Před rokem touto dobou jsem příliš nepočítal s tím, že rok 2015 prožijeme bez války – tedy bez války v Evropě. Nakonec, Bohu díky, se tak stalo a mohli jsme v relativním klidu zdobit vánoční stromky a péct cukroví.

Koncem roku 2014 nás média na válku připravovala, strašila ruskými tanky, které se už už chystaly vyrazit na Česko. Z oficiálních zdrojů jsme se ale nedoslechli, že zatímco v roce 2014 byly ruské zbrojní výdaje necelých 85 miliard dolarů, v případě USA to za stejný rok bylo 610 miliard dolarů (zde). Mezitím na sídliště a nemocnice v Doněcku dopadaly dělostřelecké granáty a bílý fosfor, takže mnozí obyvatelé tam trávili ve sklepích celé měsíce.

Nelze nevzpomenout zpráv, podle kterých Washington připravoval masivní teroristický útok, ze kterého mělo být obviněno Rusko. Zkrátka a dobře, snahu masakrovat Donbas a tak zatáhnou Rusko do velké války nešlo nevidět. Když premiér Fico 2. prosince 2014 řekl, že s pravděpodobností 70% bude na Ukrajině a nejen tam velká válka, byly tyto obavy zcela namístě – Fico se opíral o informace z okruhu německé tajné služby. Přípravě na válku ale odpovídala i americká rétorika a to nejen v médiích. Protiruská rezoluce schválená americkým Kongresem 4. prosince 2014 byla napsána stejně agresivním jazykem, jako rezoluce o „osvobození Iráku“, která předcházela útoku na Irák (zde a zde).

Během roku ale tato válečná rétorika médií hlavního proudu postupně ustupovala, Ukrajina se  vytrácela z prvních stránek zpravodajských portálů. Rusko totiž jasně deklarovalo svoje odhodlání bránit se všemi prostředky. Moskva to ukázala jednak vojenskými cvičeními, jejichž náplní bylo společné použití konvenčních i jaderných zbraní, vojenskou přehlídkou 9. května na Rudém náměstí a pochodem Nesmrtelného pluku, kdy ulicemi Moskvy a dalších ruských měst pochodovali statisíce lidí s fotografie svých předků, kteří padli ve velké vlastenecké válce.

Ruská armáda na straně Sýrie v boji proti džihádistům

V září 2015 Rusko vyhovělo žádosti syrského prezidenta Asada o pomoc v boji s teroristy a zahájilo letecké údery na pozice islamistů – jak na pozice IS, tak na pozice ostatních teroristů, které Západ pokrytecky nazývá opozicí a které USA vyzbrojují. Washington (spolu s Tureckem, Francií a Saudy) zorganizoval v Sýrii povstání pro Bášaru Asadovi, který není o nic horším diktátorem, než kterákoliv jiná hlava státu na Blízkém východě. Jeho největším zločinem je to, že je spojencem Ruska.

2. prosince 2015 Rusko předložilo satelitní snímky, na kterých jsou kolony cisteren, dopravujících ropu z Islámského státu do Turecka. Za utržené peníze následně Islámský stát nakupuje zbraně a vyplácí žold bojovníkům. Ankara zajišťuje výcvik bojovníků IS a džihádistům poskytuje zpravodajské informace, jakou nejbezpečnější cestou se mají dostat zpět do Turecka. Irácká armáda na dobitých územích zajistila mobilní telefony, které předáci IS používali pro komunikaci s tureckou tajnou službou.

Ankara, přestože není pochyb o tom, že podporuje IS a další teroristy, je nadále pevným článkem NATO a usiluje o přijetí do Evropské unie. Turecko nechává přes své území proudit do Evropy statisíce uprchlíků (mezi nimi i tisíce džihádistů), a jeho přijetí do EU, jak se zdá, není vůbec nereálné. Turecká podpora IS probíhá se souhlasem USA. Tak se znovu potvrzuje, že ani podpora sebevětších teroristů a masových vrahů nemusí být překážkou pro přátelské vztahy s Washingtonem. Jedinou podmínkou pro tyto dobré vztahy je uznávat vedoucí úlohu USA ve světě.

