28. srpna 1914 přišel rakouský velvyslanec informovat papeže Pia X. o vyhlášení války Srbsku. Během audience se obrátil na papeže s prosbou, aby požehnal císařsko-královské armádě. Pius X. odpověděl: „Vyřiďte císaři, že nemohu požehnat ani válce, ani těm, kdo po ni touží. Já žehnám pouze míru.“ Velvyslanec tedy žádal alespoň osobní požehnaní pro císaře Františka Josefa. „Mohu se pouze modlit za to, aby mu Bůh odpustil. Císař může být rád, že se nedočká od vikáře Krista prokletí.“ - byla papežova odpověď. Na druhé straně je třeba přiznat, že mnozí duchovní se plně zapojili do válečné propagandy, a to jak na straně Trojspolku, tak na straně Trojdohody.

V bitvě u Verdunu (21.2.1916 - 18.12.1916) padlo na obou stranách 300 tisíc vojáků. Foto zdroj zde.

První světová válka nebyla válkou o hodnoty. V Evropě už tehdy nikde nebylo nevolnictví ani robota, občané se těšili více méně stejné míře občanské i náboženské svobody, kdo chtěl mohl podnikat nebo studovat, pokud na to měl prostředky. Některé národy se cítili utlačované a toužili po vlastním státu, ale tak je tomu v některých případech i dnes (Katalánci ve Španělsku, Skotové ve Velké Británii). Ke cti rakouského mocnářství je třeba říct, že českému národnímu rozvoji nijak nebránilo. Jednou z nejvyšších částek na stavbu Národního divadla v Praze přispěl právě císař František Josef. Kdyby nedošlo k první světové válce, mohlo být celé 20. století lepší. Rusko by bylo uchráněno bolševické revoluce, Německo fašismu, v Čechách a na Moravě by nepadlo za oběť nacismu 140 tisíc obyvatel a následně by nebyly odsunuty dva miliony Němců.

Jestliže první světová válka nebyla válkou o hodnoty, u druhé světové války tomu bylo naopak. Ve hře byl konec existence některých národů. Nacistické teorie o nadřazenosti árijské rasy obsahovaly konečné řešení židovské otázky, ale také konečné řešení české otázky, plánované vyhlazení Slovanů z území Čech a Moravy, Polska, evropské části Sovětského svazu (vyhladověním a částečně odsunem za Ural). Z dnešního pohledu se může zdát vítězství spojenců v roce 1945 samozřejmé, ale na konci roku 1941 nebylo vůbec jisté, zda Sovětský svaz nebude poražen. V takovém případě by se žádné vylodění spojenců v Normandii v roce 1944 nekonalo a v Praze, Brně ani Ostravě by se dnes už česky nemluvilo. Jak je ale často zmiňováno, nástup nacismu v Německu byl způsoben situací, do které se poražené Německo dostalo po první světové válce.

Právo versus prozíravost

První světová válka stála deset milionů mrtvých. A přitom všichni postupovali podle práva. Rakousko se domnívalo, že za atentátem na Františka Ferdinanda d’Este stojí Srbsko, proto dalo Srbsku ultimátum, s prakticky nepřijatelnými podmínkami. Všechny ostatní mocnosti pouze plnili své smluvní spojenecké závazky.

Moudrý státník ale nemůže dělat cokoliv, co mu právo nezakazuje. Přenesme se do horké současnosti. Měla Ukrajina právo na vstup do NATO? Ano, protože tím neporušovala žádnou mezistátní smlouvu. Měl Sovětský svaz v roce 1962 právo rozmístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi? Ano, kubánská vláda souhlasila a žádná mezinárodní smlouva to nezakazovala. Přesto se svět na počátku 60. let kvůli tomu ocitl na pokraji jaderné války. V roce 2021 vedoucí představitelé států NATO – s výjimkou prezidenta Zemana – předpokládali, že pokračování procesu přijetí Ukrajiny do NATO způsobí ruskou vojenskou intervenci na Ukrajině. Prezident Zeman se stal na setkání NATO terčem posměšků, protože tomu nevěřil. Většina hlav států NATO nicméně vojenskou reakci Ruska očekávala, protože Moskva deklarovala, že členství Ukrajiny v NATO vnímá jako hrozbu. Západ ale pro odvrácení války nic neudělal a na přijetí Ukrajiny do aliance trval. Neutrální status, který měla Ukrajina po svém vzniku v ústavě, přitom většině tamních obyvatel jistě nevadil. Statisíce padlých a těžce zraněných ukrajinských vojáků byly obětovány, aby se Rusko dlouhou válkou vyčerpalo, a v „ideálním případě“ také rozpadlo. To, že v dubnu 2022 zakázal Boris Johnson Ukrajině pokračovat ve slibně se rozvíjejících mírových rozhovorech s Ruskem, také o lecčems vypovídá. Oficiálně samozřejmě nešlo o zákaz, pouze bylo řečeno, že USA ani Británie žádnou mírovou smlouvu s Ruskem podepisovat nebudou. A že Ukrajina má bojovat, až do vítězného konce.

