Vracel jsem se z Albertova spolu s tisíci demonstrantů. Zaplnili jsme ulice, kterými jsme procházeli. Mnozí nesli transparenty „Ať žije Zeman“, další šli s českými vlajkami, mnozí s logem Bloku proti islámu, a viděl jsem i dost demonstrantů s cedulemi „Čs. vojáci v záloze stojí za svým prezidentem“. Po stranách se občas objevila nějaká malá skupinka protidemonstrantů.
Někde před Václavským náměstím proti nám šlo několik mladých lidí (snad středoškoláků) s kartonovou cedulí s textem: „Svatá Anežko, ještě se budeš muset za nás hodně přimlouvat, aby u nás zvítězila pravda a láska nad nenávistí“. Obdivuji odvahu těchto mladých lidí. Polarizace společnosti s sebou vždy přináší riziko růstu křivky nenávisti a to je vždycky špatně a je to i nebezpečné. Jedna věc je s protivníkem nesouhlasit a v mezích zákona a slušnosti proti němu bojovat. Je ale špatné svého protivníka ještě k tomu nenávidět. To vůbec není snadné a za to je opravdu potřeba se modlit. Polarizace společnosti není ale to největší zlo, které nás může potkat.
Premiér Sobotka reagoval v rozhovoru pro Hospodářské noviny na vystoupení prezidenta Zemana na Albertově slovy: „Nejvyšší ústavní činitel země, která má hlubokou humanistickou a demokratickou tradici, by neměl vystupovat na shromáždění xenofobní sekty, které bylo naplněno šířením intenzivní nenávisti.“
Na Albertově jsem byl a nikdo z řečníků nepodněcoval demonstranty k nenávisti proti migrantům, ať už těm, kteří již jsou v našich uprchlických táborech, nebo těm, kteří jsou na cestě do Evropy. Tvrdá kritika na Albertově zazněla – ale ne na adresu migrantů, ale na adresu Bruselu, kancléřky Merkelové, české vlády a médií. Prezident Zeman správně ve svém projevu řekl, že nejsme xenofobové, protože u nás již nyní žije půl milionu cizinců.
Soužití s islámem na Západě před rokem 2014
Soužití s islámem v západoevropských zemích bylo předmětem několika studií ještě před vypuknutím migrační krize. Již tehdy byly závěry velmi pesimistické. Předpokládaly, že například ve Francii bude většina obyvatelstva vyznávat muslimskou víru za nějakých 40 let. Jaroslav Bašta odkazuje na dvě německé studie (jedna z roku 2005, druhá z roku 2000), ve kterých autoři konstatují, že integrace muslimských přistěhovalců se nikde v západní Evropě nepodařila: „Místo multikulturní Evropy se zvolna rodí Evropa ghett, ve které bude původní obyvatelstvo systematicky znevýhodňováno a potlačováno.“ Autor dále pokračuje: „Muslimové si přinášejí do nové vlasti své náboženství, kulturu, společenské uspořádání, své jazyky, předsudky a stará nepřátelství a odmítají se čehokoli z toho vzdát. Proto nejsou úspěšní ani společensky ani ekonomicky. Tuto frustraci řeší ještě hlubším příklonem ke své víře, takže duchovním i organizačním centrem každého ghetta je mešita a její imám. Důsledkem pak jsou jevy, které lze dobře podchytit statisticky – míra nezaměstnanosti, zločinnosti, drogové závislosti a závislosti na sociálních dávkách. Zvláště odstrašující je Laqueurův údaj o Dánsku před deseti lety: ač muslimové tvořili jen 5% obyvatel, konzumovali 40% sociálních výdajů.“ Zatímco u jiných skupin přistěhovalců se integrace více či méně podařila, u muslimů k tomu nedošlo.
Ivan Poledník v článku z letošního října uvádí následující údaje: „... během letošního června a července ve Švédsku došlo k 18% nárůstu počtu znásilnění oproti stejnému období loňského roku. V případě dětí do 15 let dokonce k 53%.“ a dále: „výzkum provedený Univerzitou Karlstad ukázal, že v roce 2002 mělo 85 % pachatelů znásilnění imigrantský původ (!). Zpráva Brottsförebyggande radet z roku 1996 hovořila o 23 násobné pravděpodobnosti spáchání znásilnění severoafrickým imigrantem (oproti etnickému Švédovi), 20 násobné u Iráčana, 10 násobné u imigranta z Jižní Ameriky.“ Teď už je provádění průzkumů, kde by se zohledňovala národnost nebo vyznání pachatele, zakázáno. Není to totiž politicky korektní.
