit proti církvi - ale i Liga v tom viděla šanci, jak vybojovat změnu legislativy. 10. února nařídil prezident plně aplikovat ústavu a poslal v tomto smyslu pokyny místním orgánům. Následovalo vyhošťování zahraničních kněží, řeholníků a řeholnic, školy byly nuceny bď se podřídit zákonu, nebo byly zavřeny. Výjimkou byl stát Chihuahua, kde guvernér Almeida odmítl nařízení provádět - zde zůstaly katolické školy otevřené. 23. února měl být v hlavním městě uzavřen chrám Svaté rodiny, protože místní duchovenstvo údajně neplnilo vládní nařízení. Avšak množství věřících, především žen, zaplnilo chrám a zabránilo tak vstupu policie. Ta nakonec vyklidila prostor s pomocí zbraní, což si vyžádalo sedm životů. 24. února je počet duchovních pro stát Colima stanoven na dvacet - ti musejí požádat o registraci. V Tepicu vstoupil státní sekretář s pomocníky do katedrály s revolverem v ruce během bohoslužby. Lid se na ně vrhl a život jim zachránil sám kněz, když se mu podařilo věřící uklidnit. O čtyři dny později ve stejné diecézi se pokusili dva vysocí státní úředníci v jedné vesnici uzavřít kostel. Oba to stálo život. Podobné incidenty se odehrály i jinde. Koncem února vláda vydala prohlášení, že provádění nařízení se nesetkalo s žádným odporem, což dokazuje, že je to v souladu s vůlí lidu. Kromě Coahuily se aplikace antiklerikálních zákonů vyhnula státům Guerrero, Chihuahua a Sinaloa - důvodem byla silná a dobře organizovaná opozice. 137

      15. března již bylo ze země vyhoštěno 202 kněží a bylo uzavřeno 83 katolických domů, 118 škol a 83 klášterů. 8. května 1926 vláda prostřednictvím tisku prohlašuje, že kněží, kteří se budou vyhýbat plnění zákona, budou postaveni před soudní tribunál. Od duchovních se vyžaduje jako podmínka ke službě zápis v registru kněží. Situace v jednotlivých státech byla poměrně odlišná - někde bylo plnění zákona prosazováno s brutalitou, jinde docházelo mezi místní vládou a církví k dohodám (svoji roli někde sehrála i hrozba povstání). K dohodě došlo například ve Veracruz, v Coahuile místní vláda na pokyny z Méxica vůbec nereagovala, k aplikaci antiklerikálních zákonů nedošlo ve státech Guerrero, Puebla a Oaxaca. Jinde byl postup proti církvi zahájen až v létě - to jsou státy Campeche, Guanajuato a Zacatecas. Naproti tomu ve státě Tabasco neměl dovolení ke službě ani jeden kněz, ve státě Yucatán sloužilo pouze 40 kněží. V březnu 1926 byl počet kněží sloužících ve státě Jalisco stanoven na 250. 138

      Ve státě Colima se guvernér rozhodl aplikovat Callesovy pokyny co nejpřísněji. Maximální počet kněží ve službě byl stanoven dekretem publikovaným koncem března na dvacet. Biskup Amador Velasco, starý, nemocný a dobrosrdečný muž, dostal na uposlechnutí lhůtu deset dní. Avšak vládní výnos odmítl. Klérus i katolíci stáli za ním. Vláda obvinila biskupa z vyvolávání rebélie. 5. dubna, na pondělí velikonoční se konala velká katolická demonstrace požadující zrušení dekretu. Průvod se vydal k paláci guvernéra. Ten však vystoupil na balkón a prohlásil, že ho nic nepřinutí změnit rozhodnutí. Poté začali uniformovaní policisté střílet do vzduchu, avšak policisté v civilu zahájili střelbu do demonstrantů. Bylo nejméně sedm mrtvých. Kostely v celém státě byly neustále plné věřících. Katolíci se modlili, postili a činili pokání. Protože vláda svůj postoj nezměnila, biskup vyhlásil k 7. dubnu pozastavení veřejných bohoslužeb. Toho dne s v kostelích konaly poslední mše svaté za veliké účasti lidu. Poté zůstaly svatostánky prázdné. Liga na obranu náboženské svobody razila heslo: "modlitba + pokání + bojkot = vítězství". 139  Domy byly označeny černými stuhami, na ulicích bylo ticho. Bojkot vyhlášený Ligou spočíval v nepoužívání dopravních prostředků, omezení spotřeby elektřiny (svítilo se svíčkami) i spotřeby vůbec. To postihlo především státní podniky, a snížilo příjmy ve státní pokladně. Provoz jatek byl zastaven - lidé nekupovali maso. Vyzvánění zvonů bylo někde pokynem pro věřící, aby přišli ke kostelu nebo k faře a zabránili znesvěcení kostela či zatčení duchovního. Vláda se prostřednictvím obchodníků - katolíků (na které bojkot také dopadal) snažila přimět biskupa, aby odvolal pozastavení bohoslužeb s tím, že jakmile to učiní, je připravena zmírnit aplikaci zákona. Biskup tuto nabídku odmítl jako pochybnou, dokud vláda nezruší dekret, který byl zveřejněn v březnu. Guvernér svojí neústupností nedosáhl nic jiného, než mobilizaci katolíků. Biskup Velasco odešel do městečka Tonila ve státě Jalisco, kam nesahala pravomoc státu Colima, a odtud spravoval svoji diecézi.  140

      Ve státě San Luis Potosí byl v březnu vládním dekretem stanoven počet kněží na deset pro hlavní město a tři pro zbytek státu. Biskup de la Mora se snažil dosáhnout zrušení dekretu. To se mu nepodařilo, avšak na jeho stranu se nečekaně postavil federální soudce, takže dekret nemohl být aplikován. Stoupenci tvrdého postupu vůči církvi se s tím však nespokojili. Aniž byly splněny zákonné předpisy, policie obsadila sedm kostelů v hlavním městě. Biskup odpověděl uzavřením všech kostelů. Demonstrující katolíci se sešli pod balkónem guvernéra. Ten telefonoval biskupovi, aby zajistil rozchod demonstrantů, jinak že do nich nechá střílet. Biskup spolu s dalším duchovním se snažil demonstrující uklidnit. Požádali vojáky, aby odešli, a umožnili katolíkům rozejít se. Velitel však zavelel nabíjet, načež došlo ke krvavému střetu. Biskup s guvernérem pak vyjednávali a uzavřeli dohodu. Konání bohoslužeb pak bylo znovu obnoveno. Útoky proti církvi však pokračovaly i poté. Ve státě Michoacán místní kongres v březnu stanovil maximální počet duchovních. Přestože arcibiskup Ruiz y Flores byl známý jako stoupenec smířlivé politiky vůči vládě, pozastavil ihned ve všech kostelích konání bohoslužeb. Pokojné katolické manifestace byly rozehnány silou, po policejním zásahu 27. dubna zůstalo na ulicích v Zamoře mnoho mrtvých. Protože napětí nadále vzrůstalo, nabídl guvernér tajně arcibiskupovi, ať mu předloží seznam kněží, které chce do služby, a těm všem že bude udělena registrace. Arcibiskup to přijal a kostely byly opět otevřeny.  141

      2. února Svatý Otec v dokumentu Paterna sane vyjádřil účast nad těžkou situací církve v Mexiku. Zároveň prohlásil, že existují pouze dvě možnosti řešení: modlitba a katolická akce, oddělená od politiky a nepodporující žádnou politickou stranu. Zakázal všem mexickým katolíkům ustavit jakoukoliv politickou stranu, která by se zaštiťovala názvem "katolická". To způsobilo velké potíže Lize. Papež dále poukázal na široké pole, které zůstává otervřeno: náboženská tradice, intelektuální formace, ekonomická a sociální akce. Řím se znovu pokusil vyjednávat s callesovou vládou, když do Mexika v březnu tajně vyslal apoštolského delegáta Mons. Caruanu. Mise však byla neúspěšná a skončila jeho vyhoštěním v květnu. 142

      21. dubna 1926 publikovali mexičtí biskupové pastorální list (po předchozím schválení Říma), který tvrdě apeloval na reformu ústavy a připomínal protest biskupů z roku 1917. Nyní bylo řečeno, že církev čekala devět let a doufala, že se situace zlepší. Nechce vyvolat konflikt, ale jestliže je nucena si vybrat mezi zřeknutím se svobody a následným zánikem, nebo zákonnou, ale energickou obranou, vybere si druhou možnost.

      Koncem května někteří členové biskupského sboru odmítli cestu vyjednávání s vládou a otevřeně se vyslovovali pro odpor. Někteří z nich byli proto zatčeni. Biskup Pascual Díaz (Tabasco) byl tehdy největším zastáncem aktivního odporu, biskup Herrera (Monterey) se vyslovoval pro odpor pasivní a biskupové Ruiz y Flores (Morelia), de la Mora (San Luis Potosí) a Orozco y Jiménez (Guadalajara) chtěli využít prostředků, které nabízela ústava. Když po krátké době došlo ve státě Michoacán k dohodě s guvernérem a bohoslužby byly opět obnoveny, biskupové Pascual Díaz a Ruiz y Flores opět vůči vládě zaujali smířlivý postoj. 143

      V dubnu Svatý Otec nařídil, aby se v římských kostelích konaly modlitby za církev v Mexiku (to bylo poprvé od roku 1920, kdy sovětské vojsko táhlo na Varšavu).

      Reakcí na vyhošťování zahraničních duchovních a na zavírání kostelů byly spontánní katolické demonstrace, které se konaly na mnoha místech, provázené ostrými střety s policejními silami.

      Červen byl klidnější, díky dohodě ve státech Chihuahua a Querétaro. 2. července však byl publikován dekret podepsaný Callesem (Callesův zákon, Ley Calles), který stanovoval konkrétní trestní sazby za porušování antiklerikálních článků ústavy. Tento dekret se stal bezprostřední příčinou konfliktu mezi církví a státem a byl po svém vydání podroben kritice mexického tisku. Shodou okolností téhož dne vyjádřil prostřednictvím kardinála Gasparriho Pius XI. své obavy nad situací v Mexiku, "... kde ti, kdo mají v rukou moc, pod rouškou ochrany zákonnosti provádějí skutečné pronásledování katolického náboženství ..." 144  a vyzval všechny věřící, aby se s ním 1. srpna spojili v modlitbě za zkoušené bratry. I přesto se počátkem července ještě většina biskupů, stejně jako vedoucí apoštolské delegace Mons. Tito Crespi, vyslovovala pro zachování umírněného postoje vůči vládě. Biskupové se dohadovali, zda vláda chce dekretem zveřejněným 2. července církev jen zastrašit, nebo zda jí skutečně jde o její likvidaci. Stále více se jich přiklánělo k tomu, že pravděpodobnější je druhý výklad a že pouhé vyjednávání s vládou již nemá smysl. 11. července proto poprvé zvažovali možnost pozastavení bohoslužeb. Episkopát byl zajedno v tom, že je třeba vládě se postavit, vedly se však spory o to, jakým způsobem. Někteří se obávali, že pozastavení veřejného kultu vyvolá násilnou reakci lidu. Řím nechtěl vydat žádné pokyny, dokud mezi biskupy byla takováto nejednota. Liga mezitím úspěšně mobilizovala katolíky v celé zemi a přesvědčovala je, že je možné přimět vládu k ústupu bez jediného výstřelu. Postup Ligy nakonec přesvědčil i váhájící biskupy (nepočítaje v to arcibiskupa Guadalajary, Mons. Orozca, který jednání nebyl přítomen a teprve později se podřídil většině) - Mons. Crespi, poslední stoupenec dalšího vyjednávání, zůstal zcela osamocen a Biskupský výbor (Comité Episcopal) 11. července rozhodl o pozastavení veřejného kultu, pokud to schválí Sv. Otec. Naproti tomu kardinál Gasparri v Římě se stále snažil prostřednictvím jednání dosáhnout s Callesovou vládou nějaké dohody. Setkání Mons. Crespiho a státního tajemníka Tejedy, uskutečněné 23. července, nepřineslo žádný výsledek, ačkoliv zástupce Říma vystupoval velmi smířlivě a nežádal nic víc než pouhé zmírnění dekretu. 14. července schválil Biskupský výbor projekt ekonomického bojkotu tak, jak to navrhla Liga. 23. července přišel telegram od kardinála Gasparriho z Říma, ve kterém stálo, že Svatý Stolec odmítá Callesův zákon a episkopát má postupovat v jednotě, s ohledem na prospěch většiny. 145

      25. července byl zveřejněn společný pastýřský list mexických biskupů s následujícím obsahem: Antiklerikální zákony a dekrety se odmítají s tím, že se tyto nezakládají na rozumu, nesledují prospěch společnosti, ale naopak ji škodí, a proto si ani název "zákony" nezaslouží. Od protestu biskupů v roce 1917 až do začátku roku 1926 církev zachovávala mlčení, protože antiklerikální zákony tehdy nebyly aplikovány tak, aby znemožňovaly život církve. Tváří v tvář dekretu z 2. července však již církev nemůže být pasivní - za těchto okolností by její nečinnost byla zločinem. "Kdo může popřít, že udělat zločin z aktů ustanovených samotným Bohem, z aktů schvalovaných zákony všech civilizovaných národů, aktů, které po staletí byly duší a životem mexického lidu, kdo může popřít, že udělat z těchto aktů zločiny, jež mají být postihovány tresty přísnějšími než zločiny proti morálce, proti životu samotnému, proti vlastnictví nebo ostatním lidským právům, je násilí, které bylo spácháno nejvyšším představitelem státní moci na nezcizitelných právech, která člověk dostal od Boha a která mu přirozeně náleží ..." 146  Cílem dekretu je prosadit jakousi "posvátnou" nezměnitelnost ústavy, která sama však svoji změnu připouští, a dosáhnout zničení katolického náboženství v Mexiku. Biskupové zde dále říkají: "S pomocí Boží a za vaší spolupráce budeme usilovat o změnu tohoto dekretu i antiklerikálních článků ústavy a neustaneme, dokud naše úsilí nebude korunováno úspěchem".  147 Posledním vládním dekretem je znemožňován výkon posvátné služby, a proto, po poradě se Sv. Otcem, nařizují biskupové od 31. července 1926 až do vydání nového pokynu zákaz všech veřejných úkonů, které vyžadují účast kněze, a to ve všech kostelích republiky. Biskupové ubezpečují věřící, že interdikt není zaměřen proti nim, ale je to jediná možnost, jak se oni mohou postavit proti dekretu a antiklerikálním článkům ústavy. Kostely zůstanou otevřeny, aby se tam věřící mohli chodit modlit. Kněží kostely opustí, protože se nemohou podřídit vládnímu nařízení, které pro výkon kněžské služby vyžaduje státní souhlas. Dále je v listu vyjádřena důvěra věřícím, že budou chránit svatyně, které vybudovali jejich předkové za velkých obětí. Zákon nyní znemožňuje vyučování náboženství ve školách - je však povinností rodičů zabránit tomu, aby jejich děti chodily do škol, kde jejich víra a mravy budou vystaveny nebezpečí, rodiče se mají snažit vychovávat děti doma. Katolíci jsou varováni před nečinností (Ninive bylo zachráněno před zničením skrze modlitbu a pokání), jsou vybízeni k neustávající modlitbě k Panně Marii a k Božímu Synu, k tomu, aby svůj smutek dávali najevo neúčastí v různých lehkomyslných zábavách. Biskupové pokračují: "Vynasnažte se, abyste všemi zákonnými a nenásilnými prostředky dosáhli zrušení zákonů, které vám a vašim dětem berou ten největší poklad: svobodu klanět se Bohu, váš duchovní život." 148  List dále připomíná, že 1. srpna se Sv. Otec a s ním věřící na celém světě budou modlit za mexickou církev - i mexičtí katolíci mají tento den vyhradit modlitbě a pokání. "Život církve je životem jejího Božského zakladatele. A tak, milované děti, mexická církev je dnes vydána svým nepřátelům, posmívána, políčkována, opovrhována. Zdá se, že zahyne, ale vstane k novému životu, krásnější, než jakou jsme ji znali doposud. Ať je toto naší nezničitelnou nadějí." 149  Následuje požehnání, datum a podpisy osmi arcibiskupů a 28 biskupů.

      27. července Řím oficiálně odmítl Callesův dekret, o dva dny později vláda vyhostila ze země Mons. Crespiho. Na zveřejněný pastorální list Calles reagoval prohlášením, že protivládní katolické hnutí je věcí jen malé skupiny, a ne většiny katolíků. Od roku 1917 si prý vlády nepřály žádný další "náboženský" zákon, avšak bez zavedení sankcí by nebylo možné zajistit dodržování ústavy, která je znásilňována klérem, který se spolu s katolickými politickými vůdci staví proti dílu obnovy a sociální revoluce. Hrozba paralizací hospodářského života v Mexiku dle Callese ukazuje na nedostatek sil těch, kteří připravují tento "zločin", který, i kdyby se zdařil, ztěží by ohrozil vládu, avšak způsobil by vážné a nenapravitelné škody většině obyvatel země. Ještě před 31. červencem vydala vláda nařízení, dle kterého kostel opuštěný svým knězem (tedy jestliže by tento jednal v souladu s pokynem biskupů) má být předán do správy deseti místních občanů, jmenovaných starostou. V žádném případě to však nemají být osoby jmenované kněžími nebo biskupy. Vládní odbory CROM připravily na 1. srpna v hlavním městě demonstraci na podporu vlády, které se měli povinně účastnit všichni státní zaměstnanci (s výjimkou podřízených Alberta J. Paniho z ministerstva financí, který jim umožnil svobodně se rozhodnout, čímž vyjádřil protest proti vládní náboženské politice). Státní departament USA v očekávání konfliktu připravil embargo na vývoz zbraní do Mexika. Toto embargo mělo vstoupit v platnost až po 1. srpnu a napomáhalo mexické vládě tím, že znemožňovalo povstalcům nakupovat v USA zbraně. 30. července v rozhovoru pro list El Universal Calles řekl: "Věřím, že se nacházíme v okamžiku, kdy oba tábory jsou jasně vymezeny jednou provždy. Blíží se hodina, ve které bude svedena rozhodující bitva, a uvidíme, zda revoluce porazila reakci, nebo zda vítězství revoluce bylo pomíjivé." 150

      Vláda nařídila tisku mlčení o náboženské otázce a o bojkotu organizovaném Ligou - směly být zveřejňovány pouze vládní komentáře a stanoviska. Přestože do komisí občanů, které dle vládního nařízení měly spravovat kostely, byli většinou jmenováni členové vládních odborů CROM, vytvořit schizmatickou církev oddělenou od hierarchie se vůbec nepodařilo - tyto komise de facto neměly žádnou moc, kostely zůstávaly plné modlících se věřících. Nedošlo ani k oddělení kněží od biskupů, což měla způsobit povinnost státní registrace kněží (biskup by se stal zbytečným, rozhodoval by stát) - zaregistrovat se nechal pouze jeden kněz. Na protesty vlád latinskoamerických zemí Calles odpověděl, že mu jde pouze o dodržování ústavy. V srpnu 1926 bylo v zemi 3600 kněží, přičemž stát byl ochoten udělit registraci pouze jednomu tisíci z nich, jestliže by splnili požadované podmínky.  151

      Již 14. července Liga na obranu náboženské svobody (název pozměněn na Liga Defensora de la Libertad Religiosa) obdržela od Biskupského výboru souhlas k projektu Ekonomické sociální blokády (Bloqueo Económico Social), jejímž cílem bylo dosáhnout zrušení antiklerikálních zákonů. Blokáda měla začít 31. července a měla způsobit ochromení společenského života i ekonomiky, čehož mělo být dosaženo následujícími prostředky: katolíci měli přestat podávat inzeráty do novin a kupovat je, jestliže se dané periodikum nestavělo k blokádě pozitivně. Měli omezit nákupy jen na to, co je nezbytně nutné k zajištění života, dále minimálně užívat motorová vozidla, nenavštěvovat veřejné ani soukromé zábavní akce, omezit spotřebu elektrické energie a nenavštěvovat vůbec státní školy. Američtí diplomaté působící v Mexiku ve svých zprávách připisují bojkotu značné ekonomické problémy, zejména v srpnu a v září, méně již v říjnu. Blokáda byla účinná v provinciích, mnohem méně v hlavním městě. Ve státě Jalisco organizátoři vydávali list Gladium, jehož součástí byla i "černá listina", obsahující periodika a podniky, které měly být bojkotovány - to přinutilo některé podnikatele, aby s Lidovou unií vyjednávali, za jakých podmínek by jejich blokáda byla zrušena. Právě v tomto státě byla blokáda velmi účinná. V Guadalajaře ze škol odešlo přes 800 učitelů, kteří nechtěli podporovat státní výuku a z 25 000 dětí školního věku jich 22 000 přestalo chodit do školy.
O sociální zajištění učitelů, kteří odešli ze škol, se starala Lidová unie (Unión Popular). Přestože dopad blokády byl velký, nebyl dostatečný k tomu, aby přinutil vládu ustoupit. Účastnili se jí především ti chudší, jejichž spotřeba byla již dříve poměrně nízká, a nebylo ji možno dále výrazně snižovat. Mimo stát Jalisco většinou organizace bojkotu nebyla taková, aby přiměla bohaté zapojit se do boje. Bohatí katoličtí obchodníci se naopak často stavěli proti blokádě, protože jim přinášela značné ekonomické ztráty, a odmítali bojovat proti vládě, která jim umožňovala úspěšné podnikání. 152