V poslední době také probíhá diskuze o tom, jestli má Ukrajina právo střílet na Rusko rakety dlouhého doletu. Ano, má, ve válce je normální střílet na nepřítele rakety. Rusko ovšem má právo předpokládat, že tyto rakety nesou jadernou hlavici … Opravdu nevím, co si myslet o hlasech, zaznívajících od členů naší vlády a z Hradu, že jaderné války s Ruskem není potřeba se obávat. Naštěstí to není Česká republika, kdo má v NATO rozhodující slovo.

Světec uprostřed velké války

Vraťme se ale zpět, do doby první světové války. Tehdy ji mnozí také považovali za „svatou“. V roce 1917 na mírové návrhy papeže Benedikta XV. francouzský dominikánský kazatel reagoval slovy: „Svatý otče, ani na okamžik nemůžeme přijmout váš mírový návrh. Naši nepřátelé zůstávají silní a vaše výtky jim učiněné nezměnily jejich nekřesťanské jednání. Zvítězíme nad nimi!“.

V roce 1916 nastoupil na rakousko-uherský trůn Karel I. Pokoušel se dosáhnout příměří a ukončení válečných hrůz, které v předchozích dvou letech kolem sebe na frontě viděl. Marně. Nikdo jiný mír nechtěl.

Ještě před válkou prožil několik let v Brandýse nad Labem, hovořil česky. V Čechách se také seznámil se svojí budoucí manželkou. Oba žili příkladným křesťanským životem. Když se v roce 1918 monarchie rozpadala, odmítl Karel proti vzbouřeným národům použít sílu. 28. října byla v Praze početná rakouská vojenská posádka, a demonstranty vyhlašující konec monarchie by bez problému rozprášila. To ale Karel nechtěl. Po válce si přál žít v Brandýse nad Labem, což mu ale československá vláda nedovolila. Poslední český král, Karel Habsburský, zemřel 1. dubna 1922 v naprosté chudobě na portugalské Madeiře na zápal plic.

Válka na Blízkém východě

Desítky tisíc mrtvých za poslední rok jsou důsledkem války mezi Izraelem a Hamásem na Blízkém východě (41 tisíc Palestinců a 1600 Izraelců ke dni 1.10.2024). Tři dny před brutálním útokem Hamásu na Izrael (7.10.2023), při kterém přišlo o život 1200 Izraelců, egyptská tajná služba poslala do Tel Avivu varování, že se útok připravuje. Vzhledem k tomu, jaké pověsti se těší izraelská rozvědka, je prakticky neuvěřitelné, že tato informace z Egypta nedopatřením kamsi zapadla. Nelze se ubránit dojmu, že pro následnou operaci v Gaze potřeboval Izrael pádný důvod. Pokud by byl útok Hamásu zlikvidován hned na začátku, nebylo by možné zahájit masivní bombardování Gazy ani tam poslat tanky.

Na druhé straně nelze přehlížet, že součástí volebního programu, se kterým Hamás v Gaze vyhrál volby, je likvidace státu Izrael. Že se nejedná o fráze, Hamás mnohokrát dokázal svými útoky na Izraelce. Ti se naopak již roky snaží udělat obyvatelům Gazy ze života peklo (likvidace infrastruktury, vodních zdrojů) a tak je přimět k odchodu ze země. Vzájemná nenávist dosahuje obřích rozměrů.

Gaza 2014. Foto zdroj zde.

Jak by bylo možné válku na Blízkém východě ukončit? Jsou dva špatné scénáře a třetí dobrý. První možnost je, že se Izraeli podaří vyhnat obyvatele Gazy a západního břehu Jordánu pryč a vytvořit tak dostatečně velké území, které lze již dobře bránit proti případnému útoku ze sousedství. Druhá možnost: Izrael nevydrží nápor nepřátel a přestane jako stát existovat. Obě tato řešení nelze dosáhnout bez statisíců mrtvých – v lepším případě. Mohlo by to dopadnout i mnohem hůře. Izrael má možná až 200 jaderných hlavic, Írán pravděpodobně bude brzy mít jaderné zbraně také. Západ na straně Izraele, Rusko, Čína a pravděpodobně i Turecko na straně Íránu. Pahorek Megido v severním Izraeli, jako možný biblický Armagedon (podle některých výkladů), by měl být varováním pro obě znepřátelené strany.

A ta třetí cesta, z těch tří jediná dobrá? Je cestou pro Židy, Palestince i kohokoliv dalšího: uvěřit evangeliu a přijmout Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele.