Revolucionáři nebyli ochotni dodržet sliby, které dal prezident Gil ústně Mons. Ruizovi. Zatímco cristeros, kteří ustali v boji, byli úkladně vražděni, církev se po celý rok 1930 těšila vnějšímu klidu. 248  V celém Mexiku obdrželo registraci 4390 kněží, tedy všichni, pro které to církev žádala. Církev se vládě odměnila tím, že v prezidentských volbách podporovala jejího kandidáta (Ortiz Rubio) proti Vasconcelosovi. Když Ortiz Rubio nastoupil do úřadu (únor 1930), nechal na Mexické universitě dokonce založit teologickou fakultu. Mons. Díaz sdělil pro americký tisk, že vztahy s vládou jsou velmi dobré a že vláda i církev spolupracují při budování jednoty mexického lidu. Četné místní autority v jednotlivých státech však nechtěly vůči církvi vystupovat takto smířlivě. Koncem roku 1930 začali callisté otevřeně sabotovat prezidentův program v Michoacánu, Guanajuatu, Zacatecas a zvláště ve Veracruz a v Tabascu. Tomás Garrido Canabal stál v čele Tabasca již od počátku dvacátých let a ovládal ho jako svoje vlastnictví. Organizoval svůj stát v duchu Mussoliniho korporativismu, s tím rozdílem, že pronásledoval církev. Velmi účinně používal kreslenou protikatolickou propagandu, nechával bořit kostely a ze zvonů dával odlévat Obregónovy sochy.  249 Antiklerikální ofenziva byla zahájena na jaře 1931 v celé zemi.

      V červnu 1931 byl v Huatusco (Veracruz) antiklerikály zavražděn farář, v řijnu vypuklo povstání v Tlapacoyan (Veracruz), bývalí cristeros se znovu shromáždili k boji v Durangu a v Sierra Gorda. Další povstání se objevila v lednu 1932 v Michoacánu, v únoru propukla povstání na jihu Jalisca, v březnu ve státě Morelos, v dubnu bylo potlačeno povstání v Colimě a v květnu v Zacatecas. Povstalci se objevili v řijnu 1932 také v Guanajuatu, v Zacatecas byli znovu poraženi v prosinci. Většinu z těchto povstání rychle utlumila sama církev, pohrůžkou církevními tresty. Federální vojsko je na boj s povstalci po roce 1929 dobře připraveno. V každém městečku byla zřízena alespoň malá posádka, staví se silnice, aby vojsko mohlo rychle dorazit na místo konfliktu, podél komunikací se buduje telegrafní vedení, letectvo se modernizuje. Rok 1933 byl téměř bez bojů.

      Ještě v červnu 1931 Mons. Ruiz odmítal znepokojené katolíky, protože nechtěl ztěžovat prezidentovu pozici. Liga i ACJM byly proto zakázány, 250  katolíci, kteří odmítali modus vivendi byli umlčováni. Církev přísně zakazovala jakýkoliv násilný odpor s náboženským podtextem a tento její postoj se ve třicátých letech již nezměnil, což je pochopitelné, protože pravděpodobnost dosáhnout úspěchu touto cestou byla nyní velmi malá a pouhé napomenutí by zřejmě nemělo účinku. V létě 1931 začínají být prosazovány antiklerikální požadavky - jeden kněz má připadat na 100 000 obyvatel. 3. srpna 1931 je vydán manifest zednářské lóže (Gran Logia del Valle de México, Velká lóže údolí Mexika), obviňující klérus z neposlušnosti. 12. prosince 1931 slaví katolíci 400 let od zjevení Panny Marie v Guadalupe. Výročí slaví v hlavním městě milión katolíků. O dva dny později vydává kongres protest proti katolickým manifestacím a proti účasti někerých státních funkcionářů na nich. Tito funkcionáři jsou později Callesem přinuceni rezignovat. Reálnou politickou moc v zemi si udržoval, stejně jako za vlády prezidenta Gila, Calles, který vyzval Rubia, aby opustil svoji tolerantní politiku vůči církvi. Ministři vlády se neřídili pokyny Ortize Rubia, ale Callese. Ve všech státech jsou prudce sníženy počty registrovaných kněží - ve federálním distriktu je dovolen jeden kněz na 50 000 obyvatel (v roce 1900 připadal v Mexiku jeden kněz na 3500 obyvatel a jeden kostel na 1100 obyvatel). 251  Episkopát reaguje výzvou k věřícím, aby zahájili nenásilné protesty, v hlavním městě je vyhlášen interdikt, který zde trval od 4. ledna do 28. února 1932, kdy byl zrušen na zásah Říma. V zemi se šíří násilné útoky na církev, Mons. Orozco je vyhoštěn.