      Dva dny před pozastavením bohoslužeb byl v Pueble vojáky zastřelen José García Farfán, jehož proviněním bylo, že do výkladní skříně svého obchodu umístil plakát s nápisem "Ať žije Kristus Král!" - vojáci to považovali za výzvu ke vzpouře. Když byl vyhlášen interdikt, episkopát vyzýval věřící, aby se zdrželi projevů, které by mohli vyvolat chaos. Vyhlášení interdiktu bylo jistě příčinou povstání, s tím však biskupové nepočítali. Mons. Díaz prohlásil pro New York Times, že církev neschválí ozbrojené povstání, protože by celému národu přineslo jen zkázu. Podobně hovořili k věřícím i ostatní biskupové. 31. července se v přeplněných kostelích naposledy konaly bohoslužby, do kostelů proudily zástupy poutníků, žádajících hlavně svátost smíření a toužících naposledy se zúčastnit mše svaté. 1. srpna už Nejsvětější svátost ve svatostáncích nebyla. Kostely zůstaly otevřené, aby se zde věřící mohli modlit. Vláda poté, co byl publikován pastýřský list, zakázala svátostné úkony i v soukromí (mše, zpověi, křest, svatba) - za porušení tohoto nařízení putovala řada katolíků do vězení. Sv. stolec umožnil věřícím v Mexiku přistupovat ke sv. přijímání v kteroukoli denní dobu (tedy nejen ráno) a zkrátil eucharistický půst na alespoň jednu hodinu před přijímáním. 153  Místní státní orgány měly zajistit, aby kostely nebyly v rukou osob spojených s klérem. Kostely měly být zavřeny a zapečetěny, poté měl být sepsán inventář, místní státní správou sestaven výbor pro správu kostela a teprve pak měl být kostel znovu otevřen. Vlády ve státech Sinaloa a Coahuila správně předvídaly, že by toto opatření mohlo vyvolat odpor věřících, a proto vše dělaly v součinnosti s duchovními. Zde proto inventarizace proběhla bez komplikací. V ostatních státech ale byla situace odlišná. Věřící, zvláště na venkově, viděli v těchto opatřeních znesvěcení a nevěřili, že by kostely byly otevřeny znovu. Proto reagovali velmi prudce, až násilně.  154 Kostel pro ně nebyl jen kamennou stavbou, ale zosobněním jejich víry a církve. Venkované nečetli projevy prezidentů ani nerozuměli zákonům. Ale v útoku na kostely viděli útok na svoji víru. Proto se toto vládní nařízení stalo příčinou rebélií, předcházejících povstání. Muži, ženy, děti i starci byli připraveni bránit svůj kostel. 155  Vesničané putovali v kajících procesích (často bosí) na různá poutní místa, kostely byly plné modlících se lidí. Byla to duchovní mobilizace. Na společných setkáních hledali venkované další postup. Petice ani dopisy vládě nic nevyřešily, Calles je ignoroval. A tak mnozí, přestože si nedovedli představit, jak boj vést, byli stále pevněji přesvědčeni, že jediným řešením je revoluce.  156  2. srpna vyšel článek v Osservatore Romano: "Lidu, který se nechce podřídit tyranii a který již nezadrží k nenásilí vyzývající klérus, nezbývá nic jiného, než ozbrojené povstání". 157

      Typický pro toto období je střet ke kterému došlo 3. srpna v druhém největším mexickém městě, Guadalajaře, u chrámu Panny Marie Guadalupské. Již několik dní předtím se objevily zprávy, že vláda má v úmyslu obsadit chrám. Množství věřících bylo v chrámu a jeho okolí, aby znemožnili zabrání svatyně. Děti fungovaly jako hlídky. Nikdo se nemohl přiblížit k chrámu, aniž by zvolal: "Viva Cristo Rey!". V devět hodin večer příjížděl vůz. Jeho posádka odmítala odpovědět na otázku: "Kdo žije?" Vzápětí jeden z chlapců hodil na auto kámen. Odpovědí byl výstřel. Po deseti minutách přijel nákladní automobil s 50 vojáky, kteří, aniž by vyzvali katolíky k odchodu, zahájili střelbu. Po deseti minutách srážek se však museli stáhnout. Po chvíli jich přijelo 250. Zatímco ženy uvnitř kostela zpívaly, venku zápasili muži i ženy s vojáky, kteří se je snažili vytlačit z místa. V deset hodin vojsko kontrolovalo přilehlou zahradu, ne však kostel, ani vstupní atrium. Vojsko obsadilo boční ulice, aby zabránilo příchodu dalších katolíků, kteří neustále přicházeli s improvizovanými zbraněmi. V šest hodin ráno byly vyjednány podmínky kapitulace s generálem Ferreirou. Ženy a děti mohly odejít, muži (390), doprovázení voláním "Viva Cristo Rey!", byli odvedeni do kasáren. Chrám uzavřen nebyl. V srpnu došlo celkem k šesti střetům či povstáním. 158

      Mezitím Řím i někteří biskupové měli pochybnosti jak o bojkotu, kvůli jeho nejisté účinnosti, tak o vyhlášeném interdiktu, zvláště tam, kde místní autority měly dobrou vůli a kde kněží žádali biskupy, aby se mohli zaregistrovat. Proto někteří biskupové přijali nabídku vlivných katolíků (Agustín Legorreta, ředitel Mexické národní banky, Alberto Pani, tajemník ministerstva financí a další) zprostředkovat setkání s Callesem. Ten vůbec neměl v úmyslu ustoupit, střet s církví, ve kterém viděl boj pokroku proti tmářství a zaostalosti, byl pro něho zásadní a byl v něm odhodlán přinést jakékoliv oběti. Nemohl však odmítnout snahu svých přátel, kteří chtěli přispět k uklidnění situace. 21. srpna došlo proto k nečekanému setkání biskupů Díaze a Ruiz y Florese (kteří vystupovali jménem celého episkopátu) s prezidentem. Ten všechna ubezpečení prelátů odmítl a ukončil setkání slovy: "Tak nyní už vidíte, že vám nezbývá žádný jiný prostředek než sněmovna nebo zbraně."  159 Biskupové odpověděli že církev k obraně svých práv nechce užívat násilí. Díky vstřícnosti, kterou oba biskupové projevili Callesovi, jim Liga přestala důvěřovat.  160

      V souladu s prezidentovými slovy, biskupové (jako mexičtí občané) 7. září podali v kongresu žádost o změnu ústavy. Následující debata ve sněmovně byla čistě formální - poslanec Díaz Soto y Gama ve svém projevu řekl, že není pravdou, že by revoluce chtěla "odkřesťanštit" Mexiko. Církev tím, že odmítá udělovat svátosti chudým, se dopouští zločinu, a jestliže neustoupí, padá veškerá odpovědnost na ni. V hlasování byla žádost biskupů zamítnuta v poměru 160 proti jednomu, protože prý tím, že biskupové veřejně ústavu neuznávali, přestali mít práva mexických občanů. V tuto dobu Liga, přestože již nevěřila v úspěšnost zákonné cesty a uvažovala o ozbrojeném povstání, vyvinula značné úsilí a sebrala asi dva miliony podpisů (tehdy mělo Mexiko zhruba 15 milionů obyvatel) pod petici požadující reformu ústavy. Petice byla zaslána kongresu, ten však o ní nejednal s tím, že mu žádná petice nebyla doručena.  161

      Mezitím se objevují další povstání - jsou to ženy, které povzbuzují váhající muže, aby šli bojovat.  162 25. září vládní archivy státu Jalisco hovoří o existenci povstání v Cocule, Juchitlánu, Bolaños, Tonalá a Teocaltitlán. Dodávají, že tato povstání nejsou z vojenského hlediska žádným problémem. Další povstání se objevila ve státech Guanajuato, Michoacán a Durango. 163  V řijnu 1926 je ve státě Jalisco hlášeno 13 povstání. V Michoacánu se bojuje v oblasti La Piedad, dále na několika místech v Guanajuatu (z nich povstání v San Diego a v Acámbaro byla po tvrdých bojích poražena). Ve státě Guerrero se místní orgány chovaly velmi opatrně, protože věděly, že lid je náchylný ke vzpouře. Tento cit však zcela chyběl federálním úředníkům, kteří sem zajížděli. Ve městě Chilapa byli uvězněni kanovníci. Měli být deportováni do hlavního města a lid se obával o jejich životy. V okolí se proto shromáždilo asi 400 mužů, disponujících 150 střelnými zbraněmi. Zaútočili na Chilapu, kterou hájilo 150 vládních vojáků, a po 4 hodinách ji za pomoci místního obyvatelstva dobyli. Padlo 22 federálů, za které vláda později nechala popravit 22 vězňů. Poté však cristeros museli uprchnout do hor. Další povstání bylo v Huajuápam de León, ve státě Oaxaca. Poté však povstalci byli nuceni rozptýlit se do malých skupinek, které pak byly likvidovány. V obcích se organizovaly oddíly domobrany. Místní vláda, aby předešla dalším povstáním, tyto oddíly respektovala, a tak ve státě Oaxaca v letech 1926 - 1929 nebylo pronásledování církve. 164

      Četní vůdci cristeros se dotazovali svých farářů na legitimitu ozbrojeného boje. Ti předávali dotazy svým biskupům či římským teologům. Liga zaslala v listopadu 1926 Biskupskému výboru dopis s několika požadavky (ohledně vyhlášení povstání): 1/ neodsoudit hnutí, 2/ udržovat společně jednotný postup, 3/ formovat kolektivní vědomí s využitím prostředků, které mají biskupové k dispozici ohledně legitimity ozbrojené obrany, 4/ ustanovit vojenské kaplany pro povstalce, 5/ vyzvat bohaté katolíky k hmotné podpoře povstání, přičemž by biskupové převzali nad sbírkami patronát. Za čtyři dny Mons. Pascual Díaz, tajemník výboru, sdělil představiltelům Ligy odpověi. Výbor zamítl pouze bod 4/ (avšak s tím, že každému knězi může být dáno povolení, aby vykonával službu mezi povstalci) a 5/. Proti ostatnímu nebyly námitky.  165

      18. listopadu 1926 Pius XI. zveřejnil encykliku Iniquis afflictisque, ve které vyjádřil lítost nad podmínkami, ve kterých žijí mexičtí katolíci, nad tím, že se nepodařilo najít žádný modus vivendi a že není v dohledu naděje na obnovu klidu a pokoje v zemi. Závěr obsahuje pozdrav katolickým organizacím včetně Ligy. I mezi revolucionáři byli ti, kteří s tvrdým Callesovým postupem proti církvi nesouhlasili. Alberto J. Pani podal demisy, Serrano, guvernér federálního distriktu, a Amaro, tajemník ministerstva války nechávali ve svých domech sloužit mši. Proti tvrdé Callesově politice byl také Obregón.  166

      2. listopadu tajemník ministerstva války prohlásil, že povstání "banditů" nejsou pro republiku žádným vojenským problémem. Tento měsíc se objevila další, a to ve státech Jalisco (Tepatitlán, Zapotlanejo, San Juan de los Lagos, Villa del Refugio, Totatiche), Aguascalientes (Calvillo), Guanajuato (Santa Catarina), Veracruz (Banderilla), Durango (Mezquital). V prosinci k nim přibyla povstání další. Ve státě Jalisco to bylo v Sombrerete (tito však zakrátko byli vojskem poraženi), Tequile, Ayutle, Florencii a Chalchihuites. Pedro Quintanar (viz pozn. 158) se pohyboval v okolí Huejuquilly v čele 250 jezdců. Dvě nová povstání se objevila ve státě Guerrero (první mezi Huitzuco a Buenavista del Cuéllar, druhé v Tlapa, což je překvapující, protože Tlapa se nachází ukryta v odlehlém horském údolí a žádné pronásledování tam nebylo). V tomto státě již v květnu vypukla povstání sociálního charakteru, která se později spojila s cristeros. Vláda svým jednáním vyvolávala stále větší odpor, takže více a více lidí bylo přesvědčeno o nevyhnutelnosti povstání. Proti cristeros byli mobilizováni agraristé, vesničanům zabavovány zbraně a koně, odzbrojovány oddíly domobrany a zakládány nové vojenské posádky. Prosincová slavnost Panny Marie Guadalupské byla příležitostí k četným poutím i demonstracím. V Guadalajaře zástupy poutníků provolávaly: "Viva la Virgen de Guadalupe! Viva el Papa! Viva el Arzobispo!" Množství návštěvníků ve městě umožnilo Lidové unii, že se všichni její delegáti mohli setkat, aby rozhodli, zda se připojí k povstání vyhlášenému Ligou, či ne.V čele unie stál Anacleto González Flores. Ten byl až doposud odpůrcem násilné cesty, protože sám nedůvěřoval v řešení silou a v uplynulých deseti letech se jako novinář snažil vychovávat lid k nenásilnému politickému boji, a konečně aribiskup Orozco y Jiménez mu zakázal, aby se unie zapojila do povstání. Lidová unie ve státě Jalisco měla značný vliv, jejími členy byli mnozí starostové. Flores se nakonec podřídil většině - lid byl rozhodnut bojovat, další a další jednotlivá povstání to potvrzovala a pokud by se unie k povstání nepřipojila, vláda by osamocená ohniska postupně zlikvidovala. Tak se delegáti unie připojili k výzvě Ligy na obranu náboženské svobody: "LNDLR (Liga Defensora de la Libertad Religiosa) nařizuje svým zástupcům aby ... ihned zorganizovali ozbrojené hnutí, kterým má být svržena vláda republiky a aby tak silou byly obhájeny svobody lidu". 167  Právě na území kontrolovaném Lidovou unií byli později povstalci nejsilnější. 168 

      V prvních lednových dnech roku 1927 dochází na pokyn Lidové unie k celé řadě povstání ve státě Jalisco a v sousedních oblastech (Nayarit, Zacatecas, Guanajuato a Michoacán). Na severu státu Jalisco to byla povstání v Jalpa, Chimaltitán, Villa Guerrero, Florencia, El Teúl, Tlaltenango, Nochistlán, Momax, Juchipila, Bolaños a Colotlán. Koncem ledna byla po příchodu vojska byla tato povstání rozprášena nebo se povstalci sami navrátili do svých domovů.  169 V hraniční oblasti mezi státy Jalisco a Guanajuato vypukla povstání v oblasti Manuel Doblado, Cuerámaro, Salamanca, Salvatierra.  170 Na západě a jihu státu Jalisco propukají také četná povstání. 171  V oblasti Los Altos (Jalisco) povstaly všechny obce kromě jedné. Povstalců bylo mnoho, značná část jich však něměla střelnou zbraň a ti, co ji měli, trpěli nedostatkem nábojů. Navíc jim většinou chyběly válečné zkušenosti (pouze asi šestina cristeros bojovala někdy předtím). 172  Generál Ferreira telegrafoval Callesovi, že spíše než jako v boji si připadá jako na honu. Do regionu Los Altos bylo vysláno 10 000 vojáků, aby se zabránilo šíření povstání do ostatních oblastí. Cristeros byli místy úspěšní, často museli před vojskem ustupovat, mnozí se vrátili domů. Vojáci popravovali, zapalovali a rabovali. 31. ledna považoval generál Ferreira operaci za dokončenou a většina vojska se vlaky přesunula na jih státu.  173

      I ve státě Guerrero vypuklo v lednu 1927 několik povstání, dohromady zde bylo asi 1500 povstalců. Bývalí zapatisté ve státě México povstali v Milpa Alta. Povstalci v Ajusco (ke kterým se připojili mladí studenti z ACJM) se přiblížili až k hlavnímu městu. Přítomnost cristeros 12 kilometrů od prezidentského paláce nebylo možno tolerovat, a tak proti nim bylo nasazeno 1500 vojáků a letadla bombardovala Ajusco. Teprve v dubnu jich byla část dopadena, vůdce popraven v srpnu. Dvě povstání se objevila v oblasti států Oaxaca a Puebla. Stát San Luis Potosí ovládal generál Saturnino Cedillo (jako poslední z revolučních generálů si uchoval moc nad regionem) - tam byla jen malá skupina povstalců. Jednotlivé skupiny v těchto oblastech nečítaly nikdy více než 50 osob. Větší povstání, kterých se účastnily stovky mužů, vypukla v Parras (Coahuila) a v oblasti Saltillo - Concepción del Oro (Zacatecas).  174  Ve státech Colima a Michoacán se také objevila menší povstání. V Guanajuatu operoval generál Gallegos a přibyli k němu další. V Durangu bylo nadále ohniskem povstání Santiago Bayacora, k místním se připojilo 400 povstalců ze Sonory. Liga sice k 1. lednu 1927 vyhlásila povstání a všechny k němu vyzývala s tím, že bude rychle dosaženo vítězství. Žádný ze svých slibů (že zajistí zbraně a peníze) však nesplnila. Mnozí povstalečtí vůdci tak byli brzy nuceni své jednotky rozpustit, a pokusit se tak vyhnout zabití. 175

      V listopadu 1926 disponoval stát ozbrojenými silami (Ozbrojené síly federace - Fuerzas Armadas de Federación, lidem nazývaní federálové, stejně jako vládní jednotky v předchozích desetiletích) v počtu 71 000 mužů, v lednu 1927 se však udávalo pouhých 40 000. Chybějících 31 000 jsou neexistující vojáci, které generálové vykazovali jen papírově, aby na ně (a na jejich koně) mohli přijímat peníze ze státního rozpočtu, a tak se obohacovat. Když začaly boje, bylo třeba zjistit skutečný stav a rychle ho doplnit. Vojsko tak v letech 1927 - 1929 čítalo 70 000 - 80 000 mužů. Dle potřeby vláda vyzbrojovala či odzbrojovala agraristy (za to že dostali půdu, žádala po nich nyní pomoc) a regionální jednotky (defensas sociales) a pomocné dělnické jednotky - počet vojáků všech těchto pomocných jednotek dosahoval nejvýše 30 000. Agraristé, mobilizovaní někdy dobrovolně, jindy z donucení, byli obávanými nepřáteli cristeros. Byli to katolíci, stejně jako cristeros (takže na počátku povstání se někteří cristeros domnívali, že se k nim agraristé připojí), stejně oblečení, znali stejně dobře terén, někdy byli s cristeros příbuzní. Pokud byli zajatí agraristé oběšeni, věšeli jim cristeros na nohy pytlík hlíny s nápisem: "Kvůli ní jsi ztratil svou duši. Tady máš svoji půdu". Cristeros je považovali za zrádce, federálové jimi pohrdali pro jejich vojenskou nezkušenost. Často agraristy využívali jako předvoj, který v případě nebezpečí opustili. Generalita byla tvořena bývalými Carranzovými revolučními generály, výjimkou bylo několik málo villistů a ještě méně zapatistů. Dle zákona měli muži do vojska vstupovat dobrovolně, pouze svobodní či vdovci, na dobu nejméně tří let. Žádná z těchto podmínek však nebyla plněna, zvlášť ne dobrovolnost. Denní mzda vojáka činila 40 centavos (pokud došly peníze z hlavního města), což bylo více, než mzda dělníka v zemědělství. Byli verbováni dělníci bez práce, venkované, a když bylo nejhůř tak i horníci a zaměstnanci ropného průmyslu, který byl v úpadku. Poměrně početnou část vojska tvořili indiáni kmene Yaqui. Armáda měla 51 bataliónů (po 500 mužích, vyzbrojených puškami a kulomety) pěchoty a 81 regimentů jízdy (regiment tvořilo 475 mužů), dělostřelectvo disponovalo 72 kanony ráže 75 mm, letectvo teprve vznikalo (roku 1929 bylo proti cristeros v Jaliscu nasazeno 57 letadel, většinou zakoupených na dluh od USA - podobně byla zakoupena i další výzbroj pro pěchotu a 5000 koní pro jízdu. Vzhledem k tomu, že velké množství vojáků se v armádě ocitlo nedobrovolně, bylo i v době míru vysoké procento dezertérů (9 000 v roce 1926, stejné množství v roce 1930). Vojáci naposledy bojovali v roce 1923, když došlo ke vzpoře delahuertistů. Tehdy stáli vojáci proti vojákům, stříleli na sebe z dálky a padlých bylo (relativně) málo. Poraženým řadovým vojákům se nic nestalo, byli začleněni do vítězných jednotek. Při boji s cristeros byla situace zcela jiná. Povstalci měli nedostatek nábojů, proto stříleli z velké blízkosti a ztráty federálů byli při bojích mnohem větší, než při střetech v roce 1923. Jestliže byli vojáci zajati, hrozila jim poprava 176  (jestliže byli zajati cristeros, mohli si být popravou jisti. Pokud to byli velitelé, tak byli ještě před smrtí mučeni, aby od nich armáda získala strategické informace). V roce 1928 proto z řad vojska dezertovalo 28 000 vojáků a v první polovině roku 1929 to bylo 21 000 mužů. Mnozí vojáci navíc holdovali alkoholismu a kouření marihuany. Protože vojsko nemělo svoji intendanční službu, putovaly s vojáky ženy "vojačky" (soldaderas), které pro ně zajišťovaly stravu zabavováním z okolních vesnic a statků. Díky své minulosti (carranzisté, tedy antiklerikálové) byli generálové v boji proti církvi pravou rukou vlády. Generál Eulogio Ortiz nechal popravit vojáka za to, že nosil na krku škapulíř. Někteří důstojníci vedli své vojáky do boje za pokřiku: "Ať žije satan!".  177

