Nadpis jsem si volně vypůjčil od Romana Jocha z jeho článku v RC Monitoru z roku 2018. Píše tam o tom, co se přihodilo jeho manželce, když se na sociální síti zmínila, že nepůjde k prezidentským volbám, protože jí nevyhovuje žádný z kandidátů. Podle hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“ se na ni snesla smršť nenávistných komentářů.
Bylo to někdy jinak?
Bylo, a není to tak dávno. V devadesátých letech a ještě v prvním desetiletí tohoto století panovala mnohem větší tolerance k odlišným politickým názorům. I v rámci jedné rodiny nebylo výjimkou, že všichni nevolili stejnou stranu a nebyly kvůli tomu doma žádné hádky.
Vestfálský mír 1648. Konec třicetileté války
Ke zlomu došlo v roce 2014. Do té doby bylo možné v televizi a rozhlase slyšet Ladislava Jakla, Petra Hájka, nebo na ČT vidět dokument „Uloupené Kosovo“. Po roce 2014 se všechno mění. Do vysílání (v hlavním vysílacím čase) se zařazují jen informace, které se hodí k dosažení geopolitických (začlenění Ukrajiny do bloku NATO) a ideologických cílů (LGBT, možnost volby pohlaví pro děti). Tímto selektivním zveřejňováním pouze těch „správných“ informací bylo snadné utvářet názory televizních diváků na to, kdo jsou ti špatní a kdo ti dobří. Menší část populace se s takto předkládaným zpravodajstvím nespokojila, a začala hledat informace v alternativních médiích.
Vše se vyhrocuje, společnost je rozdělena, kdo nesouhlasí s názory prosazovanými – zjednodušeně řečeno – Evropskou komisí, je označen za dezoláta, dezinformátora nebo Putinova agenta. Z druhé strany často slyšíme podobně ostrou rétoriku, jen použité termíny jsou jiné.
Míra nenávisti ve společnosti narůstá, takže nezřídka zaslechneme věty jako: „škoda, že ho tenkrát netrefili pořádně“ (myšleno Donalda Trumpa a Roberta Fica). Takovéto schvalování zabíjení politiků je velmi nebezpečné. Atentát na prezidentského kandidáta Jorgeho Eliécera Gaitána v roce 1948 v Kolumbii vedle k deset let trvající občanské válce.
Zdá se tedy, že správný politický názor je otázkou života a smrti. Ale opak je pravdou. Pán Ježíš Kristus nikde nezmiňuje, že by politický názor někomu u posledního soudu pomohl. Zato je naprosto jisté, že šíření nenávisti vůči konkrétním lidem je cestou do pekla (doslova). Ať už je tato nenávist namířena vůči odpůrcům vládní politiky nebo vůči ministrům a představitelům státu. Za představitele vlády se máme modlit, i když s nimi nesouhlasíme a nevolili jsme je.
To samozřejmě neznamená, že máme souhlasit se lží, ať už ji hlásá kdokoliv. Výzva mistra Jana Husa: „braň pravdu“ stále platí. Přikázání „miluj svého bližního, jako sám sebe“ má ale přednost.
Jan Pavel II. a papež František jako politici
Abych jen nekritizoval, chtělo by to také nějaké dobré příklady. V roce 1981 sílilo v Polsku hnutí Solidarita. Hrozila intervence států Varšavské smlouvy. Slyšel jsem vyprávět jednoho kněze, který v této době v Československu vykonával základní vojenskou službu. Vzpomínal, jak byli vojáci připravováni na plánovaný vpád do Polska. Protože se počítalo s ozbrojeným odporem, bylo potřeba vojáky na tento úkol připravit. Motivací mělo být to, že budou znásilňovat polská děvčata.
Papež Jan Pavel II. o plánované intervenci z diplomatických zdrojů věděl a rozhodl se jednat. Přes sovětského velvyslance poslal dotaz do Moskvy, zda bude intervence i v případě, když moc v Polsku převezme armáda. Odpověď zněla: „v tomto případě intervence nebude“. Úkolu se ujal generál Jaruzelski. Vyhlásil válečný stav, demonstrace hnutí Solidarita byly tvrdě potlačeny.
Jan Pavel II. jednal jako příkladný politik a státník. Mohl zaujmout zdánlivě zásadový postoj, že s komunisty v Moskvě se nevyjednává. To ale neudělal, a zachránil tak Polsko před intervencí, která by jistě stála mnohem více životů.
A teď zpět do současnosti. Ještě včera jsem poslouchal promluvu papeže Františka a dnes už se na nás dívá, jak věřím, z nebeských výšin. Ve včerejší papežově promluvě bylo mimo jiné toto: „Tam, kde neexistuje svoboda náboženství, svoboda myšlení a projevu, kde není respekt k názorům druhých, není možný mír. … Mír není možný bez opravdového odzbrojení. To, že každý národ má právo na svoji obranu, se nesmí zvrhnout v závody ve zbrojení. … Kéž Zmrtvýchvstalý Kristus přinese zmučené Ukrajině velikonoční dar míru a povzbudí všechny zúčastněné strany, aby pokračovaly v úsilí o dosažení spravedlivého a trvalého míru. …“
K tomu nutno dodat, že plán koalice ochotných, rozmístit po uzavření příměří na Ukrajině své jednotky, rozhodně k míru nevede. Plánované rozmístěních jednotek NATO na Ukrajině je přesně to, co k válce v roce 2022 vedlo. Protože z tohoto důvodu Rusko na Ukrajinu v roce 2022 zaútočilo, nemůže na příměří za takových podmínek přistoupit. Koalice ochotných to dobře ví a tím všem říká: mír nechceme, budeme válčit s Ruskem až do konce. Což ale znamená: „až do jaderného konce“.
A na závěr ještě poslední věty ze včerejší promluvy papeže Františka: „Při Pánových Velikonocích se smrt a život střetly v ohromném souboji, ale Pán žije věčně a dává nám jistotu, že i my jsme povoláni k účasti na životě, který nezná západ slunce, kde už nebude slyšet řinčení zbraní a ozvěny smrti. Svěřme se mu, neboť jen On může učinit všechno nové.
Šťastné Velikonoce všem!“