      V květnu, červnu, červenci i srpnu 1932 biskupové ve svých pastýřských listech přísně zakazují věřícím jakoukoliv podporu povstalcům, v Zacatecas dokonce pod trestem exkomunikace. Apoštolský delegát, Mons. Ruiz y Flores, tlumočí slova Svatého Otce, že jakýkoliv ozbrojený odpor nebo jeho psaná či mluvená podpora jsou tou největší neposlušností. Řím postupoval tak přísně proti novým povstalcům, protože chtěl podpořit prezidenta v jeho střetu s antiklerikály. Ten však byl Callesem přinucen rezignovat a na jeho místo 3. září 1932 nastoupil Abelardo Rodríguez. Teprve nyní se Pius XI. rozhodl encyklikou Acerba Animi protestovat proti porušování dohody z roku 1929. I nový prezident se dostal kvůli církvi do sporů s Callesem. Callisté vidí, že "deklerikalizace" dospělých je nereálná, a proto se soustřeiují na výchovu mládeže. Koncem roku 1933 PNR rozhodla o reformě ústavních článků, týkajících se výchovy. Ta se měla stát "socialistickou". Prezident, přestože byl proti, nemohl uvedené změně ústavy (říjen 1934) zabránit. Mexiko nebylo socialistickou zemí a Calles se netajil tím, že buduje kapitalismus. Termín "socialistická výchova" znamenal výchovu antikatolickou a protikřesťanskou. Svědomí školáků mělo být formováno k věrnosti revoluci a zbavováno předsudků. Byl schválen i program sexuální výchovy, který však vyvolal silný odpor, a další ozbrojená povstání, takže ho vláda byla nucena omezit. Koncem roku 1934 nastupuje do úřadu prezidenta Lázaro Cardenas. Období 1934 - 1937 je bojem o "socialistickou školu", 252  který vláda prohrála. V tomto bodě neměla totiž proti sobě jen církev, ale i universitu, většinu obyvatelstva, a to i ve městech, učitele, Spojené státy i protestanty (kteří ve dvacátých letech revoluční vlády většinou podporovali). Učitelé, kteří "socialistickou výchovu" prosazovali se stávali terčem útoků, takže za tři roky jich bylo sto zabito a dvěma stům uřezány uši! V roce 1935 dosáhl vrcholu počet povstalců a kulminoval také střet mezi Callesem a prezidentem. V celém Mexiku mělo registraci pouze 305 kněží, v 17 státech dokonce nedovolil stát působit ani jedinému! V roce 1934 bylo uzavřeno 127 kostelů, v roce 1935 k nim přibylo 264 dalších! Cardenasovi se v červnu 1935 podařilo Callesovu moc zlomit a mohl se de facto ujmout vlády.  253

      V roce 1934 vypukají povstání v Jaliscu, Nayaritu, v Sierra Gorda a v Morelos, další na podzim v Durangu, Pueble, Tlaxcale, Veracruz a Oaxace. Koncem roku 1935 bylo ve zbrani celkem 7500 cristeros v 15 státech.  254 Počet povstalců v Jaliscu je nyní podstatně menší než při prvním povstání - rozhodující je tu zřejmě negativní postoj církve. Mnozí povstalci ukončí boj v roce 1938, další v roce 1940 a poslední v roce 1941, kdy už pronásledování církve zcela ustalo. Je třeba říci, že tato povstání přiměla vlády mnohých států ke zmírnění proticírkevního postupu a zřejmě kladně ovlivnila i postoje prezidenta Cardenase. Ačkoliv druhou Cristiádu 255  nemůžeme ospravedlnit, jednak proto, že zde chyběla reálná vyhlídka na úspěch, a také proto, že šlo o jednání proti zákazu církevních představených, přesto není pochyb, že i tito cristeros jednali podle svého svědomí a bojovali pro Krista, i když jim církev odmítala udělovat svátosti. Toto nepřátelství církve bylo pro ně daleko hořší, než hrozící smrt v boji či na popravišti. Jejich víra jasně vysvítá z dopisů a svědectví. Většina duchovních je nazývala bandity. Když se koncem roku 1936 začaly v Jaliscu otvírat kostely a když na bohoslužby začali chodit velitelé federálního vojska s vojáky, 80 % obyvatelstva bylo proti povstalcům. Ve druhé Cristiadě už povstalcům nepomáhaly Ženské brigády ani Liga, protože byly církví rozpuštěny. Jen někteří členové Ligy hledali spojence k boji proti Mexické vládě.