      11. února 1927 poslal biskup González y Valencia z Říma pastýřský list, který obsahoval požehnání pro cristeros bojující na území jeho diecéze (Durango). Zdůraznil zde právo postavit se silou proti tyranovi. List však neobsahoval stanovisko Svatého Otce a byl napsán mimo Vatikán. Pius XI. se oficiálně o cristeros nikdy nevyjádřil. Mons. González, ještě před zasláním listu, konzultoval otázku dovolenosti s Arthurem Vermeerschem SJ, profesorem Gregoriánské university, s P. Novalem, s P. Marettem a ostatními odborníky v oboru kanonického práva. I kardinál Gasparri mu tehdy řekl, že katolíci mají na použití zbraní právo. Výsledky svých konzultací zaslal arcibiskup González Biskupskému výboru.  178 

      V únoru 1927 se povstalci v Jaliscu znovu soustředili do geril a opět zahájili boj. 11. března zde generál Amaro zahájil rozsáhlou ofenzivu federálů. O čtyři dny později se vrátil do hlavního města, protože považoval operaci za téměř dokončenou. Avšak 23. března se do oblasti Los Altos musel vrátit generál Fereira se čtyřmi jednotkami a došlo zde k tvrdým bojům v Cuquío, Valle de Guadalupe, Jalostotitlán a San Julián. 179  Podobná byla situace i ve zbytku státu Jalisco, v Colimě, Guanajuatu a Guerreru. Americký vojenský atašé ve své zprávě uvádí, že v období od 23. ledna do 7. března došlo ke 139 vážnějším bitvám (bitvou rozumíme několikahodinový boj stovek mužů) a že povstalci i nadále ovládají sever státu Jalisco, jih Zacatecas, jih Duranga a celý Nayarit.  180

      Zatímco Calles chce za jakoukoliv cenu dovést boj až do vítězného konce, Obregón si uvědomuje nebezpečí, které náboženský konflikt znamená pro vládnoucí revoluční garnituru i pro celé Mexiko, v jehož čele by v roce 1928 rád znovu stanul. Prostřednictvím svého zástupce Eduarda Mestre organizuje tajná jednání s biskupy a snaží se je i Callese dovézt k dohodě. Biskupové Ruiz y Flores a Pascual Díaz byli vždy přesvědčeni o jeho dobré víře a vždy se zájmem studovali jeho návrhy. První jednání se uskutečnilo v březnu 1927, kdy Mestre nabízel biskupům, že jestliže bude zrušen interdikt, dává své čestné slovo, že antiklerikální opatření nebudou aplikována. Biskupové odpověděli, že Řím rozhodl, že je třeba změnit zákon, a ne spoléhat se na nějakou osobu. Oni sami se nijak nepodílejí na povstání, ale katolíci mají na to právo. Obregón poté navrhoval, že jestliže bude ihned obnoven kult, je přesvědčen, že Kongres represivní zákony nepotvrdí. Na to však biskupové nemohli přistoupit. Obregón je vyzval k umírněnosti, s tím, že vláda nemůže jednoduše ustoupit, protože by ztratila prestiž. Calles se mezitím Obregónovo jednání snažil zmařit. Se stejnou nelibostí nesla jednání biskupů s Obregónem i Liga na obranu náboženské svobody. 181

      1. dubna 1927 byl v Guadalajaře zatčen Anacleto González Flores, vůdce Lidové unie. Poté byl mučen v přítomnosti generála Fereiry a následně popraven. 182  Jeho pohřbu se zúčastnila většina obyvatel města. 19. dubna vůdce cristeros P. Reyes Vega podnikl s 500 cristeros útok na vlak v oblasti La Barca, který převážel 120 000 pesos a zlato (to mělo být použito na nákup zbraní, avšak bohatý katolík, který měl nákup zprostředkovat, se s penězi ztratil). 52 vojáků se však při útoku krylo mezi cestujícími, takže 30 z nich přišlo o život. Povstalci nakonec vlak zapálili. Tisk toho využil a poukazoval na barbarství cristeros. Vláda dala vše za vinu biskupům a vyhostila je ze země. Od tohoto okamžiku vojsko začalo užívat taktiku koncentrací, použitou Američany na Kubě a na Filipínách (1898). Bylo vymezeno určité území, ze kterého během dané doby museli všichni obyvatelé odejít pryč. Každý, kdo tam byl později přistižen, byl bez jakéhokoliv vyšetřování zastřelen. Dobytek byl naložen do vlaků a odvezen spolu s úrodou do hlavního města. Zvířata, která nemohla být odvezena, byla postřílena kulomety. Vesničané tak byli nuceni putovat do neznámých míst, hledat si nouzová přístřeší a trpěli hladem. Zabíjení, vypalování, znásilňování a rabování - to vše vedlo k tomu, že ti, kteří až dosud váhali, se připojovali ke cristeros. Vláda, která tímto způsobem chtěla vesničany zastrašit a potrestat je za jejich bezvýhradnou podporu povstalcům (jestliže opomineme zisk, kterým toto rabování přinášelo jednotlivým generálům a to, že takto byl zajišťován přísun potravin do hlavního města), proti sobě venkovany ještě více poštvala a kromě agraristů měla na venkově již jen samé nepřátele. Než být vydáni na pospas řádícím vojákům, dávali mnozí muži raději přednost boji po boku cristeros. K rozhodnutím připojit se k povstalcům přispívaly i častá zatčení a následné popravy kněží na venkově. Od koncentrací si vláda slibovala rychlý konec povstání - 25. května generál Amaro prohlásil, že válka by měla být u konce do 14 dnů. V tuto dobu někteří vůdci povstalců odjeli do USA, ostatní se skrývali. Vláda, jistá si svým vítězstvím, přemístila některé jednotky na jih státu Jalisco a do Colimy, takže tamní cristeros byli pod neustálým tlakem, nepřetržitě na útěku. V červnu znovu vypukla v oblasti Los Altos (sever státu Jalisco) povstání a generál Amaro musil opustit stát Colima a přemístit se opět sem. Od února do května vypukla další povstání ve státě Guanajuato, povstalci bojovali i ve státech México, Morelos a v samotném federálním distriktu, v blízkosti hlavního města. Ve státě Guerrero bojovalo v květnu 1927 na 3500 cristeros, ve státě Puebla byly jen malé skupiny povstalců, stejně jako ve státě Oaxaca, takže nepředstavovaly pro vládu žádný vojenský problém - cristeros však zde byli i přesto, že ve státě Oaxaca církev nebyla pronásledována! Ve státě Durango nadále úspěšně působili povstalci ze Santiago Bayacora, putující po horách i se svými rodinami. Připojily se k nim další skupiny. Vláda jim dala dvouměsíční lhůtu pro přijetí amnestie - cristeros se chovali, jako by tuto amnestii chtěli přijmout a využili lhůtu k zásobení se potravinami. I ve státě Zacatecas se bojovalo. Zde se dokonce někteří agraristé, pobouření jednáním vládního vojska, rozhodli připojit k povstalcům. Cristeros zde od května kontrolovali několik okresů, ve kterých neměli žádné protivníky, vyjma tří vládních posádek, jejichž vojáci však na povstalce po několik měsíců vůbec neútočili. Toho cristeros využili k vytvoření vlastní vlády. Státy Durango a Zacatecas byly těžko přístupné, a vláda proto tamní povstání nepovažovala za nebezpečná pro federaci. Ve státě Colima (stejně jako v Durangu) to byli nejen muži, ale i ženy a děti, kteří před vojáky uprchli do hor. Od února zde povstání mělo všeobecný charakter. V dubnu sem byly staženy jednotky ze severu státu Jalisco. Problémem povstalců nebyl nedostatek pušek, ale nábojů. Poslední vystříleli v květnu. Pak museli i se svými rodinami prchat před vojáky po horách, sužováni deštěm a zimou v nadmořské výšce 3000 metrů. Největší ofenzivu proti nim řídil generál Amaro od 6. do 29. června, za podpory letectva a horského dělostřelectva. V červenci vojáci překvapili velitele cristeros shromážděné v Telcruz. Těm se nakonec podařilo uprchnout - ne však jejich ženám, které byly znásilněny. V srpnu se situace obrátila ve prospěch povstalců, když jim z Guadalajary byly dopraveny náboje, pašované ze zbrojovek v Ciudad de México prostřednictvím Ženských brigád sv. Jany z Arku (Brigadas femeninas Santa Juana de Arco, zkratka "BB"). O založení takovéto organizace usiloval již Anacleto González Flores a kontaktoval proto, začátkem roku 1927, Unii katolických zaměstnankyň (Unión de Empleadas Católicas). První brigáda, čítající 17 dívek, vznikla 21. června 1927. Za necelý rok měly BB již 10 000 členek a působily nejen na území Lidové unie, ale měly svou síť i podél cesty do hlavního města, a zejména v něm. Jejich úkolem bylo získávat náboje pro cristeros (někde učily cristeros, jak zacházet s novými náložemi) a tyto jim také dopravovat, zjišťovat informace o pohybu federálních jednotek (a o plánech jejich velitelů, což zjišťovaly při rozhovorech s těmito na různých zábavách), starat se o raněné, zprostředkovat kontakty mezi povstaleckými velitely. Vláda o existenci brigád až do jara 1929 vůbec nevěděla. V případě potřeby neváhaly členky BB sáhnout k fyzickému násilí, zejména proti donašečům.  183 V dubnu, květnu a v červnu se objevila povstání v západní části státu Michoacán - v červnu a v červenci tam vypukla řada dalších povstání.  184 Oblast v okolí Coalcománu a celé pobřeží státu se ocitlo v rukou cristeros - k povstalcům se připojili mnozí místní velitelé policie a milice. Celá tato zóna se na tři roky stala opravdovou autonomní republikou, do které vláda čas od času vyslala velké jednotky, čítající několik tisíc mužů. Vládní vojáci však byli vždy nuceni odtáhnout se značnými ztrátami, v polovičním nebo i nižším počtu. Tajná katolická organizace "U", působící v Jaliscu a Michoacánu, kontaktovala koncem května 1927 Jesuse Degollada, aby ho pověřila organizací boje. Tak začala vznikat Degolladova proslulá Jižní divize (División del Sur). 185 

      Obyvatelstvo jednoznačně stojící na straně povstalců neumožňovalo vojsku budovat stálé posádky na venkově. V oblastech ovládaných povstalci byly vojenské posádky v hlavních městech (Guadalajara, Colima, Durango, Chilpancingo). Z těchto posádek byly podnikány krátkodobé výjezdy, vojáci se pak vraceli do hlavních měst. Mexické revoluční vlády se řídily radami amerických a evropských vojenských škol. Základem vojska měla být dobře pohyblivá pěchota, informovaná letectvem, podporovaná dělostřelectvem a zabezpečovaná železnicí a po silnicích. S jízdou moderní armády již nepočítali. Ta v bojích mexické armádě chyběla - železnic bylo poměrně dost, avšak silnic jen málo, v některých oblastech se pěchota pohybovala jen obtížně a někam se nedostala vůbec. Naproti tomu cristeros disponovali kvalitní jízdou, což jim usnadnilo vítězství v řadě bitev. Když generál Amaro v letech 1926 - 1927 objevil důležitost jízdy, nechal z USA dovézt množství koní - ti však nebyli zvyklí na drsné mexické podnebí a mezi vojáky bylo jen málo dobrých jezdců. Neschopnost dosáhnout vojenského vítězství vedla vojáky ke stále větší brutalitě vůči venkovskému obyvatelstvu - jakýkoliv náboženský úkon byl trestán smrtí, každý kněz přistižený na venkově byl zastřelen. V červenci 1927 počet cristeros čítal asi 20 000, zatím bez centrálního velení. Jejich největší oddíly měly několik stovek mužů. Lidová unie zajišťovala pro povstalce na svém území výzbroj a informace a vytvářela základy civilní vlády. Liga na obranu náboženské svobody, která povstání vyhlásila, nebyla schopna své sliby plnit (zajistit peníze na zbraně, zorganizovat povstání na severu v Ciudad Juárez). Přesto však chtěla povstání řídit. V červenci 1927 pověřila generála Enriqua Gorostietu, aby velel povstání v oblasti státu Jalisco. Ten byl důstojníkem v armádě Porfiria Díaze, nějakou dobu pobýval i v USA a bojoval po boku Victoriana Huerty. Příčilo se mu připojit se ke carranzistům a nový režim neměl v oblibě. Nábožensky byl lhostejný, nejbližší mu byl liberalismus 19. století. Liga mu slíbila 3000 pesos ve zlatě měsíčně a v případě smrti 20 000 pesos jeho manželce (které byly skutečně v roce 1929 vyplaceny). 186

      K dalšímu jednání mezi vládou a církví došlo v červenci a srpnu 1927 v americkém San Antoniu. Aby jednání mělo větší šanci na úspěch, dosáhl Obregón toho, že byla zmírněna persekuce (to se netýkalo boje proti cristeros), byli propuštěni zatčení aktivisté Ligy a byla částečně tolerována činnost duchovních. Mestre jménem vlády předložil biskupům následující návrh: 1) Biskupové se mohou vrátit do země, jestliže v poté následující dvou týdnech zruší interdikt. 2) Po příchodu do svých diecézí se biskupové nechají zaregistrovat před státními orgány - to výhradně pro statistické účely, není to výrazem podřízení církve civilní moci, jak to již dříve vyjádřil prezident. 3) Vláda poté prohlásí, že se přesvědčila o tom, že episkopát respektuje zákonné autority a zaručuje církvi podmínky, aby se mohla věnovat svému poslání. Tisk již psal, že mír je blízko. Ale komise mexických biskupů stejně jako komise biskupů v Římě doporučily dohodu nepodepsat, protože nejsou dány dostatečné záruky od okamžiku, kdy by se církev podřídila zákonu. Svatý Otec pro příště stanovil, že jestliže vláda písemně předloží přijatelné podmínky podepsané příslušnými činitely, požádá se o jednoměsíční lhůtu na odpověi. Poté má být návrh zaslán každému biskupovi a Lize, tito mají písemně zaslat svůj názor na vládní návrh. Návrh i připomínky biskupů a Ligy se zašlou Svatému Otci a vyčká se na jeho rozhodnutí. Zprávy o jednání se opět objevily v tisku. To přimělo vládu, aby popřela, že k nějakým jednáním dochází. Napříště se rozhovory mezi zástupci státu a církve konaly v mnohem větším utajení. Řím od instrukcí daných v srpnu 1927 ustoupil, Liga již nebyla informována o jejich průběhu ani biskupové jí naklonění. 187

      Generálu Gorostietovi se podařilo setkat s prvními cristeros až po dvou měsících, v řijnu 1927. Pustil se ihned do práce a do února 1928 urazil 4500 kilometrů, jmenoval 215 velitelů a svedl 17 bitev, ve kterých padlo 79 cristeros a 789 federálů.  188  Ovládal sever státu Jalisco a jih státu Zacatecas - tyto oblasti byly zcela pod kontrolou povstalecké správy, bráněny jednotkami domobrany, zatímco Gorostieta mohl bojovat jinde. Generálova popularita rychle vzrostla, takže se ho Liga pokusila zbavit velení - to se jí však nepodařilo. Díky setkání s cristeros se z liberálního agnostika stal, svým způsobem, křesťanem. 189  Ve státě San Luis Potosí byla všechna moc v rukou revolučního generála Cedilla. Udržoval neustále v pohotovosti tisíc agraristů, aby v případě potřeby mohli ihned zasáhnout. Aby se lid uklidnil, zastavil Cedillo ve státě pronásledování církve. Přesto zde působila menší skupina povstalců, pro kterou pašovaly náboje členky skupiny Esther ze San Luis. Malé skupiny povstalců působily i ve státech Coahuila a Chihuahua; v Tamaulipas a v Nuevo León museli povstalci ukončit své aktivity v únoru 1928. Ve druhé polovině roku 1927 v okolí hlavního města ve státech México a Morelos bojovalo asi 1500 cristeros. Ve státě Guerrero operovalo na dvacet povstaleckých oddílů, celkem přibližně 3500 mužů - v srpnu 1927 přešli povstalci do ofenzivy a obsadili řadu městeček, federálové na podzim část z nich získali nazpět, avšak jen do listopadu. První povstání většího významu se objevilo i ve státě Puebla. V listopadu 1927 zde bylo poraženo 250 cristeros, vůdce s jedenácti spolubojovníky popraven v hlavním městě. Menší skupiny (celkem asi 500 mužů) zde i potom vázaly vládní jednotky. Stát Hidalgo byl dějištěm jen menších bojů, stejně jako Veracruz a Tabasco. V červnu 1927 přerušili cristeros v Durangu klid zbraní, dohodnutý dříve s novým místním velitelem federálů, když zjistili, že zdaleka nejsou sami, kdo bojují. Vláda již nebyla schopna poskytovat ozbrojenou ochranu americkým důlním společnostem, takže těžba musela být zastavena. Generál Jesús Degollado, pověřený Lidovou unií, se ujal organizace bojů v Jaliscu. Náboje pro jeho Jižní divizi přinášely dívky z Ženských brigád z Guadalajary. K bojovým akcím byly povolávány i vzdálené oddíly cristeros, postupovalo se dle přesných itinerářů a dle strategických pravidel - obsazování vrcholů, používání průzkumu, zajišťování týla. Problémem bylo dobývání kostelních zvonic, které se stávaly posledním útočištěm federálů. Chybějící dělostřelectvo se cristeros snažili nahrazovat bombami domácí výroby, naftovými zápalnými náložemi, a užívali také paprikový prášek. Rozhodující byl moment překvapení a rychlé přesuny. Území bylo rozděleno do teritorií, obranu každého z nich měl na starost jeden povstalecký regiment, který se na něj vracel po každé dokončené operaci.  190  Cristeros pokračovali v bojích i v Colimě, v Michoacánu,  191 v Querétaru a v Guanajuatu. V Los Altos (Jalisco), kde v dubnu 1927 zůstalo ve zbrani sotva 1500 povstalců (oproti tisícovkám v lednu), jich v červenci bylo 3000; obyvatelstvo zde po všech stránkách pomáhalo cristerům. Federálové se mstili na civilistech - popravovali starosty, zapalovali kostely a používali taktiku koncentrace obyvatelstva. 192

      V listopadu 1927 přichází do Mexika nový velvyslanec USA, Dwight Morrow. Již během roku 1927 Spojené státy dosáhly svého, pokud jde o zajištění práv a majetku amerických ropných společností - vše se dělo tajně, aby nebyla podkopána prestiž Callesovy vlády. Amerika měla zájem na silné a stabilní vládě v Mexiku, aby bylo možno pokračovat v těžbě ropy a aby tato vláda byla schopna splácet americké pohledávky. Američané proto měli zájem na co možná nejrychlejším ukončení náboženského konfliktu. Za Řím vedl jednání P. J. J. Burke, Morrow byl prostředníkem. První pokus, počátkem roku 1928, opět ztroskotal, protože informace o jednání znovu pronikly do tisku, takže Calles jednání přerušil. 193