Aby Turecko a Saudská Arábie – s tichou podporou Washingtonu - mohly i nadále pokračovat v podpoře Islámského státu, je naše veřejnost zásobována z médií hlavního proudu - a od našich ministrů - informacemi o tom, kolik civilních obětí je po ruských náletech (někdy se tyto informace objevily ještě dříve, než proběhl samotný letecký úder). Nebo například ministr Stropnický prohlásil, že je vše složité, že IS možná prodává ropu také Asadovi a Kurdům, z čehož tedy zřejmě plyne, že všichni, kdo proti sobě bojují v Sýrii, jsou stejně špatní a jediní dobří jsou USA a jen ony mohou zachránit Sýrii pozemní intervencí. Zcela otevřeně pak USA podporují takzvanou opozici bojující proti syrské vládě – tedy džihádisty bojující za žold, kteří do Sýrie přišli ze zahraničí. Ve svém vystoupení v roce 2007 generál Wesley Clark (od března do června 1999 velel jednotkám NATO při útoku na Srbsko, jehož cílem bylo vytvoření samostatného Kosova a oslabení Srbska, spojence Moskvy) potvrdil, že již deset dní po 11. září 2001 se v Pentagonu dozvěděl o americkém plánu svrhnout do pěti let vlády sedmi zemí, aby na Blízkém východě Rusku nezůstal žádný spojenec. Bylo rozhodnuto o likvidaci vlád Iráku, Sýrie, Libanonu, Somálska, Súdánu a Íránu. Ne vše se Washingtonu podařilo.  Na příkladu Iráku a Sýrie vidíme, že se USA nerozhodují z roku na rok, ale jedná se o dlouhodobé plány, záminky se hledají nebo vytvářejí až později (video zde, české titulky se zobrazí po kliknutí na ikonu CC vpravo dole).

Syrské a irácké armádě se v bojích proti Islámskému státu naštěstí celkem daří. Jak píše Tereza Spencerová: „mnoho syrských uprchlíků v Turecku netouží po cestě do Evropy, ale po návratu domů – a na osvobozená území se už vrátil prý asi milion lidí z vnitřního i zahraničního exilu“.

Velká válka není zažehnána – dlouhodobým cílem USA je rozparcelování Ruska

I když se zdá, že ve velení americké armády jsou celkem rozumní lidé, pozice těch, kdo chtějí konfrontaci s Ruskem, jsou také silné. 24. listopadu 2015 došlo k předem naplánovanému sestřelení ruského bojového letounu Su-24, který údajně na 17 sekund vnikl do Tureckého vzdušného prostoru. Že muselo jít o plánovanou akci, potvrdili i dva američtí generálové (zde a zde). Na čí straně stojí USA v syrském konfliktu se znovu ukázalo 7. prosince 2015, kdy americké letectvo zaútočilo na pozice syrské armády. Byl zničen muniční sklad, čtyři vojáci zahynuli, desítky jich byly zraněny. Tento útok se odehrál ve východní Sýrii, kde jsou syrské vládní jednotky obklíčeny Islámským státem. Po útoku amerických stíhaček následoval úspěšný protiútok islamistů, takže se zdá, že šlo o společnou akci USA + IS. Washington následně prohlásil, že šlo o omyl – to je podobné, jako když nám před rokem ČT tvrdila, že školy a nemocnice v Doněcku ostřelují nejspíš sami separatisté. Protiruské provokace probíhají také na Ukrajině – již podruhé došlo k přerušení dodávek elektřiny na Krym (pouze 20% elektřiny je na Krym dodáváno z Ruska podmořským vedením) a ukrajinské jednotky opět zahájily ostřelování pozic separatistů. Do Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny, kde je většinou rusky mluvící obyvatelstvo, se přesunují  džihádisté z Blízkého východu (zde a zde). Zřejmě proto, aby zde v budoucnu mohli podnikat teroristické útoky. Mnozí ukrajinští politici se netají s tím, že Turecko se nyní stalo přirozeným spojencem Ukrajiny. Stejně jako cvičí  Ankara bojovníky pro IS, bude je jistě stejně ochotně cvičit i pro nasazení na Ukrajině, proti rusky mluvícímu obyvatelstvu.