Ve městech západní Evropy přibývají „no go“ zóny. U vstupů do takové zóny jsou cedule, které varují příchozí, že vstup do zóny je jen na vlastní nebezpečí. Vaši mrtvolu tam nikdo hledat nebude. Kriminalita ale dramaticky narůstá i mimo tyto zóny.
Tahle země patří všem
Takto výstižně pojmenovali organizátoři svoji demonstraci na náměstí Míru. Chtějí umožnit volný přístup do Česka všem – zejména muslimským – migrantům. Stačí, když tito řeknou, že jsou ze Sýrie a že prchají před válkou (nebo ještě lépe před „diktaturou“ Bášara Asada). Že nejsou ze Sýrie, ale třeba z Afganistánu, už nikdo zjišťovat nemá. O tom, co mají říkat, jsou migranti náležitě poučeni od převaděčů. Co by znamenalo naplnění cílů organizace „Refugees Welcome“ pro náš každodenní život, bezpečnost a náboženskou svobodu, o tom se na náměstí Míru moc nemluvilo.
Kolaborace vlády
Česká vláda se tváří, že žádnou masovou migraci do Česka nechce a volá po ostraze Schengenských hranic či po jejich uzavření. Je to ale jen divadlo. Všichni naši ministři dobře vědí, že na tomto se EU nikdy nedomluví, alespoň dokud se sem nepodaří dostat ty plánované miliony muslimských migrantů, aby mohl být dokončen projekt vytvoření nového evropského národa a původní národy vytlačeny na okraj. Má někdo nějaké jiné vysvětlení pro zprávu Evropské komise, která v příštím roce očekává příchod tří milionů migrantů? Co jiného je taková zpráva, než pozvánka pro migranty, něco jako „jen přijďte, počítáme s tím, že vás přijdou tři miliony“? Kdo chce za této situace tvrdit, že migrace není plánovaná a podporovaná? O tomto tématu více rozhovor Václava Klause pro časopis Týden nebo článek Milana Glasera na Radio Vaticana. Naši ministři a premiér, aby nepřišli o volební preference, se sice tváří, že nelegální migranty budou vracet a že nechtějí kvóty, ale ve skutečnosti spolupracují na plánu vytvoření nového evropského národa a evropského superstátu.
Kdo za to může
Vzpomínáte? Jedno z hesel, provolávaných demonstranty v listopadu 1989.
Nejprve bychom si měli ujasnit, kdo za dnešní uprchlickou krizi nemůže. Viníkem nejsou migranti, kteří chtějí jen lepší a klidnější život pro své rodiny a pro své děti. Spolu s těmito ekonomickými uprchlíky přicházejí i ti, kterým jde opravdu o život a jsou pronásledováni. Podle všeho je ale ze Sýrie jen asi 20 % migrantů. Navíc většina obyvatel Sýrie, kteří prchají před Islámským státem, utíká na syrská území kontrolovaná Asadovou armádou – jsou jich čtyři miliony. Tito uprchlíci ale Evropu ani USA nezajímají, uprchli totiž na tu „nesprávnou stranu“. Zároveň není pochyb o tom, že spolu s těmi, kdo jdou do Evropy za lepším životem, přicházejí také opravdoví džihádisté, spící agenti teroristických sítí. Ani džihádisté ale nejsou původci současné krize.
Islámský stát nespadl z nebe, ale vznikl za podpory USA, Turecka a Saudské Arábie. Důvodem, proč iniciovat vytvoření Islámského státu, byla snaha o likvidaci ruského spojence, syrského prezidenta Asada. Za jeho vlády spolu muslimové a křesťané žili v relativním klidu a míru. Dnes se libanonští křesťané dobrovolně hlásí do boje po boku Asadovy armády proti Islámskému státu. Islámský stát, přestože nemá přístup k moři, ropu čile vyvážel, a to i v době americko – britského bombardování. Konvoje nákladních automobilů, vozících ropu do Turecka, jezdily nikým nerušeny. Stejně tak velitelská stanoviště Islámského státu, po celou dobu amerických náletů nebyla terčem útoků. Tedy až do začátku náletů ruských. Že by měli Američané horší družice než Rusové? Vzpomínáte na údajné použití chemických zbraní Asadovým režimem v létě 2013? Celou akci provedli sami džihádisté ve spolupráci s tureckou tajnou službou – takto USA a Francie měli získat záminku k útoku na Sýrii. Prezident Zeman na Albertově hovořil o manipulaci, které se média hlavního proudu dopouštějí. Události v Sýrii v posledních letech jsou pěknou ukázkou této manipulace. Zájemcům o podrobnější informace o Sýrii doporučuji blog Terezy Spencerové, zejména článek „Kdo financuje Islámský stát?“.