      P. Burke v březnu zaslal Callesovi dopis s následujícím obsahem: Burke je na základě svědectví důvěryhodných osob přesvědčen, že Callesovi nikdy nešlo o zničení církve ani o to, zabránit jí ve výkonu jejího duchovního poslání, a že smyslem ústavy i zákonů je pouze zabránit kléru vměšovat se do politických záležitostí, ne však věnovat se péči o duše. Naproti tomu biskupové věřili, že ústava a zákony, zvláště ty, které nařizují registraci duchovních a umožňují státu stanovit nejvyšší počet kněží, jestliže budou aplikovány v nepřátelském duchu, ohrožují existenci církve a dávají státu moc kontrolovat církev i v duchovní oblasti. Dále Burke vyjadřuje přesvědčení o vlastenectví mexických biskupů a jejich touze po trvalém míru a po ukončení interdiktu, jakmile to bude možné. Poté navrhuje Callesovi, aby učinil prohlášení, že smyslem ústavy ani zákonů (ani jeho vlastním úmyslem) není zničení církve, a aby se zabránilo zneužívání zákonů v neprospěch církve, je připraven setkávat se pravidelně s hlavou mexické církve. Calles odpověděl, že, jak řekl již při jiných příležitostech, cílem vlády není zničit jakoukoliv církev ani vměšovat se do jejího duchovního poslání a je vždy připraven vyslechnout každého, kdo by byl zákony nespravedlivě postižen. Následovalo setkání P. Burke a Callese v San Juan Ulúa (Veracruz). Na závěr prezident prohlásil: "Doufám, že Vaše návštěva je znamením začátku nové éry života mexického lidu." 194  Aby se pro dohodu podařilo získat episkopát, pozvala vláda 15. dubna 1928 veřejným prohlášením biskupy co nejsrdečněji k návratu do země. Mons. Díaz toto prohlášení uvítal s nadějí, že Mexičané budou moci opět svobodně vyznávat svoji víru. Tuto vstřícnost biskupů odsoudila Liga, čímž ztratila sympatie většiny episkopátu. 22. dubna 1928 zemřel arcibiskup Mora y del Río, některými považovaný za hlavního odpůrce vyjednávání s vládou. 17. května se sešel tajně arcibiskup Ruiz y Flores, nový předseda biskupského výboru, s prezidentem Callesem. Oba se předběžně dohodli na dalším postupu. Arcibiskup Ruiz by zhotovil duplikát obou dopisů, které zaslal P. Burke Callesovi, Calles by zase vystavil kopii své odpovědi P. Burkemu. V případě, že by episkopát souhlasil, vše by se zveřejnilo. Mons. Ruiz požádal nuncia (Fumasoni - Biondi), aby zprostředkoval souhlas Říma. Pius XI. se však s arcibiskupem chtěl setkat osobně. 195 

      Liga na obranu náboženské svobody neznala podrobný obsah těchto jednání, ale bylo jasné, že se většina episkopátu i vláda snaží dosáhnout dohody. Její zástupci proto 31. května 1928 zaslali papeži dopis, podepsaný také Kolumbovými rytíři, Sdružením katolické mládeže (ACJM), Katolickými odbory (CCT), Sdružením rodičů (Asociación de Padres de Familia), mariánskými sdruženími, Katolickými studenty a dalšími organizacemi. V dopise vyjádřili svoji důvěru papeži, zároveň však důrazně varovali před uzavřením kompromisní dohody, která má spočívat na dvou bodech: okamžité obnovení kultu biskupy a slib ze strany pronásledovatelů, že postupně zruší antiklerikální zákony. Osoby, které v náboženském konfliktu vidí jen obtíž a chtějí, aby byl co nejdříve za jakoukoliv cenu obnoven mír, sledují pouze svůj vlastní prospěch a za svoji víru nikdy nebojovali a nikdy za ni bojovat nebudou. Těch však naštěstí není většina. Uzavření kompromisní dohody by mělo vážné důsledky. Mezi katolíky by se rozšířil pocit porážky a ti, kteří nyní bojují, by se již nechtěli podílet na dalším zápase o práva církve. Církev by ztratila všechen vliv ve společnosti, nemohla by se vyslovovat k řešení sociálních problémů splečnosti. Dalším důsledkem by byla ztráta důvěry v hierarchii, která nejprve energicky odmítla Callesův zákon a vyhlásila interdikt, aby se nyní svým pronásledovatelům podřídila, čímž přijde nazmar krev a oběti mnoha synů církve. Na základě dosavadních zkušeností nelze předpokládat, že se vláda bude uzavřenou dohodou řídit - bude jí zcela jedno, že ji svět označí za bezectnou. Pronásledovatelé budou triumfovat, když se církev bude musit podřídit zákonům, proti kterým bojovala. Přestože pronásledování tvrdě doléhá na věřící, nechtějí tito mír za cenu provizorní a nedostatečné dohody. Rozmach našeho ozbrojeného hnutí nám dává naději, že vláda bude přinejmenším nucena náboženskou otázku skutečně řešit. Je pravda, že v našem hnutí jsou patrny prvky únavy a nespokojenosti. To však pramení z obav z unáhlené dohody. Pisatelé připomínají, že Svatý Stolec odmítl Callesův zákon a zákázal takové kroky, které by u věřících mohly vzbudit zdání podřízení se tomuto zákonu. Dopis je zakončen přáním, aby Bůh dopřál Svatému Otci ještě mnoho let a prosbou o požehnání. 196

      V únoru 1928 velel generál Enrique Gorostieta, stojící v čele Národní Gardy (Guardia Nacional), povstalcům na území států Jalisco (los Altos), Nayarit (sever), Aguascalientes, Zacatecas (jih), Querétaro a od června 1928 i povstalcům v Guanajuatu. Liga ho nakonec byla nucena uznat jako vrchního velitele. V polovině roku 1928 bylo ve zbrani 25 000 cristeros, z toho 6000 v los Altos (Jalisco), 197  3000 na západě Jalisca, 198  2000 v Nayarit, 8000 na západě státu Michoacán, 199  2500 ve státě Guanajuato, 2000 v Aguascalientes, 3000 v Zacatecas, 1200 ve státě México, 1000 v Oaxace, 700 ve Veracruz, 1000 v Pueble, 2000 v Durangu, 200  3000 v Guerreru a stovka povstalců v Tabascu. 201

      8. června 1928 bylo v Osservatore Romano popřeno, že by Pius XI. oficiálně udělil zvláštní požehnání a odpustky těm, kdo bojují se zbraní v ruce v Mexiku a na jiných místech. Biskup González y Valencia, zastánce cristeros, který zastupoval mexický Biskupský výbor při Svatém Stolci, byl požádán, aby odešel z Říma (na základě obvinění, že tendenčně informuje Vatikán). 1. července 1928 byl Álvaro Obregón znovu zvolen mexickým prezidentem. V Římě díky tomu převládlo přesvědčení, že je možné přistoupit na kompromisní dohodu. Mexický tisk byl plný článků o blížícím se míru. Avšak generál Obregón byl 17. července zabit katolíkem José de León Toralem, snad zmanipulovaným Callesovými lidmi.  202  Tak došlo ke zpomalení jednání mezi církví a vládou. Řím měl mnohem větší důvěru k Obregónovi, se kterým měl jako s prezidentem již zkušenosti, než ke Callesovi, a tak při jednání s jeho vládou více vyčkával. 1. září 1928 vystoupil generál Calles s velmi vstřícným projevem. Tvrdil, že čas vůdců v Mexiku je již u konce a že je třeba vytvořit parlamentní demokracii, ve které by měly své místo všechny politické skupiny včetně reakce, dokonce včetně klerikální reakce. To vedlo umírněné katolické kruhy k tomu, že opět předložily parlamentu žádost o zrušení antiklerikálních ústavních článků. To se ovšem nestalo. V listopadu dal Řím biskupům na vědomí, že bude pokračovat v jednáních, jestliže mexická vláda oficiálně pověří vyjednáváním svého zmocněnce a pokud budou reformovány zákony a ústava. 21. listopadu se biskupové rozhodli vydat pastýřský list, psaný velmi smířlivým tónem. Chválili v něm Callesův zářijový projev a žádali pouze přátelské oddělení církve a státu. 203

      V polovině roku 1928 kontrolovala Jižní divize generála Degollada jih státu Nayarit, západ a jih Jalisca, Colimu a západ Michoacánu. Od poloviny srpna přebírají iniciativu cristeros - jak uvádějí i američtí vojenští pozoravatelé. Bojuje se na stejných územích, jako v první polovině roku. 204  V řijnu přináší tisk informaci o 78 bitvách jen ve státě Jalisco! V listopadu vládní činitelé přiznávají, že jejich jednotky jsou v neustálé defenzivě a často poráženy. V prosinci tisk informoval o 114 bitvách. V tuto dobu byly zprávy z Jalisca tak alarmující, že sem generál Amaro nechal přemístit další jednotky, takže jich zde bylo 17 (zatímco v létě 1927 jen 10). Začátkem ledna 1929 federálové zahájili dosud největší koncentraci obyvatelstva, zahrnující většinu území států Jalisco, Michoacán, Aguascalientes, Zacatecas, Guanajuato a Querétaro. K tomu sem byly shromážděny jednotky z ostatních částí republiky, letectvo a dělostřelectvo. Celkem 75 000 rodin bylo nuceno opustit své domovy. Mnoho lidí bylo zabito na cestě jen proto, že byli katolíci, ženy znásilňovány, majetek obyvatelstva ukraden vojáky, potraviny odvezeny. Vyhoštění byli často nuceni nocovat pod širým nebem, vyhladovělí, v zimě a dešti. Povstalcům tak měl být znemožněn přísun potravin. Generál Gorostieta však s touto variantou počítal a nechal předem připravit zásoby a vytvořil distribuční síť. Přestože dopad této akce byl pro civilní obyvatelstvo strašlivý, vojenský účinek byl nulový a represe způsobily, že k povstalcům se připojili další. V lednu bylo svedeno 135 bitev. Když v únoru 1928 chtěl generál Figeroa s osmi jednotkami vyčistit Los Altos od povstalců, 5000 cristeros se rozptýlilo. Po jeho odchodu se znovu shromáždili k boji. V lednu 1929 ve státě Colima vstupovali cristeros v noci do hlavního města (Colima) a třikrát se přitom střetli s vojáky; k útokům na vlaky zde docházelo téměř denně, Colima byla bez elektřiny - vláda sem byla nucena povolat dva batalióny jako posily. Ve státě Michoacán pokračovali povstalci v boji i přes odpor kléru, který se řídil instrukcemi arcibiskupa Ruiz y Florese - chyběla zde však organizovaná podpora ze strany civilního obyvatelstva, jaké mohli využívat povstalci v Jaliscu. Povstalců zde bylo ještě více než v Jaliscu, avšak neorganizovaných, útočících chaoticky. Železnice zde přestaly fungovat, orgány státní správy opustily i větší města (Zamora). V polovině února byla federální vláda nucena snížit o 30 % platy státních zaměstnanců, aby získala další prostředky na vedení války. Generál Gorostieta v srpnu 1928 vydal rozkaz systematicky útočit na komunikace, aby došlo k ochromení ekonomiky. Od září 1928 proto na většině tratí jezdily vlaky jen jednou denně, vojsko muselo střežit mosty, tunely i železniční stanice. Dle tisku došlo od 1. října do 31. prosince k 31 útokům na vlaky v šesti státech republiky. Někteří poslanci se v parlamentu pozastavují nad tím, proč se za dva roky nepodařilo povstalce porazit, a docházejí k závěru, že není možno zabít desetitisíce obyvatel Jalisca, ale je třeba jim ukázat, že cílem revoluce je zlepšení materiální i morální úrovně lidu. Americký konzul v Guadalajaře (stejně jako velvyslanec Morrow) sděluje ve své zprávě, že přes všechno úsilí prezidenta i místních ozbrojených sil není možné dosáhnout pacifikace státu bez předchozího vyřešení náboženské otázky.  205

      V prosinci 1928 je zvolen prozatímním prezidentem Emilio Portes Gil (do února 1930), prosazený do tohoto úřadu Callesem, který má i nadále reálnou moc. V lednu 1929 se v tisku objevily zprávy, že vláda vydala příkaz zastavit policejní i soudní stíhání kněží i laiků, kteří porušují zákon. 1. února vláda tajně požádala guvernéry, aby zajistili propuštění všech vězněných duchovních. Ve stejnou dobu v parlamentu obregonisté zpochybnili válku proti cristeros - označili ji za tažení proti mexickému národu. 206

      Již dříve se spory mezi callisty a obregonisty stále více zostřovaly. Obregonisté smrt svého vůdce dávali za vinu Callesovi. Vojenští velitelé spojení s obregonisty, nespokojení s centralizací armády (jež znamenala ztrátu jejich vlivu v jednotlivých regionech, protože od nynějška mohli být generálové překládáni z místa na místo) v čele s generálem José Gonzalo Escobarem, se rozhodli pro vzpouru, která začala v březnu 1929. Na počátku vzpoury bylo ve zbrani 25 000 escobaristů - tři jednotky ve Veracruz byly rychle poraženy, většina se držela o něco déle na severu (Sonora, Chihuahua, Coahuila a Durango). Počítali s tím, že se k nim připojí cristeros, jakmile odmítnou antiklerikální články ústavy. Vláda se tohoto spojení obávala, proto se Portes Gil snažil vyjednávat s generálem Gorostietou - k žádným jednáním mezi nimi však nedošlo. Pro escobaristy i pro cristeros byly uváhy o vzájemné spolupráci účelové. Obregonisté byli sice ve svém antiklerikalismu mírnější než callisté, ale kdyby při povstání nutně nepotřebovali podporu katolíků, jistě by se změnou ústavy v jejich prospěch tak lehce nesouhlasili. Toho všeho si byl generál Gorostieta vědom. Spolupráci s escobaristy se však nebránil - Calles byl nepřítelem číslo jedna. Gorostietovou podmínkou však bylo, že cristeros nikdy nebudou ve společných jednotkách s escobaristy ani nebudou podléhat jejich velitelům. Obával se, že by si cristeros mohli lehce osvojit zlozvyky revolučních vojáků. Vláda i escobaristé se snažili získat církev na svou stranu. Episkopát nové povstání nepodpořil. Většina vojska zůstala věrná vládě a USA odmítly povstalcům prodávat zbraně. Escobaristé byli příliš nedůvěřiví, takže cristerům nikdy žádný vojenský materiál neposkytli - k vlastní škodě. Calles se nechal jmenovat tajemníkem války a stáhl ze středu a východu země všechny jednotky (místo nich byli proti cristeros mobilizováni agraristé) a postavil proti escobaristům na severu 35 000 vojáků - vlaky přepravující povstalecké vojáky byly navíc bombardovány americkými letadly. Vojáci bojující za Escobara nebyli na jeho vítězství nijak zvlášť motivováni - nebyl zde ideál, pro který by bojovali. Vláda odstranila všechny činitele, kteří byli s povstalci nějak spojeni. Boje stály život asi 2000 vojáků (escobaristů a federálů). Pro vítězství vlády byla rozhodující podpora USA a podpora agraristů na venkově. Vojsko bylo poté podřízeno přísné disciplíně a po čase bylo dosaženo úplného vytěsnění armády z aktivního politického života.  207

      V únoru 1929 došlo k neúspěšnému útoku cristeros na vlak prezidenta Gila. Několik biskupů, aby ukázali svoji dobrou vůli, tento čin odsoudilo a při této příležitosti i politické vraždy vůbec. Portes Gil požádal Morrowa, aby zprostředkoval další jednání s církví. Vláda ve střetu s escobaristy zvítězila, avšak ekonomická situace, vážná již v době ekonomické krize let 1926, 1927 a 1928, byla nyní katastrofální. Jediné, co vládě zatím umožňovalo přežívat, byla ekonomická i vojenská podpora Spojených států. Poté, co bylo zlikvidováno povstání escobaristů, vyvstala callistům další, zřejmě ještě větší, hrozba. V roce 1929 měl být zvolen nástupce prozatímního prezidenta Gila. Na tento úřad kandidoval také José Vasconcelos, obregonista, známý spisovatel. Ve volební kampani dosáhl značné popularity, lid ho považoval za nového Madera. Calles by samozřejmě nepřipustil jeho zvolení - hrozilo však, že získá velkou popularitu, vyhlásí povstání a spojí se s cristeros. Do této doby cristeros neměli vlastní politickou reprezentaci, pocházeli v drtivé většině z venkova. Dohoda s vasconcelisty by znamenala spojení venkova a jistých městských vrstev, což by smrtelně ohrozilo moc callistů. Toho si byl vědom Calles, Vasconcelos i Gorostieta. Vláda proto nutně potřebovala uzavřít dohodu (a tak eliminovat cristeros) ještě před prezidentskými volbami. Jednání byla přísně tajná. 2. května Portes Gil poskytl rozhovor americkému novináři Dubosovi, ve kterém vyjádřil přesvědčení, že na povstání cristeros se podílejí jen kněží pochybné pověsti, klérus je k němu většinou indiferentní a církvi nelze přičítat za tuto rebélii odpovědnost. Zároveň vyjádřil uspokojení nad tím, že církev nepodpořila vzpouru escobaristů. V tutéž dobu ve Washingtonu arcibiskup Ruiz y Flores prohlásil, že církev je plně připravena spolupracovat s vládou na společném dobru. 8. května biskup Banegas vydal pastýřský list, ve kterém vyzval věřící, aby se drželi v mezích pořádku a modlili se za mír. Podobně se vyjadřovali i další biskupové. Koncem měsíce byl Mons. Ruiz y Flores jmenován apoštolským delegátem, aby vyjednával s Mexickou vládou. Generál Gorostieta, upozorněný na vývoj situace Ligou, zaslal biskupům výstražný dopis, ve kterém je žádal, aby jasně vyjádřili svůj postoj k povstalcům a aby při vyjednávání s vládou na ně pamatovali. Jestliže episkopát uznává povstání jako legitimní, pak je také povinen s povstalci konzultovat jejich postoj. Jestliže legitimitu povstání odmítá, pak je to zrada, a lze to dokázat. Gorostieta upíral biskupům právo i schopnost zastupovat v jednání celý národ.  208

      Od 3. března do 15. května těžili cristeros z toho, že federálové byli z jejich území odvoláni k boji s escobaristy. Pomocné jednotky složené z agraristů jim nebyly schopny vzdorovat a byly rozprášeny. Ani generál Cedillo, který sem přišel se svými jednotkami, nebyl sto kontrolovat situaci. Generál Amaro, tehdy vůbec poprvé, řekl prezidentu Gilovi, že celý západ ovládají povstalci a že je životně důležité uzavřít s církví nějakou dohodu. V rukou federálů zůstala jen největší města a některé opevněné posádky. V oblastech, které ovládali, zavedli cristeros svoji vládu a administrativu. Generál Gorostieta připravoval spolu s Degolladovou Jižní divizí útok na Guadalajaru, druhé největší město republiky. Pouze ve státech Durango, Sinaloa a Zacatecas měli cristeros za úkol pomáhat escobaristům v boji proti federálům. Ve státě Durango převyšovali cristeros početně escobaristy, kteří se 14. března stáhli před postupujícími callisty mimo území státu. Federálové pak nařídili koncentraci obyvatelstva na jih státu, cristeros se však zásobovali z vlaků, na které útočili. Až do června 1929 povstalci útočili na vládní vojáky a nedopřávali jim oddechu. Podobně tomu bylo i v Zacatecas a na severu Jalisca. Zde někteří agraristé přešli na stranu cristeros. Koncem února se federálové odsud zcela stáhli, povstalci ustanovovali civilní správy a lid je všude nadšeně vítal. 209  Ani po svém návratu se federálové nesnažili zasahovat do území pevně kontrolovaných povstalci - tato situace trvala až do června. Na území kontrolovaném Degolladovou Jižní divizí (jih státu Nayarit, západ a jih Jalisca, Colima a západ Michoacánu) opouštěli starostové věrní Callesovi své úřady a odjížděli i s rodinami do Guadalajary. 19. března mohl generál Degollado napsat Gorostietovi, že celé území je zbaveno nepřátel, s výjimkou železničních tratí. Od 5. do 20. března opustily Los Altos všechny vládní jednotky, cristeros byli obyvatelstvem triumfálně přijímáni. Avšak vzhledem k tomu, že od escobaristů nedostali cristeros jediný náboj, a protože jednotky federálů se vracely ze severu, nebylo dobytí Guadalajary možné. Vláda požádala generála Saturnina Cedilla, aby ovládl oblast Los Altos. V Tepatitlánu měli federálové zřídit svůj generální štáb - utrpěli zde však porážku.  210  Cristeros se takto velkým střetům vyhýbali, neustále však na vládní vojáky útočili, až do začátku května. Aby Calles skoncoval se 7000 cristeros v Los Altos, vyslal sem množství jednotek, letadla a dělostřelectvo, celkem 17 000 vojáků. Do celého Jalisca pak vláda vyslala 35 000 vojáků, dále 4 regimenty do Nayaritu, 8 do Duranga, 7 regimentů a 2 batalióny do Zacatecas, 2 regimenty a 5 bataliónů do Colimy a 11 regimentů a 3 batalióny do Michoacánu - většina mexického vojska byla přesunuta na západ. Gorostieta, pro nedostatek munice, vydal příkaz, aby se cristeros zatím rozptýlili. Na základě zpráv o vyjedávání mezi vládou a církví vydal v květnu 1929 generál Gorostieta příkaz udržovat se v defenzivě. Když se pohyboval v Michoacánu, byl překvapen hlídkou federálů a zastřelen. Ve velení Národní gardy (Guardia Nacional) ho vystřídal generál Degollado, José Gutiérrez y Gutiérrez byl postaven do čela Jižní divize a P. Aristeo Pedroza se stal velitelem oblasti Los Altos. 15. června, když se Cedillo se svými jednotkami začal stahovat zpět do San Luis Potosí (značnou část jeho vojáků tvořili agraristé, kteří museli odejít kvůli práci na svých polích, navíc na vydržování tak velkých jednotek nebyly peníze), propukly v Los Altos znovu boje. Americký vojenský atašé uvádí, že zde od 18. do 28. června došlo k 15 velkým bitvám. 22. května zahájilo 10 000 federálů s dělostřelci a za podpory letectva ofenzivu v Colimě, trvající až do 30. června. Cristeros byli nuceni postupně ustupovat ze svých pozic, působili však federálům značné ztráty. Poslední boje zde ustaly 17. července. V státě Zacatecas neměla vláda dostatek jednotek, aby mohla proti povstalcům zahájit ofenzivu. Většina státu Durango zůstala, i přes příchod 3000 federálů, pod kontrolou cristeros. V Nayaritu se federálové omezili na ochranu hlavního města a železnice, podobná situace byla i v Aguascalientes. Na východě Mexika umožnil odchod vládních jednotek, aby se povstání rozšířilo i zde. Ve státě Guerrero znovu záhájili boj cristeros, kteří odložili zbraně koncem roku 1928 a připojili se k nim další, dokonce i někteří agraristé. Ve státě México byly pomocné vládní jednotky nuceny denně bojovat s povstalci, cristeros bojovali až do uzavření dohody mezi církví a státem i ve státě Morelos. Oddíly povstalců začaly působit i ve státě Puebla, kde, podobně jako ve státě Oaxaca, nebyla církev pronásledována.  211

      V době uzavření dohody mezi církví a státem se povstání cristeros, pokud jde o území kontrolovaná povstalci, nacházelo na vrcholu. Jižní divize a Národní garda na východě čítaly celkem 25 000 cristeros. Dalších 25 000 povstalců, ne vždy dobře organizovaných, působilo na zbylém území Mexika. Avšak bez dodávek munice a finanční podpory nebyli cristeros schopni vládu porazit, protože tato byla ekonomicky, vojensky i politicky podporována vládou USA. Ani callisté však nebyli sto porazit cristeros vojensky. 212

      Řím však byl rozhodnut dosáhnout dohody s vládou. Vatikán vycházel ze svých zkušeností s moderními státy a snažil se ve světě svoji politikou zajistit co nejlepší podmínky pro šíření víry. Počítal s tím, že mexické vlády se mu podaří postupně měnit, přes pasivní nepřátelství až k toleranci a neutralitě. 213

      12. června 1929 se biskupové setkali s prezidentem. Další jednání proběhlo následující dny. Portes Gil byl vystaven tlaku antiklerikálních radikálů. Tejeda, Callesův státní tajemník, mu zaslal telegram, ve kterém kritizoval návrat kléru, který chce obnovit svoji temnou moc nad svědomím a morálkou lidu. A vyzval prezidenta, aby nedovolil, aby ústava a zákony byly pošlapány. Podobné telegramy zasílali také členové zednářských lóží a funkcionáři CROM, tedy ti, o které revoluční vláda opírala svou moc. Gil reagoval prohlášením v tisku, že o ustoupení (od dosavadní ústavy) vůbec nehovořil. V dalším vyjednávání byl prostředníkem opět velvyslanec Morrow. Obě strany měly předložit návrh dohody. 20. června přišly z Říma podmínky Svatého Otce: 1) papež požaduje pokojné a laické řešení, 2) úplnou amnestii pro biskupy, kněze a věřící, 3) navrácení církevního majetku, a to kostelů, far, biskupských sídel a seminářů, 4) neomezování vztahů mezi Vatikánem a mexickou církví. Druhý a třetí bod vzbudil nevoli Morrowa. Mons. Ruiz však vysvětlil, že klíčem k pochopení zbytku je slovo "laický", které znamená, že řešení má být v souladu s mexickými zákony, takže druhý bod znamená, že klérus se může vrátit na své fary a biskupská sídla a třetí bod je třeba chápat, jakože církev bude mít právo uvedené objekty užívat. 21. června 1929 se sešli biskupové s prezidentem k podpisu dohody, kterou vypracoval Morrow. Portes Gil ústně přislíbil amnestii pro povstalce, navrácení kostelů, far a biskupských sídel. Ještě před podpisem požádal biskupy, aby preláti González y Valencia a Manríquez y Zárate, kteří svými výroky podporovali cristeros, a Mons. Orozco y Jiménez (který povstalce sice nepodporoval, ale byl vládě trnem v oku, protože proti její vůli neopustil Mexiko) odešli na nějakou dobu ze země - tím se chtěl prezident vyhnout kritice antiklerikálních radikálů. Preláti souhlasili a dohoda (obsahující prohlášení církve, že věří v dobré úmysly státu, a prohášení státu, že smyslem zákonů není bránit církvi v plnění duchovního poslání, ale pouze vměšování se kléru do politiky) navazující na jednání v květnu 1928, byla poté podepsána. Biskupové pak odešli do baziliky Panny Marie Guadalupské, aby zde poděkovali. Mons. Ruiz oznámil biskupovi Díazovi, že byl jmenován arcibiskupem města México. 27. června 1929 byla sloužena první veřejná mše. 13. července vydala Liga prohlášení, kterým přijala dohodu z 21. června 1929. 214 

      Guvernéři hned obdrželi příkaz, aby propustili všechny (náboženské) vězně, generálové zastavili boj a měli zajistit bezpečnost povstalců, kteří složili zbraně. Vyzvánění zvonů oznamovalo konec interdiktu. Mnozí také věřili, že od tohoto momentu již další setrvání ve zbrani nelze ospravedlnit. Kněží říkali věřícím, že nyní by byl těžký hřích dávat stravu povstalcům, kteří nadále bojují, a stali se tak obyčejnými bandity. Generál Jesús Degollado navštívil v hlavním městě Luise Beltrána, představitele Ligy, aby tento u prezidenta vyjednal záruky pro povstalce, kteří by složili zbraně. Portes Gil vše přislíbil. Poté Degollado vyhledal Mons. Díaze a žádal ho, aby se na bojovníky nezapomělo. Ten mu odpověděl: "- Nevím, a ani mne to nezajímá, jaké tei bude vaše postavení. Již jsme hovořili s prezidentem republiky a vše potvrdil Svatý Stolec. Platí to, co bylo zveřejněno ... Jediné, co vám chci říci je, že již musíte složit zbraně, protože situace se zcela změnila a katolický lid by ve vás viděl vzbouřence proti církevní autoritě a sám by spolupracoval s vládou v boji proti vám ...".  215 Degollado poté nařídil rozpuštění jednotek Národní gardy. Generál P. Aristeo Pedroza sdělil biskupům, že mír za těchto podmínek znamená smrt pro cristeros. Právě on byl zastřelen 1. července, na pokyn z hlavního města. Zatímco lid se radoval z toho, že zase může přistupovat ke svátostem, pro cristeros nastaly nejtěžší okamžiky, když měli předstoupit před federály a odevzdat jim zbraně.  216  Letadla schazovala letáky oznamující uzavření dohody a amnestii, kněží se navrátili do svých farností, mnozí z nich putovali za povstalci a přesvědčovali je, aby odevzdali zbraně. Poslední oddíly cristeros byly rozpuštěny koncem září 1929. Jen třetina povstalců zcela splnila intrukce vlády a zbraně i odevzdala (to totiž po svých vojácích velitelé většinou nežádali). Například v Colimě předstoupilo před federály jen 900 mužů, kteří navíc odevzdali jen 728 pušek, většinou starých a téměř nepoužitelných. Americký vojenský atašé s překvapením poznamenává: "Očekávalo se, že když skončí náboženská válka, ze značného počtu cristeros se stanou bandité. To se ale nestalo". 217

      Ze 38 biskupů si většina z nich přála normalizaci vztahu se státem. Stoupenců Ligy a cristeros nebylo v episkopátu nikdy víc než tři až čtyři. Zbytek byl sice pro dohodu se státem, ale různou měrou. Mons. Orozco y Jiménez a Mons. Velasco jako jediní z nich zůstali v zemi, nesli s věřícími jejich břemena, sledovali postoj Říma a jeho rozhodnutí poslušně přijímali. Katolíci ve městech byli rozděleni na stoupence Ligy, kteří byli rozhodnuti bojovat až do konce, a na ty, kteří s režimem spolupracovali (úředníci, podnikatelé). 218

      Arcibiskup Duranga González y Valencia i biskupové Lara y Torres (Tacámbaro) a Manríquez y Zárate (Huejutla) byli všichni mladí a nesmiřitelní vůči vládě, pevně stojící na straně cristeros. Poslední dva, když se po roce 1929 obnovilo nepřátelství mezi církví a státem, by povstalce podporovali i nadále, kdyby nebyli přísně napomenuti Římem. Mons. Manríquez organizoval na podporu cristeros v zahraničí finanční sbírky. Nikdy nepřerušil své styky s Ligou ani s cristeros, i když to bylo Vatikánem zakázáno. Mons. González y Valencia byl již od podzima 1926 v Římě, kde stál v čele biskupské komise pro Mexiko až do doby, kdy byl požádán, aby komisi rozpustil a opustil Řím. Tito biskupové vyčítali Mons. Díazovi jeho prohlášení pro americký tisk, která mohla být vykládána jako odsouzení povstání. Zároveň prohlašovali, že nejsou proti uzavření dohody s vládou, avšak za předpokladu skutečného zrušení antiklerikálních zákonů. Někteří další biskupové sice povstání nepodporovali, ale bojujících se zastávali. Mons. Mora y del Río v dubnu 1927, před vyhoštěním ze země, řekl tajemníkovi vlády, že episkopát nevyvolal žádnou revoluci, ale že katoličtí laici mají nepopiratelné právo bránit se silou, když nemohou použít pokojných prostředků. Mons. Valverde y Tellez a Mons. Méndez del Río 16. února 1927 vyčetli Mons. Díazovi, že se vyjádřil proti povstání, když se Biskupský výbor předtím dohodl, že ho neodsoudí.  219

      Většina biskupů ale patřila mezi stoupence rychlého ukončení konfliktu i za cenu ústupků vůči vládě, i když někteří z nich měli pochybnosti. Tento postoj zastával i Řím. V čele skupiny pro usmíření stáli Mons. Pascual Díaz (biskup v Tabascu, který na počátku konfliktu prosazoval konfrontaci s vládou, silně se zasazoval o vyhlášení interdiktu a prohlásil ozbrojený odpor za dovolený, později však nabyl přesvědčení o dobrých úmyslech vlády) a Mons. Ruiz y Flores (arcibiskup v Michoacánu). Oba byli přesvědčeni o tom, že je třeba hledat způsob soužití s revolucionáři. Zvláště Mons. Ruiz mnoho cestoval po Spojených státech a často se setkával s neporozuměním amerických katolíků vůči cristeros. Na základě historických zkušeností posledních let (puč Victoriana Huerty, delahuertisté, escobaristé) byl přesvědčen, že žádné politické hnutí nemůže v Mexiku zvítězit bez podpory USA. Tyto postoje narážely na rozhodný nesouhlas cristeros i Ligy. Zastánci usmíření se obávali, že déle trvající interdikt způsobí odpad věřících od víry, stejně jako s nedůvěrou sledovali shromažiování věřících v kostele bez kněze (možnost protestantizace). Širokým vrstvám byl znemožněn svátostný život. Řím i kompromisní, dohodě s vládou naklonění biskupové se domnívali, že ze dvou zel je třeba volit to menší, tedy, je třeba ustoupit a ukončit interdikt. Proti této úvaze svědčí, že během tří let povstání se kostely nikdy nevyprázdnily a slavnosti Panny Marie a Krista Krále byly provázeny velkými průvody poutníků (čítajícími v hlavním městě statisíce lidí). Skutečností je, že svátosti byly dostupné jen úzkému okruhu lidí, především bohatým a vlivným městským katolíkům - manželky ministrů, manželky generálů Amara a Cruze, Callesova dcera měly ve svých domech kněze, kteří tajně sloužili každý den mši. Naproti tomu, jestliže byl dopaden venkovan, který nesl viaticum umírajícímu, byl bez milosti zastřelen. Většina katolíků byla nucena dívat se na své blízké, jak umírají bez zpovědi, na své děti, jak vyrůstají nepokřtěné, a trpěli také nemožností uzavřít sňatek. Bohatí a vlivní katolíci odmítali spojovat katolicismus s kontrarevolucí, považovali se za vlastence a věřili, že je možné s vládou spolupracovat. Prokompromisní strana byla podporována i nunciem Fumasoni Biondim ve Washingtonu, kardinálem Gasparrim i samotným papežem, americkou vládou a velvyslancem Morrowem. Patřili k ní i Mons. Martínez, pomocný biskup v Morélii (později přítel prezidenta Cardenase), Rafael Guízar y Valencia (biskup Veracruz, mající pověst svatosti), Banegas Galván (biskup v Querétaro; když se do jeho diecéze vrátil z exilu v září 1929 kanovník Cañas, zastánce povstalců, vykázal ho pryč z diecéze), Mons. Azpeitia (který se na protest proti radikálům nikdy neúčastnil zasedání biskupského výboru a odsoudil atentát na prezidenta Gila), Antonio Guízar y Valencia (biskup Chihuahui, který zakázal katolíkům své diecéze účastnit se povstání pod hrozbou exkomunikace, čímž si získal vážnost u vlády a v jeho diecézi prakticky žádné pronásledování nebylo, který na jaře 1929 vyzval kněze i biskupy, aby si nechali provést státní registraci - uposlechlo ho 5 biskupů a 1662 kněží), Ignacio Placencia (biskup v Zacatecas, který napomínal kněze, kteří sloužili jako polní kaplani cristeros a který po roce 1929 pohrozil exkomunikací cristerům, kteří odmítali složit zbraně a těm, kteří jim pomáhají). Když zástupci amerických katolíků žádali Mons. Ruize, aby veřejně odsoudil Ligu a cristeros, odpověděl, že by to rád udělal, ale nemůže kvůli opozici v episkopátu. 220

      Během povstání cristeros zůstali v Mexiku jen dva biskupové: stařičký Amador Velasco (Colima), žijící v pověsti svatosti, a Mons. Orozco y Jiménez, arcibiskup Guadalajary. Oba dva lid ukrýval, chránili je cristeros, ale i agraristé! Vládě se nikdy nepodařilo je dopadnout. Mons. Orozco byl od počátku odpůrcem povstání a zakázal Lidové unii v Guadalajaře, aby se k němu připojovala. Stejně tak byl i proti vyhlášení interdiktu. Nikdy veřejně nepodpořil právo na ozbrojený boj. Dověděl se o rozdělení v episkopátu a v březnu 1928 zaslal do Říma dopis. Viděl, že obě cesty, které Řím doporučoval katolíkům při střetu s vládou, politika a katolická akce, byly neúčinné. Katolická akce skončila bez úspěchu a ani politikou (petice podepsaná dvěma miliony katolíků) se nic nedosáhlo. Sám byl proti válce, ale nemohl jí zabránit, bojovníků bylo příliš mnoho. Byl přesvědčen, že zákaz by nebyl pochopen a přinesl by tak velkou duchovní škodu, mnohem větší než interdikt, který v jeho diecézi nezpůsobil pokles, ale vzrůst víry. Na závěr dopisu žádal, aby Řím neodsoudil cristeros bez možnosti odvolání a aby vždy vyslechl obě strany episkopátu, ne pouze jednu. V tuto dobu však Vatikán naslouchal již pouze straně provládní a čerpal z amerických a francouzských diplomatických zdrojů, které také neměly pro cristeros pochopení. V červnu 1928 se Mons. Ruiz dotazoval biskupů na jejich názor na podobu dohody s vládou. Byly nabízeny tři možnosti: 1) trvat na zrušení všech antiklerikálních zákonů, tak jak to žádala petice v roce 1926, 2) zrušení a reforma pouze některých z těchto zákonů, 3) přistoupit na slib vlády, že některé z těchto zákonů nebudou aplikovány. Mons. Orozco a Mons. de la Mora odpověděli, že jsou přesvědčeni, že lid si přeje řešení uvedené jako prvé. Druhé řešení s sebou nese nebezpečí demoralizace, možnost oddělení kléru a věřících a činí nemožnou případnou další mobilizaci katolíků, jestliže by v budoucnu dohoda nebyla dodržena. Třetí řešení označili jako riskantní - vláda nikdy veřejně nepřizná, že ustoupila - naopak bude tvrdit, že státní autoritě neposlušní biskupové a poražení katolíci se podrobili zákonu. "Věříme, že je lépe nadále setrvat v tomto stavu hrozného pronásledování, než ponechat církev v otroctví veřejné moci, moci, která z duše nenávidí církev i samotného Ježíše Krista" 221  - končí dopis obou prelátů. 222

      Pokud jde o postoj kněží vůči povstání, naprostá většina jich byla pasivně proti a vůbec se k této otázce nevyslovovala. Kněží, co neodešli ze země, se z valné části uchýlili do velkých měst - nejvíce jich přišlo de Federálního distriktu, do domů umírněných katolíků, kde se skrývali, sloužili mše a udělovali svátosti (ve městech bylo asi 3500 kněží). 223  Avšak většina obyvatelstva (80 %) žila na venkově. Vláda po celou dobu povstání pokračovala v politice koncentrace kněžstva do měst, aby deklerikalizovala venkov - domnívala se, že tímto způsobem udusí povstání. Těm, kteří uposlechli, se nabízel relativně snadný život ve městě (někdy je ve svých domech nechávali i sami generálové, aby tam sloužili mši u příležitosti nějakého rodinného jubilea), zatímco těm, kdo zůstali na venkově, neustále hrozila smrt. Případ dnes již blahoslaveného P. Pro, 224  který působil v hlavním městě a byl křivě obviněn z organizace atentátu na generála Obregóna a poté popraven, je výjimkou. Téměř všichni kněží státu Zacatecas přešli do hlavního města, na venkově jich zůstalo jen deset. Podobné to bylo i ve státech Durango, Aguascalientes, Michoacán, Guanajuato, Querétaro. Menší část kněžstva (asi 100 duchovních) vystupovala proti cristeros veřejně, někteří z nich dokonce spolupracovali s vládou při operacích proti povstalcům tím, že pomáhali při náboru do vládou vytvářených jednotek. Výjimečná byla situace v arcidiecézi Guadalajara a v diecézi Colima, protože jejich ordináři neuposlechli vládního příkazu a neodešli do hlavního města. Mons. Orozco požádal faráře, aby zůstali ve svých farnostech. Lid je ukrýval, oni zpovídali, křtili a oddávali. Riziko pro kněze i pro ty, kteří je ukrývali, bylo veliké, nezřídka je to stálo život. Jejich duchovní služby využívali jak cristeros, tak agraristé. Teprve když počet zabitých kněží narůstal, nechal Mons. Orozco na jejich rozhodnutí, zda chtějí zůstat nebo odejít. Existovalo několik výjimek (ve státě Jalisco), kdy se duchovní těšili takovému respektu místních orgánů, že mohli dokonce zůstat na svých venkovských farách. Jean Meyer uvádí, že asi 40 kněží bylo aktivně nakloněno cristerům, asi 65 jich bylo neutrálních (udělovali jim jen svátost smíření) a pět kněží spolu s nimi bojovalo se zbraní v ruce. V období povstání bylo popraveno 90 kněží, z toho většina ve státě Jalisco, 6 v Zacatecas, 18 ve státě Guanajuato (diecéze León) a 7 v diecézi Colima. Vláda rozdělení mezi kněžími (ohledně cristeros) dovedně využívala. V únoru 1927 nařídila zatčení všech kněží ve státech Jalisco, Guanajuato a Michoacán, neboť je považovala za podněcovatele povstání. Státní moc počítala také s tím, že odpor duchovenstva postupně poklesne i s tím, že uvidí, jakým výhodám se těší kněží ve státech, kde nebyli pronásledováni: Yucatán, Chiapas, Oaxaca, Puebla, Guerrero, Veracruz, San Luis Potosí, Coahuila, Chihuahua a Sonora. V případě severních států byla absence pronásledování způsobena slabostí církve, na jihu pak geografickou odlehlostí, a tím nízkým geopolitickým významem oblasti.  225