      Pro katolíky začal pomalý obrat k lepšímu. V březnu 1936 nařídil Cardenas guvernérům států Campeche, Colima, Guerrero, Nuevo León, Sinaloa, Sonora a Oaxaca, aby církvi navrátili zabrané kostely. V dubnu je otevřeno 15 kostelů v hlavním městě, v červenci se znovu konají bohoslužby ve státě Nayarit, v září se otvírají kostely v Guadalajaře. V únoru 1937 policie přepadla účastníky tajné mše v Orizabě (Veracruz), kde výstřel jednoho z policistů usmrtil malé děvčátko. To vyvolalo veliké pobouření, takže lid násilím otevřel kostely v celém státě a vláda už je znovu nezavřela. Podobný průběh měly události ve státě Chiapas - i zde pobouřený lid otevřel kostely a vláda se je již neodvážila uzavřít. Po smrti Mons. Díaze se stal mexickým arcibiskupem Luis María Martínez, který měl již od dříve dobré vztahy s Cardenasem. V srpnu 1938 byly, s výjimkou státu Tabasco, otevřeny všechny kostely v zemi a kněžím nebyla odmítána registrace. Obrat politiky nebyl způsoben tím, že by Cardenas chtěl církev podporovat. Narozdíl od Callese však byl přesvědčen, že "pouze řeč rozumu může přivést k pravdě zbloudilé" a že jejich omyl pochází z "nedostatku světla".  257 V době ropné krize (znárodnění ropného průmyslu v březnu 1938) a vůči narůstajícímu nebezpečí sinarquismu (mexická forma fašismu, pravicová reakce na rušení latifundií během Cardenasovy pozemkové reformy) potřeboval mít prezident katolíky na své straně.

      Antiklerikalistické výpady již není příliš slyšet, církev naopak přestává být systematickou opozicí vůči vládě. Hlas církve se z politiky vytratil, stala se jednou z nejbázlivějších na poli sociálním a politickém v Americe. Naproti tomu, Mexiko mezi roky 1930 - 1965 má nejvyšší počet duchovních povolání v Latinské Americe. (Jak řekl Tertulián: krev mučeníků je semenem nových křesťanů.) V následujících letech se vlády PRI snáží udělat vše proto, aby národ na cristeros zapoměl. Děti ve školách se o nich nic nedovědí. Situace se začíná měnit až po roce 1970, kdy censura přestává bránit publikování prací na toto téma. V roce 1992 přikročili poslanci PRI ke zrušení antiklerikálních článků ústavy a prezident Salinas dosáhl obnovení diplomatických styků s Vatikánem (ty byly přerušeny v roce 1857). V roce 2000 se stává prezidentem Vicente Fox, který, narozdíl od svých předchůdců, není členem PRI.  258

248. Ihned po uzavření dohody v roce 1929 byl v září 1929 otevřen interdiecézní seminář v Castroville. Pro nedostatek seminaristů se ho biskupové rozhodli přemístit do Méxica. To však, po zhoršení situace ve 30. letech nebylo možné. Mexický episkopát se proto obrátil s prosbou o pomoc na biskupy v zahraničí. Díky podpoře amerických katolíků byl 23. září 1937 otevřen pro mexické bohoslovce seminář v Montezuma (Nové Mexiko). Svoji činnost ukončil v roce 1972, kdy se již bohoslovci mohli připravovat v Mexiku. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 431 - 435
249. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 421 - 423
250. Srv. David C. BAILEY, Viva Cristo Rey! The Cristero Rebellion and the Church-State Conflict in Mexico, Austin-London, University of Texas Press, 1974, s. 291
251. Srv. Jenie PURNELL, Popular Movements and State Formation in Revolutionary Mexico: The Agraristas and Cristeros of Michoacán, Durham - London, Duke University, 1999, s. 93, 95
252. Srv. J. GUTIÉRREZ CASILLAS, Historia de la Iglesia en México, s. 423 - 427
253. Srv. O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 252 - 254
254. 400 v Sonoře, 2500 v Nayaritu, Sinaloi, Durangu, Jaliscu a v Zacatecas, 350 v Aguascalientes, 1300 v Guanajuatu a Querétaru, 500 v Michoacánu, 600 v Morelos, 300 v Oaxace, 400 ve zbytku Jalisca a 1200 v Pueble, Hidalgu a Veracruz. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 375
255. Cristeros ji nenazývali "druhá Cristiada", ale jen "druhá" (La Segunda)
256. Zdá se, že v roce 1936 Polsko vážně uvažovalo o zaslání značného množství vojenského materiálu povstalcům; jednání se však protáhla až do roku 1938 (vinou vyjednavačů Ligy), kdy už Polsko mělo jiné starosti. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. 372
257. "lenguaje de la razón puede atraer a la verdad a los extraviadosos", ya que su error proviene de "la falta de luces" Jean MEYER, o. c., I, s. 365
258. Srv. J. MEYER, La Cristiada, I, s. VII, XI; O. KAŠPAR, Dějiny Mexika, s. 276