Dalšími zeměmi, odkud migranti přicházejí, jsou Libye a Irák. Kdo tyto země napadl a uvrhl do naprostého chaosu? Opět Washington za asistence některých svých spojenců. Řečem o tom, že důvodem bylo nějaké porušování lidských práv a potlačování opozice (Libye) nebo zbraně hromadného ničení, které se nakonec nenašly (Irák), snad dnes už nikdo nevěří. Zvláště, když se pro srovnání podíváme, v jakém stavu jsou lidská práva a náboženská svoboda třeba v Saudské Arábii a jak Washingtonu (ani Bruselu a mainstreamovým médiím) nevadí, když Saudové bombardují civilní obyvatelstvo v Jemenu.
Takže viníka současné migrační krize už bychom měli. Za statisíce mrtvých a miliony lidí vyhnaných ze svých domovů nemůže ani islám, ani džihádisté, ale naši spojenci za oceánem, respektive ti, kdo USA ovládají (obyčejní Američané nejsou o nic horší, než my). Když už viníka nemůže nikdo potrestat, slušelo by se alespoň se s ním nekamarádit a vystoupit z NATO. A ti, kdo straší Ruskem, ať se jedou podívat do neutrálního Finska, jak vypadá zaplnění mocenského vakua vlivem Moskvy. Chudáci Finové, úpějící pod „nadvládou“ Ruska.
Proč uzavírat hranice před migranty, kteří za nic nemohou?
Pokud se těm, kdo tuto masovou migraci organizují, podaří jejich plán dokončit, nebude už cesty zpět. Jestliže se nepodařila integrace muslimských přistěhovalců, kteří do západní Evropy přicházeli v daleko menších počtech a během delšího časového období, z jakého důvodu by se měla podařit nyní, když migrantů mají přijít ročně miliony?
Jak už bylo řečeno výše, migranti nejsou viníky současné krize, proto si myslím, že bychom jim pomáhat měli, ale na základě dobrovolnosti a mimo území ČR (s výjimkou několika tisíc křesťanských uprchlíků, které bychom sem přijmout mohli, jak už jsem psal mnohokrát). Většina těch nejchudších zůstává v uprchlických táborech v Turecku, v Kurdistánu, na území Sýrie, které kontroluje prezident Asad, v táborech v Jordánsku, v Libanonu. Ti by si naši pomoc určitě zasloužili a k tomu již v současnosti slouží sbírky různých charitativních organizací. Hranice Česka by ale být uzavřeny měly. Německu, Francii ani Itálii pomoct nemůžeme. Musejí si pomoct sami, pokud již není pozdě.
Jak řekl v rozhovoru pro Právo politolog Petr Robejšek: „Západoevropské mocnosti se zatím chovají tak, jako by měl právo na vstup do EU každý, v jehož zemi panují nepokoje. Pak je ale potenciál migrantů několikanásobně vyšší. Nejde již jen o „pár“ miliónů, nýbrž o stovky miliónů lidí na celém světě. Odhadovat počty a připravovat tak občany na to, že budou muset přijímat migranty ve velkém počtu a trvale, to není úloha ani národních, ani evropských vůdců. Jejich povinností je v první řadě starat se o občany a stabilitu svých zemí.“
Dvě cesty pro Česko
Česko má před sebou v zásadě dvě možné cesty. První cesta je prosazována médii hlavního proudu, nevládními organizacemi na podporu migrace, Evropskou komisí a současnou českou vládou. Stoupenci první cesty chtějí zachovat volný pohyb osob přes naše hranice. Na konci této cesty je rozpuštění českého národa v nové, centralizované Evropě, v Evropě islámu, kde budeme my a zejména naše děti občany druhé kategorie, kteří se bojí vyjít z domu.
Druhou cestou je zavést plnou kontrolu našich hranic, nepodřizovat se v otázkách imigrace nařízením Bruselu, nevpouštět na naše území osoby bez platných cestovních dokladů. Za tímto řešením stojí prezident Zeman, exprezident Václav Klaus, Tomio Okamura (SPD), Strana práv občanů, Úsvit, další národně zaměřené strany, Blok proti islámu a troufám si říct, že většina obyvatel. Mezi těmito osobami, stranami a sdruženími zdaleka nepanuje shoda ve všech otázkách. Tato cesta není jednoduchá a bez rizik. Na druhou stranu, v roce 1992 mnozí odpůrci rozdělení Československa varovali, že provázanost Česka a Slovenska je tak veliká, že po rozdělení dojde k chaosu a zmatku. Nic z toho se nestalo, ani v Praze, ani v Bratislavě. Jsem přesvědčen, že v horizontu deseti – dvaceti let, je pro současné obyvatele naší země výrazně lepší variantou právě druhá cesta, cesta nezávislosti na Bruselu, cesta návratu k národnímu státu.