      Liga na obranu náboženské svobody vyhlásila povstání k 1. lednu 1927. Když v roce 1925 vznikla, její zakladatelé o této možnosti vůbec neuvažovali. Vítězství mělo být dosaženo nenásilným způsobem, vzorem byl kulturní boj církve v Německu proti Bismarckovi. Ale Calles nebyl Bismarck a veřejné mínění pro něho mnoho neznamenalo. Panovalo přesvědčení, že dosáhnout změny ústavy nenásilnou cestou je nemožné. Na podzim 1926 začala část vedení Ligy zvažovat možnost povstání - proto Ligu opustili Kolumbovi rytíři, Noční adorace a Unie katolických žen. Nákup zbraní měl být financován americkými ropnými společnostmi a americkými katolíky. Liga si slibovala i podporu státního departamentu (byla to doba sporu Callese s Američany o majetek a práva amerických společností v Mexiku). Tyto plány ale neměly reálný podklad. Ještě do jara 1927 sliboval pomoc z Ameriky René Capistrán Garza, člen prvního vedení Ligy, který v létě 1926 odešel do USA, aby zde získal podporu a prostředky. Neuměl však vůbec anglicky a nikdy se nesetkal s žádným americkým vládním činitelem. Američtí katolíci sice peníze měli, ale nebyli ochotni podporovat občanskou válku a nahradit rudý teror terorem bílým. V září 1926 měla Liga více než milión členů, z toho 200 000 ve Federálním distriktu. Ale organizací zdaleka nedosahovala úrovně, kterou měla Lidová unie v Jaliscu - ta byla připravena vést dlouhý, nenásilný boj, byla schopna starat se o své členy, zajišťovat pro ně sociální pomoc. Členové Ligy pocházeli ze středních městských vrstev (tedy ze stejných vrstev jako callisté), až na výjimky mezi nimy nebyli bohatí katolíci. Byli to katolíci a nacionalisté, v USA spatřovali nepřítele (spojení s uvažovanou americkou intervencí bylo čistě účelové), který chce Mexiko ovládnout a protestantizovat. Stejně negativní vztah měli i k mexickým liberálům a zednářům. Netajili se svým obdivem k Mussolinimu a Primo de Riverovi, jejich ideálem byla spravedlivá, katolická, hierarchická společnost (tedy nezaložená na parlamentní demokracii, což je krok zpět oproti PCN - o ní viz. výše), řídící se zásadami encykliky Rerum Novarum. Z října 1928 pochází program, který společně vytvořili vůdce Cristeros generál Gorostieta a zástupce Ligy Palomar y Vizcarra, nazvaný Plán z Los Altos (Plan de Los Altos). Za základ bere ústavu z roku 1857 zbavenou antiklerikálních částí. Nápadným rysem tohoto programu je feminismus a populismus.  226 Koncem roku 1926 se Liga po konzultaci s Biskupským výborem 227  a s ohledem na již vypuklá místní povstání rozhodla vyhlásit k 1. lednu 1927 všeobecné národní povstání, které mělo být podporováno invazí (mexických povstalců) z USA. Žádné další konkrétní přípravy však Liga nepodnikla. Capistrán Garza, který svá přání považoval za skutečnost, sliboval Lize, že ihned pošle půl milionu dolarů, a žádal, aby zorganizovala povstání po celé zemi, aby José Gándara (mladík z ACJM, kterého pověřil vedením vojenských operací) mohl 1. ledna snadněji dobýt Ciudad Juárez na hranicích s USA. Vedení Ligy uvěřilo a snažilo se získat pro povstání Lidovou unii na západě (Jalisco), v jejímž čele stál Anacleto González Flores. Jemu to sice Mons. Orozco zakázal, ale Liga nakonec Gonzáleze přesvědčila (když mu její zástupci slibovali 100 000 pesos a rychlé a snadné vítězství). Z Ameriky však žádná významnější pomoc nepřišla. Liga proto začala hledat spojence kde jen mohla. Kotaktovala Felixe Díaze i maderisty. Postupně se objevila možnost vytvořit spojenectví katolíků, liberálů - porfiristů a revoluční maderistů. Toto hnutí bylo přijatelné pro Američany (kteří by si nepřáli vládu katolických radikálů), příznivě se o něm vyjádřil i apoštolský delegát ve Washingtonu a Mons. Díaz. Ztroskotání tohoto projektu má na svědomí Liga, která se nechtěla vzdát své rozhodující role. S nelibostí nesla, že nemohla kontrolovat cristeros a organizace, které jim pomáhaly. Rozdělení mezi cristeros a Ligou se stále prohlubovalo. Liga totiž chtěla nad všemi povstalci převzít vojenské velení. Jmenovala ze svých řad množství generálů, kteří veleli od zeleného stolu a posílali povstalcům rozkazy, často velmi nebezpečné, nesplnitelné a ukazující na základní zeměpisnou neznalost terénu. Nejen že Liga nebyla schopna zajistit vojenský materiál pro povstalce, ale snažila se zničit organizace, které tyto úkoly plnily, a to proto, že jí nepodléhaly. Posílala proto do Říma a biskupům dopisy, ve kterých dokazovala sektářský charakter Lidové unie, organizace "U" (vzniklé již před povstáním, z ní pocházela většina vůdců cristeros v Jaliscu) a Ženských brigád sv. Jany z Arku (Brigadas Femeninas de Santa Juana de Arco, zkráceně "BB", jejichž členky pašovaly pro cristeros náboje ze zbrojovek v hlavním městě). Členové "U" a Ženských brigád skutečně skládali přísahu, že zachovají tajemství, smysl toho však nebyl náboženský, ale bezpečnostní. Liga dosáhla svého. Mons. Orozco "U" zakázal, protože nemá církevní schválení. Ženské brigády musely zrušit přísahu a byly nuceny podřídit se vedení Ligy - následkem toho policie odhalila jejich struktury a mnoho jich bylo zatčeno a deportováno. Všechny tyto události způsobily, že sféra vlivu Ligy se postupně zmenšila jen na hlavní město a Federální distrikt. Mnohé organizace se od Ligy osamostatnily a v lednu 1929 vytvořily "jinou Ligu", zvanou "Z". Ta podporovala cristeros a působila ve státech Querétaro, Puebla a Morelos. Vojenská činnost Ligy (té původní) byla takřka nulová. Jejím jediným významným počinem bylo jmenování generála Gorostiety do velení oblasti Los Altos v Jaliscu a pak do velení celé Národní gardy. Svým chováním se Liga rychle zdiskreditovala v očích většiny episkopátu i Svatého Stolce. Není překvapující, že Mons. Díaz, který se osobně s cristeros nikdy nesetkal, ve vítězství Ligy nejen nevěřil, ale ani si je nepřál a dával přednost smíru s vládou. 228

      Povstání cristeros působilo vládě vážné škody. Jako každá gerilová válka, bylo zdrojem neustálých krvavých ztrát v řadách vládního vojska, mělo tvrdý dopad na zemědělskou produkci a na snížení obchodu. Jen za období leden - červen 1928 přiznala vláda oficiálně ztrátu 2 generálů, 324 důstojníků a 2892 vojáků, a naproti tomu tvrdila, že bylo zabito 48 velitelů a 6148 řadových povstalců. Obojí údaj je však zkreslený - major Herald Thompson, přítel Obregóna, uvádí, že pokud jde o ztráty federálů, jsou jistě větší, než kolik se přiznává. Jean Meyer odhaduje počet padlých bojovníků za tři roky na 70 000 celkem na obou stranách.  229  Ačkoliv cristeros nemohli počítat s blízkým vojenským vítězstvím, porazit je zbraněmi bylo nemožné. V roce 1926 činily výdaje na armádu 79 milionů pesos (státní rozpočet 320 milionů), v roce 1927 to bylo již 90 milionů (rozpočet 284 milionů) a v roce 1929 stály boje a ztráty jimi způsobené 125 milionů (rozpočet 270). Vládě nezbývalo jiné řešení, než se snažit dosáhnout dohody s církví, a tím i zrušení interdiktu, což by znamenalo konec povstání. To je také jediný důvod, proč vláda o dohodu s církví začala usilovat. Vláda měla životní zájem na uzavření dohody s církví ještě před konáním prezidentských voleb. Aby toho dosáhla, potřebovala vyloučit z jednání Ligu a cristeros. V tom jí napomohl Řím, který chtěl také co nejdříve dosáhnout konce konfliktu. Cristeros s Ligou však byli spojeni stále volněji, nedůvěřovali jejím politickým ambicím. Zprávy o probíhajících jednáních, ke kterým je nikdo nepřizval, sledovali s neklidem již od roku 1927. Řím i biskupové, až na výše uvedené výjimky, jejich povstání nikdy nepodpořili, prohlašovali, že s rebélií nemají nic společného. 230

      V červnu 1929 mnozí věřili v existenci tajných dodatků k právě uzavřené dohodě, neboť pokud by existovala jen dohoda, která byla publikována v tisku, církev by jí nic nezískala. Když se například biskup Echevarría vrátil počátkem července 1929 do své diezéze Saltillo, prohlásil, že ani biskupové neznají závěry jednání, které musely zůstat absolutně tajné, protože antiklerikální radikálové by vládě působili problémy. Mons. Ruiz y Flores, aby učinil konec dohadům, napsal 1. srpna biskupovi Azpeitia y Palomar, že to, co bylo zveřejněno v tisku, je kompletní dohoda. Prezident pouze ústně přislíbil udělit všeobecnou amnestii, navrátit semináře, sídla biskupů a fary a zajistit volnou komunikaci mezi papežem a mexickými katolíky. Preláti Flores a Díaz se domnívali, že tento ústní slib je dostatečný. Zárukou jeho dodržení mělo být zprostředkování Morrowa - věřili, že on prezidenta přinutí, aby sliby dodržel. Ale Morrow sám byl velice překvapen závěrečnou podobou dohody, zvláště tím, že ji Svatý Stolec dovolil schválit bez toho, že by obsahovala druhý a čtvrtý bod telegramu zaslaného z Říma 20. června. Z toho Morrow vyvodil logický závěr: "Dohoda s církví byla uzavřena bez jakékoliv smlouvy, církev se tedy podřídila zákonu." 231  To samé řekl Portes Gil 27. července 1929 na banketu svobodných zednářů: "A nyní, drazí bratři, klérus plně uznal stát a prohlásil otevřeně, že se podřizuje zákonu v plné šíři. Nemohl jsem upírat katolíkům právo, které mají, totiž právo podřídit se zákonům ... boj je věčný, započal se před dvaceti staletími ... A dokud já budu v čele vlády, prohlašuji před zednářstvem, že budu žárlivě střežit ústavní ... zákony ... V Mexiku jsou stát a zednářství v posledních letech jedna a táž věc".  232 Tento jeho projev byl zveřejněn v tisku. Z pohledu reálné politiky Calles zvítězil. Cristeros složili zbraně, protože církev je k tomu vyzvala, vláda naproti tomu neustoupila v ničem. Po uzavření dohody trval klid jen několik měsíců. Pak byly útoky proti církvi znovu obnoveny. "Mons. Ruiz y Flores a Mons. Díaz nemohou být obviňováni, že oklamali papeže ... že podepsali dohody, které překračovaly jeho instrukce. Jestliže je obviníme, že zhřešili nadměrným optimismem, či dokonce lehkovážností, když se spokojili jen se slovním ujištěním, pak na Vatikán padá táž vina, jelikož jim výslovně dovolil přijmout vše, co jim umožní přijmout jejich svědomí." 233   234

      "Národní garda zaniká, ne poražena svými nepřáteli, ale opuštěna těmi, kteří na prvním místě měli sklidit plody jejich obětí a odříkání" 235  - konstatuje generál Degollado. Den před svou smrtí, koncem května 1929, říká generál Gorostieta Manuelu Ramírezovi: "Prodají nás, Manueli, prodají nás". 236  Ví, že jakmile zazní kostelní zvony, všichni jeho vojáci odejdou. Arcibiskup Orozco y Jiménez musí odejít ze země dle ústní dohody mezi prezidentem a zástupci církve, přestože se pro ozbrojené povstání nikdy nevyslovil - zůstal pouze, proti vůli vlády, na území své diezéze. Před P. Ochoou se prořekl: "Prodali mne, aby mohli uzavřít svoji dohodu".  237  Většina biskupů nejprve tuto dohodu se státem schvalovala, jeden z nich dokonce nazval prezidenta Gila novým Konstantinem. Později se situace změnila, ale biskupové veřejně dohodu nekritizovali. Rozdělení v episkopátu však bylo hluboké. Členové Ligy nemlčeli a šířili letáčky vyzývající k modlitbě za to, aby Sv. Otec nařídil odchod apoštolského delegáta Mons. Ruize a arcibiskupa Mons. Díaze. Obviňovali oba preláty z toho, že zradili zájmy církve a stali se obhájci revoluční tyranie, dále z toho, že upírají svátosti těm, kteří se zbraní v ruce brání svá přirozená práva, naopak dovolují sloužit mše v domech pronásledovatelů; vždyť v roce 1926 episkopát souhlasil s možností ozbrojené obrany - proč to nyní neplatí? Co je to za dohodu, ve které se církev vzdala všech svých požadavků, zatímco vláda v ničem neustoupila? Pro katolíky byla dohoda velkým zklamáním, protože tři roky bojovali za zrušení zákonů, na které nyní církev přistoupila. 238

      Generál Rodríguez, který bojoval proti povstalcům, komentoval postoj církve slovy: "Klérus vždy jedná v pozadí a očekává, až vítězství za něj vybojují jiní; a těm, kteří sloužili jeho neblahým cílům, odplácí největší nevděčností. Neuznal zásluhy cristeros, kteří se obětovali ve vzpouře, popřel, že jim dovolil bojovat se zbraní v ruce, a po uzavření dohody je ponechal jejich osudu". 239

      Je třeba ocenit generály federálního vojska Heliodora Charise a generála Figuerou, kteří, jakmile se dověděli o připravovaných vraždách velitelů cristeros, tyto muže varovali, ač ještě nedávno proti nim bojovali. Systematická likvidace cristeros začala v létě 1929 a pokračovala do konce roku. Neustala však ani v letech následujících. Callisté tak chtěli předejít dalšímu povstání - věděli, že pronásledování církve bude obnoveno. Jean Meyer odhaduje počet zavražděných cristeros (po uzavření dohody v roce 1929) na 1500, z nichž bylo 500 důstojníků. Ti, kteří přežili, aby unikli smrti, prchali buď do pustin či odcházeli do velkých měst (hlavně Ciudad de México) nebo do Spojených států. Řada z nich nalezla útočiště ve státě San Luis Potosí, ovládaném generálem Cedillem. 240

      Dohoda, na kterou církev v létě 1929 přistoupila, nezůstala bez následků. Naplnilo se to, před čím varoval Mons. Ruize arcibiskup Orozco v létě 1928, když radil, že by církev ze svých požadavků neměla slevit. Sám arcibiskup Guadalajary musel v letech 1930, 1931 a 1932 umlčovat reptání kněží i věřících na oba preláty, kteří s vládou vyjednávali. Důvěra věřících v episkopát, dříve vysoká, nyní značně poklesla. Biskupové byli obviňováni ze zrady, z toho, že lhali Svatému Otci, protože mnozí katolíci nemohli uvěřit, že by papež takovouto dohodu chtěl. Někteří dosvědčují, že tam, kde dříve byli jen katolíci, objevují se sekty a zednářské lóže. 241

      Kdyby ti, kteří zastupovali církev při jednáních s vládou, měli možnost osobně se setkat s cristeros a navštívit oblasti jimi spravované, asi by se jejich postoj k povstalcům změnil. Například Quintanarova brigáda (Brigada Quintanar) kontrolovala 9 okresů na území států Zacatecas a Jalisco (jejich rozloha odpovídala státům Aguascalientes, Colima, Morelos a Tlaxcala dohromady). Toto území mělo svoji vojenskou a civilní vládu, sídlící v Huejuquille (mající 15 000 obyvatel, ležící v Jaliscu), své soudy a policii, školy i daňový systém. Toto hlavní město ovládlo federální vojsko vždy jen na krátkou dobu - v tom případě ho všichni obyvatelé opustili. Povstalecká vláda mimo jiné zakázala prodej alkoholických nápojů a vývoz dobytka i obilnin z regionu. Řídké případy dezerce či zrady, stejně jako znásilnění, byly trestány smrtí. Alkoholismus a hazardní hry byly tvrdě potírány. Kdo nežil s ženou v řádném manželství, musel se s ní oženit, nebo rozejít. Nejvyšším soudcem ve věcech civilních i vojenských byl Pedro Quintanar, velitel brigády. Na shromáždění starostů, které vydávalo zákony, bylo přizváno deset kněží - ti zde však byli pouze jako pozorovatelé. I na dalších územích, která cristeros kontrolovali, byly ustaveny jejich vlády. V los Altos (Jalisco) to byla vláda pod vedením Miguela Gómeze Lozy (po jeho smrti ho nahrazuje generál Gorostieta), Degolladova vláda (spolu s generálem Manuelem Michelem) ve zbytku státu Jalisco, Dionisio Ochoa organizoval vládu v Colimě, v oblasti Coalcomán a v Sierra Gorda to byli Miguel Anguiano, Andrés Salazar a Manuel Frías. Vláda cristeros spočívala na tradičních základech, na rodině a náboženství, šlo jim o budování Kristova království (vždyť Mexiko bylo již v roce 1914 zasvěceno Kristu jako králi a zde má také původ bojový pokřik cristeros "Ať žije Kristus král").  242

      Jednotky cristeros měly také své nedostatky. Jedním z nich byla značná fluktuace bojovníků. Ti odcházeli, aby zajistili obživu pro své rodiny nebo proto, že někdo z rodiny byl vážně nemocen, a nebo jen proto, že své blízké již dlouho neviděli. Cristeros se v těchto "dovolenkách" propracovávali postupně k řádu. Mnozí cristeros nebyli ochotni opustit území, která důvěrně znali, a jít bojovat do neznámých končin. Ani spory mezi jednotlivými veliteli, zejména na nižší úrovni, nebyli výjimkou, když šlo o vymezení zón, ve kterých měly jednotlivé oddíly vybírat potraviny a válečné dávky. Někdy docházelo ke střetům při jmenování vyšších důstojníků - v Colimě, po smrti Dionisia Ochoi cristeros provolali velitelem Miguela Anguina, zatímco generál Degollado (který o provolání Anguina nevěděl) jmenoval na toto místo Manuela Michela. Cristeros se poté rozdělili na dva tábory a propukly mezi nimi ostré hádky, které se po třech měsících podařilo uklidnit pateru Ochoovi - po tu dobu zde však byli povstalci vyřazeni z boje! 243