Jaké má Washington plány s Ruskem? Stratfor (prestižní americká instituce, stínová CIA) vydal geopolitickou předpověď na dalších deset let (zde a zde). Rusku Stratfor předpovídá rozpad na několik menších států. A to je také to, o co USA dlouhodobě usilují. Proč? Jednak by se takto zbavily svého hlavního globálního protivníka a za druhé by nadnárodní koncerny mohly snadno  získat ruské nerostné bohatství (samozřejmě skrze nějakou dobře řízenou privatizaci). Aby mohl Washington tento svůj plán realizovat, snaží se v Rusku a v západních médiích podporovat opozici proti prezidentu Putinovi. Zkuste si v Google vyhledat jméno Chodorkovskij - tento oligarcha obviněný v Rusku z vraždy, je západními médii vykreslován jako neprávem souzená oběť totality. Přesně takového prezidenta by Washington v Kremlu potřeboval – tedy ne někoho, kdo bude hájit zájmy Ruska, ale někoho, kdo bude asistovat jeho likvidaci a rozparcelování. Druhá cesta k plánovanému rozbití Ruska vede přes jeho postupné obkličování americkými základnami a spojenci (Ukrajina, Pobaltí, Gruzie, Azerbajdžán, Afganistán). Hrozba velké války tedy stále existuje a pravděpodobnost jejího vypuknutí není malá. Na sestřelení Su-24 odpověděla Moskva pouze ekonomickými sankcemi. Pokud by ale došlo k dalším útokům na ruská letadla nebo lodě, odpověď už by měla jinou podobu …

Budování „nové Evropy“

O tom, že masová imigrace do Evropy není spontánní, ale plánovaná, psali nejprve jen alternativní zdroje. Že se jedná o plán, řekl 16.8.2015 ve svém komentáři na Radio Vaticana Milan Glaser.  V rozhovoru pro časopis Týden v září 2015 Václav Klaus uvedl, že imigrace je podporovaná a jejím cílem je vytvoření nového evropského lidu a centralizované Evropy. Prezident Zeman ve svém vánočním poselství sdělil „že to, čemu čelíme, je organizovaná invaze a nikoliv spontánní pohyb uprchlíků“.

Výše uvedené výroky prezidenta Zemana a exprezidenta Klause vyvolávají zuřivé reakce těch, kdo jsou v boji za likvidaci evropských národních států na straně Bruselu a globálních elit. Pavel Svoboda v článku Klaus a Robejšek nám lžou tvrdí, že podpora imigrace je lež, že se jedná jen o selhání jednotlivých států, které nedodržují své závazky na ochranu vnějších hranic EU. Jako kdybychom si už nepamatovali, jak byl Maďarský premiér Orbán napadán za to, že staví ploty na hranicích se Srbskem a Chorvatskem. Ozval se tehdy někdo z poslanců našich vládních stran, že Slovinsko nedodržuje své závazky a nezajišťuje ochranu své shengenské hranice s Chorvatskem? Co jiného než podpora migrace je zveřejnění zprávy, podle které Evropská komise očekává v roce 2016 příchod tří milionů migrantů? Kdyby Saudská Arábie vydala prohlášení, že v roce 2016 očekává příchod 300.000 migrantů, nepochopili by to statisíce lidí jako pozvánku a nepřišli by do Saudské Arábie? Jenže Saudská Arábie, přestože má HDP na obyvatele vyšší než Maďarsko nebo Slovensko, žádné takové prohlášení nevydala. Abych se vrátil k článku Pavla Svobody: nelže nám ani Václav Klaus, ani politolog Robejšek, ale strany naší vládní koalice i Evropská komise, když tvrdí, že migrace není podporovaná ani plánovaná.

Referendum o vystoupení z EU a z NATO

Pokud se takové referendum podaří u nás uspořádat, budu v obou případech hlasovat pro vystoupení. Mnozí jsme hlasovali pro vstup do Evropské unie a doufali jsme, že se bude jednat především o svazek ekonomický. Stále více se ale ukazuje, že Evropská unie není institucí demokratickou, ale institucí ovládanou globálními elitami, které skrze ni prosazují jednak své zájmy ekonomické a jednak svoji LGBT ideologii. Stačí si vzpomenout na případ Rocco Buttiglione, který byl v roce 2004 navržen Itálií na evropského komisaře. Levicoví liberálové nebyli ochotni akceptovat, že by třeba jen jediným z evropských komisařů byl někdo, kdo vůči LGBT požadavkům zastává tradiční katolické postoje. Masivní podpora imigrace prosazovaná Evropskou komisí ukazuje, že globální elity jsou rozhodnuty vytlačit na okraj původní evropské národy a vytvořit národ nový, pro ně pracující a jim zcela podřízený.