      Oddíly cristeros se lišily od vojsk bojujících v Mexiku v době revoluce svoji vysokou morálkou (to nevylučuje výjimky potvrzující pravidlo). Ta měla svůj původ v náboženském životě povstalců. Interdikt vyhlášený v létě 1926 nezpůsobil vyprázdnění mexických kostelů, přestože v nich nebyli kněží. Svatyně Panny Marie Guadalupské v hlavním městě i chrámy v celé zemi byly stále plné věřících. Slavnost Ježíše Krista krále byla provázena největší účastí poutníků - 200 000 jich procházelo ulicemi hlavního města, prosili Pannu Marii, aby se jejich vlast stala Kristovým královstvím, a provolávali: "Ať žije Kristus král, ať žije Panna Maria Guadalupská, ať žije papež, ať žije arcibiskup, ať žije mexický klérus! Procesí poutníků byla početnější, než v dobách před interdiktem. Ač to byla procesí bez kněží a bez biskupů, byla zároveň politickými demonstracemi, stejně jako pohřeb P. Pro, zastřeleného v listopadu 1927, nebo pohřeb José León Torala (atentátník na Obregóna) v únoru 1929. Tyto průvody poutníků byly provázeny zatýkáním a provokacemi policie. Stejné nadšení pro svoji víru sdíleli i cristeros. V oblastech ovládaných povstalci pracovali kněží bez překážek. Lidová unie organizovala náboženský život na územích kde působila - zajišťovala tajné mše, úkryt pro kněze, výuku katechismu a činnost katolických škol. Kde kněží nebyli, vedli bohoslužby laici (pověření duchovními), někde měli laici i pověření křtít, oddávat (s tím, že až nastane normální situace, musí se vše uspořádat dle příslušných předpisů) a uchovávat Nejsvětější svátost, aby ji v případě potřeby mohli podat nemocným a umírajícím. Eucharistie dávala smysl jejich boji, byla středem jejich života. Děkovné mše byly slaveny den po vítězství, slavnost Ježíše Krista krále, doba postní (dlouhé křížové cesty, kterých se účastnilo mnoho bosých poutníků) a Velikonoce byly prožívány obzvlášť intenzivně. Pokud to bylo možné, byla v táborech cristeros uchovávána Nejsvětější svátost, před kterou se střídaly skupiny patnácti - dvaceti mužů v nepřetržité adoraci. Bojovníci i civilisté přicházeli na mše z daleka, což s sebou přinášelo riziko nenadáleho útoku federálního vojska. U zpovědí se cristeros setkávali s agraristy - ke konfliktům však nedocházelo. Cristeros zpívali duchovní písně do pozdních nočních hodin, modlili se na kolenou růženec, mezi jednotlivými desátky zpívali hymny Kristu a Panně Marii. Na konec růžence cristeros v Jaliscu připojovali modlitbu, kterou složil Anacleto González Flores.  244  Víra prostupovala životem bojovníků, kteří prosili o požehnání před odchodem do války. Před bojem je velitelé vybízeli k opravdovému pokání, aby neodkládali své škapulíře a aby bojovali při zpěvu žalmů a s pokřikem: "Ať žije Kristus král! Ať žije Panna Guadalupská! Oddíly cristeros byly svými velitely zasvěceny Kristu králi - federální vojáci jim nejprve přezdívali "los Cristos Reyes" (Kristové králové), pak zkráceně "cristeros". Toto jejich označení se pak všeobecně rozšířilo. Mučednictví pro Krista je vysoce ceněno, ba přímo žádáno. Pamětníci dosvědčují, jak často bylo slyšet věty: "Je třeba dosáhnout nebe nyní, když je to tak snadné." 245  Jean Meyer se pokusil sestavit seznam mučedníků, cristeros i civilistů, kteří nepadli v boji, ale byli popraveni nebo umučeni a jejichž smrti byl přítomen nějaký svědek. Jeho soupis čítá 250 jmen. Ti, kteří byli takto popraveni, byli lidem považovány za mučedníky ihned po své smrti, jejich krev byla sbírána jako relikvie. Klidná smrt cristeros vždy působila silným dojmem na přítomné federální vojáky. 246  Být mučedníkem bylo považováno za zvláštní milost i prostředek, jak pomoci ke spáse Mexika i světa. "O hnutí cristeros by se tedy mohlo říci, že spíše než o křížovou výpravu šlo o společné imitatio Christi; oběť byla pro cristeros mnohem důležitější, než smrt pronásledovatelů."  247

126. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 170, 174 - 176
127. "Las reformas emprendidas por el presidente Calles perseguían, como se dijo, la modernización del país y su realización dependía del fortalecimiento de un Estado que fuera capaz de impulsar el desarrollo capitalista; por ello, era necesario excluir a la Iglesia católica del aparato del poder." Alejandra LAJOUS et al., o. c., s. 221
128. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 38
129. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 220 - 224
130. Ernest GRUENING, Mexico and its heritage, New York, 1928 - Jean MEYER, o. c., II, s. 185
131. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 185 - 193
132. "En México, el Estado y la masonería en los últimos años han sido una misma cosa.", Jean MEYER, o. c., II, s. 197
133. Srv. Moisés GONZÁLEZ NAVARRO, Masones y cristeros en Jalisco, México: El Colegio de México, Centro de Estudios Históricos, 2000, s. 13 - 33, J. MEYER, La Cristiada, II., s. 197 - 200, Lothar Groppe, P. Michael Pro SJ, Praha: Zvon, 1992, s. 125
134. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. IX - X
135. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 214 - 220
136. "El Episcopado, clero y católicos, no reconecemos y combatiremos los artículos 3, 5, 27 y 130 de la Constitución vigente." - Jean MEYER, o. c., II, s. 241
137. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 241 - 245
138. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 245 - 248
139. "oración + luto + boicot = victoria", Jean MEYER, o. c., II, s. 250
140. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 248 - 252
141. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 252 - 254
142. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 254 - 255, 343
143. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 255 - 259
144. "... donde, bajo la apariencia hipócrita de la pretendida legalidad, quienes dirigen el gobierno practican una persecución real contra la religión católica, ..." Jean MEYER, o. c., II, s. 262
145. "Svatý Stolec odmítá tento zákon, stejně jako všechny úkony, které by mohly znamenat, nebo které by si věřící mohli vykládat jako přijetí a uznání tohoto zákona. Tomu má mexický episkopát přizpůsobit své jednání, tak, aby z toho měla prospěch většina, postupovat společně a ukázat svoji jednotu." ("S. S. condena ley a la vez que todo acto que pueda significar o ser interpretado por pueblo fiel como aceptación o reconocimiento de la ley. A tal norma debe acomodarse Episcopado México en su modo obrar, de suerte que tenga la mayoría y hacer posible la uniformidad y dar ejemplo de concordia") Jean MEYER, o. c., II, s. 265, dále srv. idem s. 261 - 265
146. "Quién podría negar que hacer un crimen de actos impuestos por Dios mismo, de actos favorecidos por las leyes de todas naciones civilizadas, actos que durante siglos fueron el alma y la vida del pueblo mexicano, quién podría negar que hacer de estos actos unos crímenes, castigados con penas más severas que las que se imponen por los crímenes contra la moralidad, la vida misma, la propiedad o los demás derechos del hombre, es una violación perpetrada por el Jefe del Ejecutivo de los derechos inalienables que el hombre ha recivido de Dios y que le pertenecen por naturaleza ..." Jean MEYER, o. c., II, s. 267
147. "Con la ayuda de Dios y vuestra cooperación, trabajaremos por conseguir la reforma de ese decreto y de los artículos antirreligiosos de la Constitución, y no renunciaremos antes que nuestros esfuerzos hayan sido coronados por el éxito." Jean MEYER, o. c., II, s. 268
148. "Esforzaos por obtener, por todos los medios legales y pacíficos, el rechazo de esas leyes que, a vosotros y a vuestros hihos, niegan el más estimable de los tesoros: la libertad de adorar a Dios, vuestra vida religiosa." Jean MEYER, o. c., II, s. 269
149. "La vida de la Iglesia es la vida de su Divino Fundador. Así, pues, amadísimos hijos, la Iglesia de México está hoy entregada a sus enemigos, burlada, abofeteada, despreciada. Parece que debe morir, pero resucitará con una vida nueva y vigorosa, con un esplendor como jamás lo tuvo entre nosotros. Que ésta sea nuestra esperanza indestructible." Jean MEYER, o. c., II, s. 270
150. "Creo que estamos en el momento en que los campos van a quedar deslindados para siempre. La hora se aproxima en la cual se va a librar la batalla definitiva, vamos a saber si la revolución ha vencido a la reacción, o si el triunfo de la revolución ha sido efímero." Jean MEYER, o. c., II, s. 272; srv. idem II, s. 270 - 272, dále srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 394 - 397
151. Srv. J.MEYER, La Cristiada, II, s. 285 - 287
152. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 288 - 293
153. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 397, 401; A. LAJOUS et al., Manual, s. 220 - 224; "Duchovní cvičení za mexického pronásledování křesťanů", Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, č. 19, 1928, s. 369 - 371
154. Například v Acámbaro osoby, které střežily kostel, usmrtily dva kolemjdoucí inženýry, o kterých se dle obleční mylně domnívaly, že jsou to vojáci. Za tento čin vláda nechala zastřelit několik lidí. - srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 105
155. Například v Cocule (Jalisco) již od 1. srpna setrvávalo uvnitř kostela 100 žen a venku ho hlídalo 150 mužů, dnem i nocí - srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 102
156. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 95 - 104
157. "No les queda a las masas, que no quieren someterse a la tiranía, y a las cuales no detienen ya las exhortaciones pacíficas del clero, otra cosa que la rebelión armada" Jean MEYER, o. c., I, s. 15
158. Tři z nich byly malého rozsahu a byly rychle rozprášeny vojskem. V Cocule (Jalisco) se objevily zprávy, že policie se chystá zatknout místního faráře. 2. srpna ráno spozorovaly ženy, které se modlily v kostele, že ke kostelu přicházejí úředníci. Domnívali se, že chtějí zatknout faráře, a proto vyšly z kostela, aby je zahnaly. Příchozí se jim snažili vysvětlit, že jdou dělat soupis inventáře. Byli však zbiti a jejich smrti zabránil jen zákrok faráře. V pět hodin večer přijelo 35 vojáků, ale zvony mezitím přivolaly tisíce lidí, a tak vojákům nezbylo než odjet. Skutečné povstání vypuklo v Sahuayo (Michoacán). Když úředníci přišli uzavřít kostel, střetli se s množstvím lidí, vyzbrojených kameny, holemi, nehašeným vápnem a mletou paprikou. Byly přivolány jednotky domobrany, které měly obránce rozehnat. Místo toho se však přidaly na stranu katolíků. Po deseti dnech dorazilo vojsko a střelbou vyklidilo prostor (několik osob bylo zabito). V tu dobu však již povstalci byli v lesích. Nejvýznamnější z těchto povstání vypuklo v oblasti el Alto (Jalisco). Farář v Chalchihuites byl zatčen vojáky a odveden, když do obce právě přišel Pedro Quintanar, obchodník s dobytkem, zběhlý v zacházení se zbraněmi. Vesničané ho požádali, aby faráře osvobodil. Střetl se s vojáky, ti však již vězně usmrtili. Ač si to nepřál, ocitl se de facto ve stavu vzpoury. Vláda již v okolí začala zabavovat osadníkům zbraně a koně. Bylo třeba se rychle rozhodnout. V době revoluce velel Quintanar místní domobraně a těšil se velké autoritě. Svolal asi stovku svých známých a stal se jejich velitelem. 29. srpna vstoupili povstalci za vyzvánění zvonů a volání "Viva Cristo Rey!" do městečka Huejuquilla (Durango). Odpoledne přijelo 50 vojáků a došlo k boji. V jedenáct hodin v noci byli všichni vojáci mrtví nebo zajatí - ti byli zakrátko propuštěni. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 105 - 108
159. "Pues ya lo saben ustedes, no les queda más remedio que las Cámaras o las armas." Jean MEYER, o. c., II, s. 294
160. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 293 - 296
161. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 296 - 297
162. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 24 - 26
163. V Pénjamo asi 1500 osob všeho pohlaví i věku s holemi a kameny zlikvidovalo malou vojenkou posádku, než přišel útok vojska, rozptýlili se. Jinde se povstalci zmocnili městečka La Piedad, ale protože nemohli dlouhodobě vzdorovat vojsku, stáhli se do lesů. K dalšímu povstání došlo v Santiago Bayacora (Durango). Poté co lid zbil úředníky, kteří přijeli sepsat inventář, připravilo se k boji asi 280 mužů, z nichž jen 140 mělo střelnou zbraň a většinou jen několi nábojů. Teprve přepadem menší vojenské jednotky získali solidní výzbroj. Ani následně došlý vládní oddíl nebyl sto povstalce zlikvidovat. Teprve před příchodem dalších federálů se všichni stáhli do hor i se ženami a dětmi. Tam se živili včelím medem a zelenou kukuřicí. Podařilo se jim však porazit jednotky generála Leóna, takže jim poprvé padli za kořist koně, dále chléb, maso, mouka a cigarety. Poté vláda vyslala do oblasti další expedici, vedenou generálem Laresem. Ten však padl do léčky povstalců a byl zabit spolu s 250 vojáky. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 108 - 111,115 - 117
164. Ve Victorii, Sierra Gorda, byl zatčen představitel Ligy a měl být odveden na jiné místo. Lidé se obávali, že bude zastřelen. Tisícový zástup proto přišel žádat propuštění vězně, byl však přivítán střelbou. Oddíl domobrany ale přešel na stranu katolíků, zabil velitele a osvobodil vězně. Vše skončilo triumfálním průvodem ulicemi za volání "Viva Cristo Rey!" Když přijela kolona 3000 vojáků, městečko již bylo prázdné a další boje přišly až v lednu. Ve státě Guanajuato se pohyboval generál Rodolfo Gallegos, který bojoval po boku Madera a později i Obregóna a Callese - s tím se však v roce 1925 znepřátelil. Liga mu nabídla vedení vzpoury ve státě. Gallegos byl pozorně sledován vládou a proto se rozhodl bez meškání zahájit boj. Vesničané by se k němu mnozí rádi připojili, ale chtěli ještě 14 dní počkat, než skončí žně. Přesto však, i s menší skupinou, začal vládě působit vážné problémy a pohyboval se z místa na místo. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 111 - 118
165. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 15 - 16; J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 401; "Episkopát nevyvolal žádnou revoluci, ale prohlásil, že katoličtí laici mají nepopiratelné právo bránit silou svá práva, když je nemohli bránit nenásilnými prostředky."(El Episcopado no promovió ninguna revolución, pero declaró que los seglares católicos tenían el derecho innegalble de defender por la fuerza los derechos que no podían defender por medios pacíficos.) Alejandra LAJOUS et al., o. c., s. 224; "... došlo ke krvavému povstání Cristerů. Biskupové uznali právo laiků postavit se na odpor proti potlačování základních práv ..." Lothar GROPPE, P. Michael Pro SJ, Praha: Zvon, 1992, s. 124
166. Srv. J.MEYER, La Cristiada, II, s. 297 - 298, 343 - 344
167. "La LNDLR ordena a sus delegaciones que ... organicen inmediatamente un movimiento armado para derrocar al gobierno de la República y salvaguardar por medio de la fuerza las libertades populares" Jean MEYER, o. c., I, s. 120
168. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 118 - 125
169. V Nochistlán přísahalo 600 mužů že zvítězí nebo zemřou - druhý den byli rozprášeni vojskem. Pedro Sandoval se se pohyboval v oblasti El Teúl. Spojil se s povstalci, kterým velel "Chema" Gutiérrez, takže jich bylo celkem 700. Koncem měsíce však Sandoval padl do zajetí (nebyl popraven, vláda doufala, že ho získá). Podařilo se mu však uprchnout. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 126 - 127
170. V Jalpě se 2. ledna sešli vesničané odhodlaní k boji. Noc věnovali zpovědi a adoraci před Nejsvětější svátostí. V pět hodin ráno místní farář slavil mši sv. Když přijíždělo vojsko, stáhli se do hor. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 127 - 129
171. 8. ledna vypuklo povstání v Cocule, poté byl zastřelen starosta a zmocněnec pro agrární reformu. Farář sloužil mši a řekl povstalcům, že jestliže je Bůh volá na bitevní pole, ať jdou v pokoji. Poté se spojili s povstalci z Cerro Chino, aby lépe čelili útoku vojska. Zabili 93 vojáků, pak se však museli stáhnout pro nedostatek střeliva. V městečku Ameca zabily v kostele ženy policistu a muži povstali v počtu 500 - někteří z nich se kvůli tomu vrátili z USA. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 129 - 131
172. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 44 - 49
173. V San Julián začalo povstání 1. ledna. Po zpěvu mexické hymny starý farář udělil všem požehnání a pak všichni provolávali: "Viva Cristo Rey! Viva la Virgen de Guadalupe! Viva México!". Zbraně byly asi pouze pro 30 mužů, všichni však byli plni nadšení a odhodlání. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 131 - 135
174. 3. ledna se Parras zmocnilo asi 400 povstalců, dělníků z Parras a okolních vesničanů, polovina na koních, všichni špatně vyzbrojeni. Druhý den město opět obsadila armáda. Pěší cristeros prchali do hor ve skupinách po 8 - 10, cristeros na koních do Zacatecas. Skupina vůdce Antonia Muñize byla zajata a pak všichni zastřeleni. 1. ledna ve 3.30 h ráno výbuch bomby oznámil začátek povstání v Cocepción del Oro. Obyvatelé města vyšli do ulic a provolávali: "Viva Cristo Rey y Santa María de Guadalupe!". Ve městě bylo asi 100 vojáků, kteří si nevšimli, že povstalci (80 mužů disponujících pěti puškami a třemi revolvery a krabičkou dynamitu) jsou velmi špatně vyzbrojeni o stáhli se z města pryč. Poté se přesunuli do Aranzazu, kde horníci z plechovek vyrobili bomby. 3. ledna zaútočilo vojsko, a cristeros, téměř beze zbraní, se rozprchli do hor. Vůdce, Juan Silva byl zabit 5. ledna. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 137 - 139
175. Ve státě Colima pronásledování začalo dříve než jinde (viz. výše). V lednu zde několik neozbrojených mužů obcházelo vesnice a získávali další pro povstání. Vláda proto vyslala jízdní policii, aby učinila jejich kampani konec. 15 cristeros jim však nastražilo léčku, ve které osm policistů zahynulo. Poté ještě zastřelili velitele a další tři policisty. 31. ledna proti nim vytáhlo 300 vojáků z Colimy a 600 z Jalisca. Strmé vulkány pokryté hustým křovím však byly výhodou pro cristeros - 31. ledna zde 50 povstalců usmrtilo 90 vojáků (padli tři cristeros). V městečku Cotija (Michoacán) již v srpnu lid žádal biskupa o dovolení k povstání. Ten jim to zapověděl. Když však vojáci zastřelili jednoho z obyvatel, protože se nikdo nechtěl přihlásit do výboru, který by spravoval kostel, již biskupova zákazu nedbali a v prosinci se připojili k povstání. Ve státě Guanajuato se k povstání 10. ledna připojil velitel jednotek státu v Apaseo. Druhý den byli rozdrceni federály, ti však přitom ztratili 100 mužů. Zbytek regionálních jednotek přešel na stranu generála (povstaleckého) Gallega, který poté znovu obsadil San José Iturbide. Byli proti němu mobilizováni agraristé a ze San Luis Potosí na pomoc federálům táhlo 2000 vojáků v čele s generálem Cedillem. 23. ledna byl zadržen jeden z cristeros a při mučení prozradil postavení Gallegových mužů. Následující den všichni federálové zaútočili na pahorek Cimarrona. Cristeros podminovali mosty na přístupových cestách a nechali nálože vybuchnout, až když na ně vstoupili vojáci. Boje trvaly až do noci, federálové utrpěli vysoké ztráty. Druhý den ráno zjistili, že cristeros jsou pryč i se svými raněnými - nalezli pouze 23 padlých povstalců. Gallegos 19. března zaútočil na vlak, přepravující 600 000 pesos ve zlatě a kořist získal. Bohatý majitel haciendy byl pověřen za ně zprostředkovat nákup vojenského materiálu. To se podařilo jen s třetinou výše uvedené částky. Gallegos povstalce rozdělil do malých skupinek a úspěšně vzdoroval až do května, kdy byl spolu s několika společníky překvapen vojenskou kolonou a na útěku zahynul. Posílené povstalecké jednotky ze Santiago Bayacora (Durango) nyní v síle 1200 mužů se 11. ledna střetli s 2000 federálů. Cristeros zvítězili a ukořistili 5 kulometů a mnoho dalších zbraní. K dalšímu boji došlo 17. ledna, kdy proti nim táhlo 5000 federálů, kteří dorazili ze států Sinaloa a Chihuahua. Někteří z povstalců (pro nedostatek vlastního oblečení) měli na sobě uniformy, což využili k válečné lsti. Zvítězili opět cristeros, do hromadných hrobů pohřbili stovky federálů. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, 139 - 145, 179 - 181
176. Cristeros ve státě Zacatecas, kterým velel Pedro Quintanar, zajatce nepopravovali téměř vůbec - za tři roky jich popravili jen 40 a to ty, kteří se dopustili nějakých zločinů. Ostatní povstalečtí velitelé nechávali popravovat zpravidla jen důstojníky a vůdce agraristů a ty, kteří se dopustili zločinů na civilním obyvatelstvu. Jen cristeros ve státech Michoacán a Nayarit popravovali více. Povstalečtí velitelé se snažili, aby těm, kteří měli být popraveni, byl dán čas připravit se na smrt a pokud to bylo možné a v případě, že o to dotyční měli zájem, bylo jim umožněno přijmout svátosti. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 262 - 263
177. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 146 - 166
178. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 344, I, s. 16 - 17
179. Cristeros, kteří se shromáždili v San Julián, vzdorovali celý den útoku federálů. Když se již chtěli stáhnout pro nedostatek munice, přišli jim na pomoc cristeros z Jalpy (necelých 40 km) a vpadli federálům do týla. Tak byl rozprášen 78° jízdní regiment a prezidentská garda generála Rodrígueze Escobara. Padlo 160 vládních vojáků, další 20 bylo zajato (a následně popraveno). 27. března povstalci triumfálně vstoupili do Cuquío, kde je lid nadšeně vítal. V dubnu zde došlo k velké bitvě - 900 cristeros vzdorovalo 2000 federálů. Cristeros se pro nedostatek munice museli dát na útěk a poté se rozptýlili. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 171
180. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 169 - 172
181. Srv. J.MEYER, La Cristiada, II, s. 304 - 308
182. Srv. "Mučedníci v Guadalaxáře", Jitro, č. 6, roč. IX, 1928, s. 138
183. Matka P. Reyese Vegy, členka BB, "obávaná stejně jako její syn", zabila nožem schizmatického kněze Felipa Péreze, vládního špióna. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 120 - 133
184. V městečku Cotija (Michoacán) uspořádal 7. března starý farář Gabriel González fotbalový zápas, aby zabavil a opil vojáky z místní vládní posádky. Přišlo 300 cristeros a s holýma rukama je odzbrojili. Tito povstalci se 11. března střetli s federály. Padlo 84 vládních vojáků a 29 cristeros. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 189
185. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 172 - 193
186. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 194 - 200
187. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 310 - 314
188. 3. prosince 1927 poblíž Tlaltenanga očekávalo 250 cristeros pod velením Gorostiety útok federálů. Těch bylo 800 spolu s 200 agraristy, kteří byli posláni do boje jako první. Cristeros byli dobře opevněni. Když jim došly náboje, házeli na útočníky kameny a Gorostieta použil jako bomby plechovky od konzerv plněné dynamitem. Když se setmělo, obě strany se stáhly. Zatímco cristeros měli jen raněné, federálové ztratili 300 mužů. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 213 - 214
189. Cristeros Gorostietu pro svou věc rychle získali - dokladem toho jsou mnohá jejich svědectví, například následující Luise Alcorty, kterému generál řekl: "Myslíš, že s těmito lidmi bychom mohli prohrát? Ne, tato věc je svatá a je nemožné, aby s takovými obránci byla prohrána". Když v San Julián dostal Gorostieta 20 centavos od jedné žebračky, byl velmi dojat a řekl Alcortovi: "Jestliže přece bude prohrána (tato věc), pak proto, že jsme ji neuměli hájit; ale ne, nemůže být prohrána". ("Con esta clase de hombres crees que podamos perder? No, esta causa es santa y con esos defensores no es posible que se pierda!" - "Si se pierde, será porque no sepamos defenderla; pero no, no se puede perder.") srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 202 - 203
190. Na 29. září 1927 naplánoval Degollado dobytí Coculy, důležité svou blízkostí Guadalajaře. Hrozilo nebezpečí, že by z hlavního města mohly během dobývání dorazit posily federálů a zvrátit průběh boje. Coculu bránilo 400 vojáků a agraristů. 28. září poblíž hranice s Colimou zahájili boj další oddíly cristeros, aby odpoutaly pozornost nepřítele. Za svítání cristeros obsadili přístupové cesty do Coculy a přerušili telegrafní spojení. Následoval útok, místní obyvatelé umožňovali cristerům přístup ze svých zahrad přes domy na ulice. Zbylí obklíčení vojáci kapitulovali. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 224
191. V červenci 1927 postupovaly 49° a 50° regiment jízdy spolu s 55° bataliónem pěchoty k městečku Coalcomán (Michoacán), ovládanému povstalci. Došly téměř až k cíli, zde se však, v těžko přístupném terénu, ocitli v obklíčení, které trvalo tři měsíce. Vojáci nezemřeli hlady jen díky tomu, že jim obyvatelstvo za náboje prodávalo potraviny. Během obléhání padlo 130 federálů a 10 cristeros. V řijnu se rozhodli probít z obklíčení. Domnívali se, že jsou již mimo nebezpečí, cristeros je však několi dní sledovali. Když kolona procházela soutěskou, zahájili na ně palbu. Z 1500 vojáků generála Mendozy se jich vrátilo pouze 500. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 229 - 230
192. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 201 - 246
193. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 314 - 319
194. "Espero que su visita marque el comienzo de una era nueva para la vida y el pueblo de México." Jean MEYER, o. c., II, s. 320
195. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 319 - 322
196. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 323 - 328
197. 24. ledna 1928 bojovalo 1000 cristeros s federály v Cerro Gordo, 27. ledna se byly hlášeny boje v Tlaquepaque, u bran Guadalajary. Vlaky odsud jezdily jen jednou denně, se silnými posádkami a leteckou ochranou. Americký konzul v Guadalajaře 2. března uvedl, že situace se pomalu, ale jistě zhoršuje. Vláda již nemohla ovládnout Los Altos, protože se bojovalo na území celého Jalisca. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 243 - 244
198. Generál Degollado naplánoval na 24. května 1928 útok na pacifický přístav Manzanillo. Na operaci se podílelo tisíc cristeros, jejichž shromáždění probíhalo za přísného utajení. 24. května ráno vyjela část povstalců nákladními automobily směrem k přístavu, ostatní se tam přesunuli pěšky. Přístav byl rychle dobyt. O půl druhé odpoledne však hlídka oznámila přijíždějící vlak. Degollado vydal rozkaz okamžitě se stáhnout, protože Manzanillo se nacházel v dolíku. Jeden z jeho velitelů se chtěl ještě chvíli zdržet a odnést zásoby munice - celý jeho oddíl padl, i všichni z dalšího oddílu, kteří se mu snažili umožnit ústup, celkem 80 cristeros. Federálové při vystupování z vlaku utrpěli značné ztráty. Vlak přivezl dva regimenty z Colimy - na ně měli zaútočit předchozí den jiní cristeros, avšak dorazili na místo, až když vlak s vojáky odjel. Další oddíl povstalců měl zničit železniční most a přerušit telegrafní spojení - na druhé zcela zapoměli a most byl poškozen jen mírně, takže ho vojáci zakrátko opravili. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 231 - 232
199. V prosinci 1927 vyslala vláda do oblasti Coalcomán (Michoacán) trestnou expedici (před několika měsíci zde generál Mendoza ztratil 1000 mužů), složenou z regimentů 49°, 50° a 73° a z batalionů 12°, 15°, 34°, k tomu oddíl lehkého dělostřelectva. Po třech měsících se federálové dostali na místo určení. V květnu se však byli nuceni ztáhnout nazpět, aby zde, kvůli dešťům, neuvízli. Ze 3000 vládních vojáků jich zde za šest měsíců padla třetina. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 230
200. V březnu 1928 podnikli federálové ofenzivu, aby mohl být obnoven provoz na trati Cañitas - Durango. Překvapili oddíl cristeros a zadrželi jejich rodiny. Na pomoc přitáhli cristeros Trinidada Mory a Porfiria Mallorquína - byli však poraženi. Federálové zde použili k přepravě pěchoty vlaky, zatímco jejich jízda útočila na povstalce. Odveta přišla o něco později u Cerro de las Papas. Indiáni tepehuanové se nechali naverbovat do vojska. Smluvili se však s cristeros na léčce. Indiáni šli vpředu, jako předsunutá hlídka. Došli až na určené místo. Dali vojákům znamení, že mohou jít dál, že vše je v pořádku. Pak spolu s cristeros zahájili na zcela nepřipravené vojáky střelbu. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 221 - 222
201. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 204 - 248
202. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 224 - 248
203. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 328 - 332, 344 - 346
204. Ve státě México v červenci 1928 cristeros vedení Benjaminem Mendozou v Horno del Conejo napadli konvoj nákladních vozů, zabili 68 vojáků a získali 4 kulomety. Aby získal čas, přistoupil koncem roku Mendoza na jednání o složení zbraní - za to mu vláda nabízela 350 hektarů půdy v Jaliscu. Koncem února opět pokračoval v boji. Ve státě Durango v únoru 1929 napadli cristeros federály u el Mezquital a zabili 200 vládních vojáků. V témže státě se cristeros střetli s 84° regimentem generála Vargase, složeným z horníků a nezaměstnaných. Při prvním střetu téměř všichni vojáci dezertovali, povstalci získali většinu jejich výzbroje. Ve státě Guanajuato cristeros Cecilia Cervantese v počtu 200 mužů porazili v Cuesta Colorada 2500 federalistů - ti tam ztratili 200 vojáků. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 255 - 266
205. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 249 - 285
206. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 333 - 334
207. Srv. A. LAJOUS et al., Manual, s. 245 - 248, J. MEYER, La Cristiada, II, s. 334, I, s. 286 - 288
208. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, 334 - 337, 360 - 371
209. 10. dubna překvapilo 700 federálů a agraristů z posádky Jerez oddíl cristeros. Když to již vypadalo na porážku povstalců, přišli jim na pomoc další, kteří napadli pravé křídlo nepřítele - federálové se dali na rychlý ústup. Cristeros ztratili 4 muže a jednoho z velitelů, zatímco federálů padlo 150, a navíc povstalci ukořistili 15 000 nábojů, 2 kulomety a 100 nových pušek. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 294 - 295
210. Cedillo postupoval ze San Luis Potosí se 12 000 muži, z nichž značnou část tvořili agraristé, avšak narozdíl od jiných agraristů byli tito v boji zkušenými. Cedillo rozdělil své vojáky do tří kolon, z nichž každá postupovala poněkud jinou cestou. První z kolon, čítající 3000 federálů a agraristů, se přiblížila k Tepatitlánu 19. dubna. Zde čekali cristeros v počtu 900, kterým velel P. Reyes Vega (Jean Meyer ho považuje za nejlepšího strátéga mezi veliteli povstalců). Ten ponechal ve městě jen 300 mužů, kteří, opevněni ve zvonicích a na návrších na sever od města, měli čelit prvnímu střetu. Zbytek cristeros, rozdělený do dvou oddílů, postupoval napravo a nalevo vedle kolony federálů, aniž je tito zpozorovali. Přiblížili se k nim, až když vstupovali do města a začali bojovat s obránci. Generál Rodríguez, který velel koloně, dal příkaz k návratu, protože zjistil, že jsou ze tří stran obklíčeni. Mezi agraristy však vznikla panika, snažili se co nejrychleji na koních odjet, aniž by odpovídali na střelbu cristeros. Po několika hodinách byli federálové s agraristy rozprášeni, padlo jich 225. Cristeros ztratili 25 mužů a získali množství vojenského materiálu. Když už byl boj u konce, padl i pater Vega, zasažen zbloudilou střelou. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 302 - 303
211. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 289 - 314
212. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 315
213. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, 381
214. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, 339 - 340; J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 397 - 414; tamtéž seznam a data popravy 61 kněží z období 1926 - 1929
215. "Yo no sé ni me interesa saber en qué condiciones van a quedar ustedes. Nosotros ya hablamos al Presidente de la República, ya lo facultó todo la Santa Sede. Ya quedamos en eso que se publicó ... Lo único que sí debo decirles es que deben deponer las armas, porque ya ahorita el caso varió completamente y el pueblo católico los vería ya como rebeldes a las autoridades eclesiásticas y él mismo cooperaría con el gobierno a combatirlos a ustedes ..." Jean MEYER, o. c., II, s. 370 - 371
216. Jeden z velitelů cristeros, Aurelio Acevedo, zdůvodňoval svým podřízeným nutnost ukončit boj následujícími slovy: "... ačkoliv se to může zdát šílené, náš úkol je zapsán na tomto kuse papíru (Degolladův příkaz k rozpuštění Národní gardy), musíme poslechnout, aby Kristus, náš král, a snědá Panna Maria přijali tuto velkou oběť pro dobro věci a jako usmíření za hříchy národa ..." ("... aunque parezca locura nuestro deber está expresado en ese pedazo de papel, tenemos que obedecer y que Cristo nuestro Rey y la Virgen Morena tomen este grande sacrificio para bien de su causa y en desagravio por los pecados nacionales ...") srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 327
217. "Se esperaba que, terminada la guerra religiosa, un gran número de cristeros se volverían bandidos. Esto no ocurrió" Jean MEYER, o. c., I, s. 329; srv. o. c., II, s. 341 - 342, I, s. 323 - 329; opačně uvádí O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 250
218. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 348
219. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 350 - 351, I, s. 21
220. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 352 - 357
221. "Creemos preferible seguir en este estado de persecución espantosa, antes que dejar a la Iglesia en esclavitud bajo el Poder Público y un poder que odia sinceramente a la Iglesia y al mismo Jesucristo" Jean MEYER, o. c., II, s. 360
222. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 358 - 360, 376
223. Srv. "Duchovní cvičení za mexického pronásledování křesťanů", Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, č. 19, 1928, s. 369 - 371
224. S jeho životem je možno seznámit se v knize P. Michael Pro SJ, Lothar GROPPE, Praha: Zvon, 1992
225. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 30 - 49
226. "Mexická žena ... jestliže byla významným i rozhodujícím činitelem v době boje, má plné právo, aby i nadále hrála podstatnou roli při záchraně společnosti v čase národní obnovy ... Proto ... je spravedlivé, aby žena mohla uplatnit svůj hlas, když se bude rozhodovat o základních otázkách života národa a svobody ..." Plán uvádí, že agrární reforma nemá být zrušena, jednotlivé vztahy mezi původními majiteli a novými uživateli se mají řešit spravedlivě, s ohledem na obě strany. Kde to bude třeba, bude se v rozdělování pozemků spravedlivě pokračovat. (La mujer mexicana ... si ha sido el agente poderoso y decidido en los momentos de la lucha, tiene todo derecho para continuar vigorosa y resuelta desarrollando su acción salvadora en la hora de la reconstrucción nacional ... Por eso ... es de justicia que la mujer pueda emitir su voto cuando se trata de decidir los puntos fundamentales de la vida de la Nación y de la Libertad ...") Jean MEYER, o. c., I, s. 69
227. Jean Meyer se však domnívá, že to nelze považovat za skutečnou teologickou konzultaci, a že Liga, bez ohledu na postoj episkopátu, byla rozhodnuta vyhlásit povstání. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 72 - 73
228. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 50 - 92; J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 402; David C. BAILEY, Viva Cristo Rey! The Cristero Rebellion and the Church-State Conflict in Mexico, Austin-London, University of Texas Press, 1974, s. 111 - 134
229. Srv. David C. BAILEY, Viva Cristo Rey! The Cristero Rebellion and the Church-State Conflict in Mexico, Austin-London, University of Texas Press, 1974, s. 263
230. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 360 - 371, I, s. 165 - 168, III, s. 260
231. "El arreglo religioso se hizo sin pacto alguno, sometiéndose la Iglesia a las leyes." Jean MEYER, o. c., II, s. 373
232. "Y ahora, queridos hermanos, el clero ha reconocido plenamente el Estado, y ha declarado sin tapujos que se somete estrictamente a las leyes. Yo no podía negar a los católicos el derecho que tienen de someterse a las leyes ... la lucha es eterna se inició hace veinte siglos ... Y mientras yo esté en el gobierno, yo protesto ante la masonería que seré celoso de las leyes ... constitucionales ... En México, el Estado y la masonería, en los últimos aňos, han sido una misma cosa" Jean MEYER, o. c., II, s. 373
233. "Mons. Ruiz y Flores y Mons. Díaz no pueden ser acusados de haber engaňado al papa ... de haber firmado acuerdos que excedieran las instrucciones pontificiales. Si se les puede acusar de haber pecado por exceso de optimismo, por ligereza incluso, al aceptar garantías verbales, el Vaticano incurre en la misma culpa, ya que los preparó para aceptar todo cuanto su conciencia les permitiera aceptar." Jean MEYER, o. c., II, s. 376 - 377
234. Srv. J. MEYER, La Cristiada, II, s. 371 - 377
235. "La Guardia Nacional desaparece, no vencida por sus enemigos, sino, en realidad, abandonada por aquellos que debían recibir, los primeros, el fruto valioso de sus sacrificios y abnegaciones." Jean MEYER, o. c., II, s. 370 - 371
236. "Nos venden, Manuelito, nos venden" Jean MEYER, o. c., I, s. 320
237. "Me han vendido para hacer sus arreglos." Jean MEYER, o. c., I, s. 331
238. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 330 - 343
239. "El clero siempre trabaja en las sombras, esperando que el triunfo en sus luchas lo obtengan otros para él y pagando siempre con la mayor ingratitud a quienes lo sirven para sus siniestros fines. A los cristeros que se sacrificaron en la rebelión les desconoció sus méritos, negó que los había autorizado a la lucha armada y,dejándolos abandonados a su suerte, después de los arreglos ..." Jean MEYER, o. c., I, s. 337
240. Byli zabiti například: Pedro Quintanar, Porfirio Mallorquín, Luciano Serrano, Primitivo Jiménez. Zavraždění unikli velitelé Justo Ávila a Aurelio Acevedo. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 344 - 346; David C. BAILEY, Viva Cristo Rey! The Cristero Rebellion and the Church-State Conflict in Mexico, Austin-London, University of Texas Press, 1974, s. 293, 294
241. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 346 - 352; J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 414
242. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 134 - 201
243. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 215 - 229
244. "Milosrdný Ježíši! Mých hříchů je víc, než krůpějí krve, které jsi pro mne prolil. Nezasloužím si náležet k vojsku, které brání práva tvé církve a které bojuje pro tebe. Přál bych si, abych nikdy nezhřešil, aby můj život byl ve tvých očích příjemným obětním darem. Obmyj mne od mých nepravostí, očisti mne od mých hříchů. Pro tvůj svatý kříž, pro mou Nejsvětější Matku Guadalupskou, odpusť mi, že jsem neuměl činit pokání za své hříchy; proto chci přijmout smrt, jako zasloužený trest za ně. Chci bojovat, žít a zemřít jen pro tebe a pro tvou církev. Svatá Matko Guadalupská, doprovázej ubohého hříšníka v jeho smrtelném zápase. Dej, aby můj poslední výkřik na této zemi a můj první zpěv v nebi byl: Ať žije Kristus král." (Jesús misericordioso! Mis pecados son más que las gotas de sangre que derramaste por mí. No merezco pertenecer al ejército que defiende los derechos de tu Iglesia y que lucha por ti. Quisiera nunca haber pecado para que mi vida fuera una ofrenda agradable a tus ojos. Lávame de mis iniquidades y límpiame de mis pecados. Por su Santa Cruz, por mi Madre Santísima de Guadalupe, perdóname, no he sabido hacer penitencia de mis pecados; por eso quiero recibir la muerte como castigo merecido por ellos. No quiero pelear, ni vivir, ni morir, sino por ti y por tu Iglesia. Madre Santa de Guadalupe!, acompaña en su agonía a este pobre pecador. Concédeme que mi último grito en la tierra y mi primer cántico en el cielo sea: Viva Cristo Rey!) Jean MEYER, o. c., III, s. 280
245. "Hay que ganar el cielo ahora que está barato."; Claudio Becerra, jehož 27 spolubojovníků bylo popraveno, zatímco on jediný byl ušetřen pro svůj útlý věk, pláče, protože Bůh ho nechtěl jako mučedníka; mladý Honorio Lamas, popravený spolu se svým otcem, posílá matce vzkaz: "Jak snadné je tei dostat se do nebe, maminko!" (Qué fácil está el cielo ahorita, mamá); cristero Pedro Muñoz před popravou nadiktoval jednomu knězi dopis: "... moje maminka, když mne viděla, přišla do Fresnilla, kde hovořila se dvěma důstojníky; jeden řekl, že mne začlení do vojska callistů, ale já jsem to nepřijal, lépe smrt, než změnit svoji víru ..." (... vino mi mamá a verme a Fresnillo, habló con dos licenciados; uno dijo que me incorporara a las filas callistas pero yo no admití, primero muerte que cambiar mi fe ...); mladý José María Muñoz byl popraven za to, že nosil cristerům zásoby - nabídku vstoupit do služeb vlády odmítl a zemřel se zvoláním "Viva Cristo Rey" srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 298 - 301;dále srv. "Vzory k napodobování", Jitro, č. 5 - 6, roč. VIII, 1927, s. 90 - 91; "Mučedníci v Guadalaxáře", Jitro, č. 6, roč. IX, 1928, s. 138;
246. I když dějiny Mexika jsou dějinami krvavých revolucí, jejichž účastníci si vždy cenili těch, kteří pohrdali smrtí, zde šlo o jiného ducha, což federální vojáci viděli. Srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 301
247. "Del movimiento cristero, podría entonces decirse que más que una cruzada es una imitatio Christi colectiva, el sacrificio de los cristeros, mucho más importante que la muerte de los perseguidores." Jean MEYER, o. c., III, s. 301; srv. J. MEYER, La Cristiada, III, s. 275 - 281, 297 - 303