NATO už dávno nemá za úkol obranu členských států, ale slouží k prosazování amerických zájmů ve světě, k postupnému obkličování Ruska a k likvidaci států, jejichž vlády se nechtějí Washingtonu podřídit. Ti, kdo neschvalují americkou politiku a ti, kdo nesouhlasí s výkladem událostí, jak je prezentují mainstreamová média, jsou ihned označováni za ruské agenty. Čtyři sta tisíc mrtvých v Iráku, Libyi a Sýrii však nemá na svědomí Rusko, ale ti, kdo ovládají USA. Bez rozhodující účasti Washingtonu by v roce 1999 nedošlo k útoku na Srbsko, v roce 2003 k útoku na Irák (žádné sklady zbraní hromadného ničení se v Iráku nakonec nenašly), v roce 2011 k intervenci v Libyi (oproti dnešku byl za Muammara Kaddáfího v této africké zemi pokoj, mír a prosperita) a v roce 2012 by v Sýrii nezačalo povstání džihádistů proti Bášaru Asadovi. Nebýt amerického angažmá v Iráku a v Sýrii, nikdy by nevznikl Islámský stát. Bez „investice“ 5 miliard dolarů (do „demokratizace na Ukrajině“, jak řekla náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nulandová –  zde) by v roce 2014 nebyl v Kyjevě svržen řádně zvolený prezident Janukovyč.  Plán na odstranění ruských spojenců Saddáma Husajna a Bášara Asada ostatně zazněl v Pentagonu již v roce 2001 (viz výše slova generála  Clarka). Jak je možné, že všichni členové české vlády (i opoziční poslanci TOP09 a ODS) tato fakta ignorují, a za největší hrozbu považují Rusko, a ne toho, kdo má na svědomí statisíce mrtvých, miliony uprchlíků a rozvrácené země?

Jaký bude rok 2016

Kéž by se syrské a irácké armádě v tomto roce podařilo Islámský stát porazit a lidé se mohli vrátit domů. To zdaleka ne všem vyhovuje, zvláště ne současným podporovatelům IS. Protože však „ … velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (List Jakubův 5,16), mohlo by to s pomocí Boží dobře dopadnout.

A co Evropa? Přijdou ony pozvané tři miliony především ekonomických migrantů? Asi ano. I kdyby válka v Sýrii a v Iráku skončila porážkou IS a rozdrcením dalších džihádistů v Sýrii, pozvání do Evropy je příliš lákavé, takže imigrace nejspíš bude pokračovat podle plánu.

A Česko? Podle geopolitické předpovědi, kterou na příštích deset let vydal Stratfor (odkaz viz výše), se Evropská unie rozpadne na 4 menší celky. Polsko, Maďarsko, Slovensko - spolu s dalšími východoevropskými státy - mají tvořit jeden z těchto bloků, jehož lídrem má být Polsko. Česko, spolu s Rakouskem, má být částí bloku „německého“.  Polsko, Maďarsko a Slovensko zatím opravdu drží spolu a hájí své země proti imigrační politice Bruselu. Česká vláda, přestože jsme formálně členem V4, čím dál více vychází vstříc  bruselským a berlínským požadavkům (viz premiérova prohlášení o tom, že je nutné za každou cenu neuzavírat hranice států a zachovat Shengen, že je potřeba přísněji kontrolovat vnější hranice EU – to ale ve skutečnosti Evropská komise ani Berlín nechce). Nebýt prezidenta Zemana, již bychom byli s Německem v jednom šiku. Pokud by se prognóza Stratforu v tomto bodu skutečně naplnila, pak je toto pro nás budoucnost o mnoho chmurnější, než být v bloku se současnými členy V4.  Podle analýzy týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem lze během následujících pěti let očekávat příchod 3 – 4 milionů především mladých muslimských mužů ve věku 20 – 35 let (do Německa). Tito muži následně požádají o „sjednocení rodiny“, takže za každým z nich přijde dalších 3 – 8 osob. Vzhledem k tomu, že v současnosti je v segmentu 20 – 35 let pouze 11,5 milionu etnických Němců, stanou se již po roce 2020 původní obyvatelé v tomto věkovém segmentu menšinou (zde).

Pro Česko by bylo mnohem lepší provádět vůči Bruselu stejnou politiku jako Maďarsko nebo Posko či Slovensko, než se podřizovat sociálně-inženýrským plánům Evropské komise. Protože nás však v roce 2016 parlamentní volby nečekají, nezbývá, než se řídit benediktinským „Ora et labora“. Modlit se za naši zem a adresovat své požadavky našim poslancům a ministrům.